Zlo jménem psychiatrie

Nedávno se mi do rukou dostal dokument, který mě přikoval k židli a donutil s rozšířenýma očima sledovat až do konce. Vypráví o praktikách psychiatrie, které místy nahánějí husí kůži – a nebýt mých osobních zkušeností, možná bych nevěřila, že je něco takového možné.
Asi největším zločinem na lidech je hledání fiktivních chorob za úplně běžnými duševními stavy a předepisování nekonečných kvant psychiatrickách léků, z nichž plynou tučné provize.
Psychiatrie je vlastně jen šarlatánství – nikdy nebylo vědecky prokázáno, jak přesně mozek funguje a jaké vlastně látky je třeba dodávat, aby fungoval podle měřítek normality. Takže si alchymisté v bílém plášti zahrávají s tím nejcennějším, co člověk má, aby získali peníze, moc a uznání.
Obětí této zvůle jsem se stala ve svých pouhých třinácti letech i já. Dokument i skutečný příběh najdete pod perexem.

Nebudu psát všechno, co jsem zažila, protože to by vydalo na celou knihu (čímž se možná snažím něco naznačit:)), ale pár drobností mluví za své.
Když jsem zpětně hledala, jaké všechny léky mi od třinácti do osmnácti podávali (a bylo jich požehnaně, asi tucet druhů), zjistila jsem, že většina těchto preparátů není vhodná pro osoby mladší osmnácti let. Přesto jsem jich brala větší než malé množství každý den a trpěla desítkami vedlejších účinků – mimo jiné únavou, závratěmi, točením hlavy, problémy se spánkem a v neposlední řadě jsem dostala astma.
Nejkurióznější historka pochází z doby, kdy jsem ambulantně docházela k psychiatričce a bylo mi asi 16 let. Tehdy mi napsala lék Seroquel, který mě měl povzbudit a pomoci mi z věčné únavy. Pomohl a já byla pár dní brutálně zfetovaná – protože to přepískla s dávkováním. Pět dní jsem nespala a přesto byla plná energie, zrovna jsem totiž byla s tátou na horách – přes den lyžovačka, v noci párty až do rána. Jenomže tělo to brzy přestalo zvládat, byla jsem vyčerpaná, motala se mi hlava, měla jsem lehkéo halucinace, ale spát stále nešlo. Zašla jsem tedy k psychiatričce, ať mi dávky sníží. Ta to ale neudělala – místo toho mi předepsala další lék! Tentokráte Tiapridal, který funguje jako utlumovač. Takže místo jedné tabletky léku na povzbuzení tabletky tři – dvě na povzbuzení a jedna na uklidnění. Jaký guláš z toho musel mít můj mozek si dodnes ani nechci představovat.
Za svůj život jsem poznala mnoho psychiatrů a většina z nich absolutně nepochopila slovo psýché, tedy duše, ale jediné, co je zajímalo byl mozek, jemuž ani oni sami nerozumněli. Žádná terapie, žádná pomoc, nikdo mě neposlouchal a jediné, co jsem dostala ve chvílích osamění a smutku v léčebně byl Diazepam, přitom by mi stačilo si chvíli povídat nebo obejmout.
Z toho, co jsem zažila, jsem si udělala poměrně přesnou představu o tom, jak psychiatrie funguje a tento pro mnohé šokující dokument jen doplnil mé znalosti a zkušenosti. Máte-li volnou chvíli, rozhodně jej doporučuji ke zhlédnutí.
Peníze s cejchem smrti – dokument ze zákulisí psychiatrie
Lékařská věda ještě zdaleka nepochopila, čím vlastně tzv. psychiatrické pacienty (kteří jsou mnohdy úplně normální) krmí, jaké chemické látky jim dodává do mozku a jak tam vlastně účinkují. Miliony lidí po celém světě se staly otroky farmaceutického průmyslu a jsou na nich prováděny nelidské experimenty ohrožující jejich zdraví a psychiku. Běžné starosti a duševní stavy byly klasifikovány jako nemoc a jsou léčeny alchymistickými pokusy jménem psychofarmaka. Tento dokument a zkušenosti pacientů snad pomohou zvýšit povědomí o zločinech, jichž se dnes a denně dopouští tzv. lékaři. Nezavírejte oči, může se to stát i vám.

44 komentáře “Zlo jménem psychiatrie

  1. No, já zase za šarlatány považuju naprostou většinu psychologů, kteří si berou těžké peníze za nic a obvykle odmítají uznat, že člověk nemusí být jen "rozhozený" ze svého okolí, smutné události atd., ale prostě opravdu nemocný – kdybych se k psychiatrovi po všech těch stupidních psycholozích a psychoterapeutech rozhodla jít dřív než ve svých 20 letech, byl by můj život naprosto jiný…po roce a půl užívání léků je mi mnohem líp, nemoc je více méně stabilizovaná a pomalu se chystám na jejich vysazení – to, že někteří doktoři neví, o čem mluví, neznamená že psychofarmaka jsou k ničemu -.-

  2. [1]: Přesně tak. Sice také moc nesouhlasím se cpaním nejrůznějších léků a přijde mi, že má doktorka někdy umí jen napsat recept a vzít si těch 30Kč, ale hlavní je, že je mi s léky lépe, takže na tom něco bude. Někdy u člověka jde jen o těžší životní situaci, někdy je dotyčný opravdu nemocný, problém vidím jen v tom, že lékaři nemají často tolik času na pacienta a tolik se jím nezabývají.. doktorů je málo, nemocných hodně.
    Co se týče psychiatrie, oddělení není nic hezkého, sama jsem se tam nachodila na terapie a největší terapií bylo tam jenom BÝT a vidět. Nic příjemného..

  3. Taky si myslím, že je to hodn individuální. Ne jen psychiatři, ale i normální lékaři s jinými specializacemi jsou různí. Někteří jsou takoví, že tě nevyšetří, pořádně se na tebe nepodívají a prostě ti napíšou léky pro klid tvé duše a taky jejich. No a potom jsou lékaři, kteří se o tvůj problém zajímají a snaží se prvně zjistit, co ten problém způsobilo a teprve potom zahájí léčbu. U psychiatrů je tomu obdobně.

    Jeden mně hodně blízký člověk byl nějakou dobu u nás na psychiatrii hospitalizován a z toho, co mi potom říkal, jsem byla šokovaná, znechucená…prostě jsem neměla slov a vědět to dřív a ne až po 5 letech, normálně tam na ně vlítnu!

    Je pravda, že on zrovna žádné léky nedostával, protože doktorka měla za to, že u něj to není nutné, ale chodila za ním si vždy na nějakou tu chvíli popovídat. Pak tam byla ale zdravotní sestra, která mu tvrdila, že si absolutně neumí vážit života, že všem jenom přidělává problémy, že by se za sebe měl stydět a že se postará, aby odtud už nikdy nevylezl! (Jeho "dg." byla – pokus o sebevraždu)

    Já jako už ostřílená studentka oboru všeobecná sestra, jakožto už skoro sestra, která má za sebou 5 let praxe si říkám…jak někdo talový vůbec může pracovat ve zdravotnictví a ještě k tomu na psychiatrii??

    Ale říkám…je to individuální. Jde o to, s jakým personálem (ať už to jsou lékaři nebo sestry) se setkáme. Ne každý cpe každému x léků. Ale nepopírám, že i to se děje.

    Na dokument se rozhodně podívám, zní to zajímavě 😉 A omlouvám se za slohovku 😀

  4. Ano, připadám si jako pokusný králík. Antidepresiva beru dvoje. Večer na spaní a ráno na "povzbuzení". Výsledkem je, že mi "zatuhnul" mozek. Nejsem schopná nad ničím přemýšlet. Deprese mám pod kontrolou, ale s mojí sociální fóbií to ani nehlo, natož s úzkostmi. Počítám s tím, že mi předepíše další léky a dopadnu jako moje mamka, která bere patery antidepresiva. Ale nemohu si dovolit se na ty léky vykašlat.

  5. [1]: [2]: léky musí být nutně spojeny s terapií, protože jinak se léčí jen následek, ale nikoli příčina. Když máš rakovinu a bolí tě to, prášek od bolesti taky "pomůže" a ty bolest necítíš, ale rakovina je tam pořád. To samé je s psychofarmaky – deprese a rozlítané látky v mozku jsou jen následek rozbité duše a dokud ta se nespraví, může člověk brát tuny psychofarmak.
    A to je ten problém – psychofarmaka jsou prospěšná po krátkou dobu, po čas, než se člověk dostane z nejhoršího, ale nikdy nemohou člověku pomoci na celýž vito, protože se z něj stane legální feťák.

  6. Ze skupinové terapie jsme si odnesla jednu myšlenku: Prášky jsou namísto lidí. A Tys to v článku také napsala. Potřebovala jsi místo diazepanu objetí, pohlazení,… To je jedna rovina. Tohle třeba učí pesso terapie. Léčí dotyky, učí umět si říci o dotyk, třeba jen masáž ramen, ruku na bolavé místo. To učím i své děti. Když ale fakt ti dobří lidé kolem chybí? Tak někdy je lepší jeden prášek nebo nějaké období antidepresiva, než spáchat sebevraždu… Je pak třeba větší vůle hledat pomoc u dobrých lidí, moudrých šamanů atd.
    Druhá rovina je, že naše kultura je prostě postavená na potlačení symptomů a ne léčbu. Musela by se vyléčit sama celá:-) A o tom je tento článek http://pravdu.cz/nemoc/dusevni-nemoc-videna-africkym-samanem

    Jo, a jsou také psychiatři, kteří jsou výborní šamani. Např. Scott Peck a jeho kniha Lidé lži. Tu si sežeň. To je o zlu v nás, o zlu a lžích lidí okolo nás… Ta mi pomohla a dodnes pomáhá léčit a rozpoznávat zlo.

  7. [5]: Tak nějak. Psycholožka mi také říkala, že léky nejsou řešením – můžou pomoct s překonáváním těch nejtěžších stavů, ale ve výsledku mě nevyléčí. Proto mi je doporučila pouze v případě, že už to opravdu nebudu zvládat a to, jestli je budu užívat nebo ne, nechává na mně. Jsem ráda, že jsem se včas dostala k ní – tuším, že mě to zachránilo před tím, že bych skončila na psychiatrii – tam už by mi asi takhle na výběr nedávali. Já prášky zatím odmítám – samozřejmě, že když mám záchvat úzkosti, dusím se a je mi mizerně, tak si říkám, že jsem si na tu psychárnu měla dojít a nechat si je předepsat. Ale pak se to zas trochu zlepší a já sem ráda, že nejsem ničím otupená. Terapie je, myslím, přirozenější cesta a hlavně se při ní skutečně dostává k jádru problému – neléčí se jenom příznaky, ale jde se k podstatě věci, v čemž vidím větší přínos, než v tuně prášků.

  8. Pred niekoľkými rokmi bola u nás v meste "výstava" týkajúca sa pychiatrie a jej praktík. Nikdy som popravde psychiatrom neverila, z toho všetkého čo som počula už aj predtým som mala dosť a vidieť ešte ten dokument (možno je to ten istý vlastne), mala som dosť. Isto, mám svoje problémy a občas to už zvládam len skutočne dosť ťažko a aj to metódami, ktoré už samé sú "na psychiatriu", ale úprimne? Nie som fanúšikom liekov a nechcem aby do mňa pchali všetko možné.
    Mala som známu, ktorá trpela depresiami, ale hoci ich bez liekov vcelku dobre zvládala, predsa do nej lieky pchali a práve to jej to celé zhoršovalo, upadala do stavov, kedy bola úplne akoby to ani nebola ona. Dopadlo to tak, že si vzala život, pretože to už nezniesla.  A to len preto, že ju mama nútila chodiť ku psychiatrom a brať lieky, aj keď nemala predtým omnoho ťažšie stavy ako ja.
    To čo človek potrebuje asi najviac je skôr porozumenie a vypočutie. A nie byť dávkovaný liekmi. -_-

  9. Já vím, že se to k článku tak úplně nehodí, ale četla jsem ho a v minulosti jsem se načetla hromadu článků od tebe, vím, jak se do lidí umíš vcítit, vím, jak dokážeš pomáhat. Proč jsi tehdy té psychologie nechala? Vzpomínám, že jsi nezapadla do kolektivu, ale to určitě nebylo kvůli tomu. Nebyla to škoda? Protože zrovna ty jsi ten člověk, který by se na to dokonale hodil.

  10. Souhlasím s mnohým, co zde bylo řečeno. Dnešní medicína je hodně postavená na slově "léčit", jenže už se někam vytrácí slovo "vyléčit". Všem opravdu vřele doporučuji přečíst si nějaký článek (nejlépe i knížku) od doktora Hnízdila. Možná se mnozí ztotožníte s tím, co zmiňuje. Většina nemocí je signálem, že něco v našem životě zcela nefunguje. Takže pokud napravíme toto nefunkční místo v našem životě, vyléčíme se (řekl jsem to velmi zjednodušeně). Lékař by tu měl být od toho, aby pomohl pacientovi cestu k této chybě najít a poradil mu, jak ji napravit a tím pacienta vyléčit. Doktora si v žádném případě nechci představovat jako tiskárnu na recepty, bohužel se tak dnes děje. Farmacie je obrovský byznys, kterého se jejich majitelé rozhodně nebudou chtít vzdát. Jak pravila Lúmenn, většina léků pouze utlumí alarm, který hlásí, že je něco špatně. Samotnou příčinu však už neodstraní a my jsme vázáni na léky, na které si zvykneme a vyžadujeme je. Většina chorob, obzvláště psychických, pramení ze špatného citového a myšlenkového rozpoložení. Bohužel mnoho jedinců zkrátka nezvládne ten obrovský tlak, jakým na něj tlačí společnost a moderní svět a jejich svět se začne pomalu hroutit. Chybí přátelské vazby, klidné rodinné zázemí, volný čas, duševní pohoda a mnoho dalšího. Z toho logicky pramení, že se tyto problémy na člověku nějak projeví a nejčastěji je to právě nemoc.

  11. Moje gynekoložka jednou prohlásila: "My doktoři tu nejsme od toho, abychom vás vyléčili. My pouze léčímě, aniž bychom se pídili po příčině vašeho problému." Pak dodala, že tím jejich "léčením" se vytvářejí další problémy k léčení. Zlatá doktorka, když mi někdo řekne něco napadajícího jeho vlastní post, je mi jasné, že mu můžu důvěřovat.

    Na psychologii/chiatrii jsem nikdy nebyla. Byli mi doporučováni psychoterapeutové, jelikož ti jsou tady na vykecání. Ale ani u žádného z nich jsem nebyla.

    Tohle se týká všech doktorů, nejen psychiatrů. Například moje dvě spolužačky každé dva roky obměňují hormonální antikoncepci, protože jejich gynekolog řekl, že se to má dělat. Ale pravda je jinde. Moje suprová gynek. prohlásila, že se to dělá jen kvůli ziskům. Pokud HA sedne, není jiný důvod, než ten pro peníze, ji měnit. Je to svinský, ale doktoři tak vážně pracují.

    Nedávno jsem i slyšela, že psychologové/chiatři mají v popisu práce pacienta nejprve ujistit, že ano – svět je opravdu proti němu a nikdo mu vážně nerozumí. Tím se vyhnou veškerým problémům, kdyby pacient záhy zemřel a řešilo by se to i skrze psychologická vyšetření. Takže dotyčný tam přijde, že má problém, a odchází, že nemá problém on, ale okolí. A takhle vznikají noví potenciální pacienti psych. ústavů. 🙂

  12. Zdravím, s článkem souhlasím jen z části. Proč ? Vysvětlím níže…

    – tak ono je sice pravda, že ne každé psychiatrické zařízení je natolik profesionální a dobrotivé jako například v brněnských Bohunicích, ve kterých jsem osobně byl a o kterých mám své podrobné informace (a většinou se jedná o chválu ze strany pacientů)a ani já si nestěžuji (více níže)  

    – na straně druhé nemůžu souhlasit s tím, že by psychiatrie představovala vyloženě "zlo" (v autorčiném smyslu že – "lékaří dávají prášky a dělají jenom pro prachy"); to bychom se neshodli (já jsem se setkal s velice dobrou vůlí ze strany psychiatrů – kteří mi vždy vyšli vstříc a netlačili do mě prášky jenom proto, aby do mě něco "naprali" – existuje tedy vždycky nějaká společná domluva)

    – no a… také jako autorka sama, jsem i já ve svém životě potkal několik lékařů, a proto vím, že autorka článku v podstatě zbytečně dramatizuje (plošně) a článek na mě působí až hystericky jako by to psychiatrie měla být "zlem" všude a vždy (s prominutím tedy)

    – když jsem například já řekl, že na mě prášek působí tak a tak blbě, paní doktorka či pan doktor dali jiné antipsychotikum, které mi dodnes dělá dobře (konkrétně se jedná o Quetiapin Teva Retard (600 mg ve formě dvou 300 miligramových tablet každý den) a rozhodně nemůžu říct, že by mi bylo nějak zle 🙂

    Co se týká léků, tak Seroquel znám také (konkrétně jsem měl kdysi Seroquel Pro Long) a ten je podobný jako výše zmíněný Quetiapin Teva Retard (mám jej kvůli tomu, že když jsem pojídal jiné prášky, tak jako nežádoucí účinek jsem měl nepříjemné křeče po celém těle – Quetiapin Retard stejně jako Seroquel Pro Long kvůli těmto problémům působí sice menší dávkou ale zato po delší dobu – a funguje přijatelně – ba co víc – v noci mě příjemně uspává (takže nemám problém se spánkem)

    Na závěr bych řekl, že léky skutečně dokáží pomoci, pokud máte lékaře/ku , který/á vám vyjde vstříc (ale uznávám že bohužel ne všichni jsou tak dobří, jak je znám já například).    

    Takže autorka sice mohla mít takzvaně "smůlu" a "narazit" na nějaké "horší" lékaře, ale to neznamená, že je to tak všude a vždy. Taky je potřeba brát ohled na to, jak se autorka Lúmenn v těch časech k okolí chovala a jak popisovala své problémy a tak dále 🙂

    S pozdravem, Lukáš.

  13. Mám známou, která dělá do karet a taky taková zvláštní sezení, kde se pokusí vcítit do lidí a najít, co je bolí, to, co mají i sami před sebou schovaný někde vzadu. A mluvením to s něma vyřešit. Dříve jsem si myslela, že je to jen na dělání peněz, ale když víš, že těm lidem to opravdu pomůže, že fakt potřebují slova a promluvit si, tak si říkáš, že to je to, co doktor dělá, léčí příčinu. Hledá důvod, proč se to děje. A jednou takto došla domů, když jsem tam byla a říká: Normálně já mám takovou chut začít dělat hlazení. Nemusím se někoho úplně dotýkat, jen naznačit a třeba pět minut jemného hlazení, to mi přijde prostě lepší než slova. A já si říkám, že má fakt pravdu. Na pár hodin to zabiješ práškama, ale možná se toho za několik týdnů usilovné práce, zbavíš úplně, nebo minimálně zjistíš, co nedělat.

    Článek se mi moc líbí. Dokument si pustím, jakmile budu mít trochu toho času. Děkuji.

  14. [13]: však si zkuste vyléčit těžce nemocného OCD (= Obsedantně-kompulzivní porucha) – zjistíte, že to bez té chemie prostě nepůjde (psychoterapie v tomto případě musí jít ruku v ruce s práškama)

    Já vím o čem mluvím, protože jsem v minulosti trpěl skutečně těžkou formou OCD. Ano alternativní způsoby pomáhají, ale ne každý ji umí využít. Mně se tak podařilo díky magickým cvičením a tudíž už dávno tělo nevyžaduje oxazepamy (ani jeden) ani nic tomu podobného.

  15. [14]: Já znám mnohem lepší druh léčení obsedantně kompulzivní poruchy, tím je  psychoterapie! Ale píšete, že u vás byla OCD těžká, tak někdy se ty léky potřebují prostě brát.

    Mě osobně nikdy prášky nepomáhaly, to spíše důkladná psychoterapie 😉 Já lékařům, který zkoumají psychiatrii nebo psychologii nikdy úplně nevěřím, ale každý lékař nemusí být zlo, tak jak na mě tenhle článek působil.

  16. Koho tohle téma zajímá, tak doporučuji ke shlédnutí film Čistá duše. Taky v něm hraji roli psychiatrie, která dokáže zničit zdravého a inteligentního člověka.

  17. Člověk je mnohem komplexnější záležitost. Osobně si myslím, že drtivá většina psychofarmak je až brutálně tvrdých. Aby mohli lékaři fungovat z  větší části bez nich, potřebovali by se každému věnovat individuálně a celostně, ale to jim dnešni doba a dnešní pojetí neumožňuje.

  18. [18]: aby lékaři vůbec mohli skutečně efektivně působit… by museli přijmout ne jen fyzickou úroveň, ale i duševní a duchovní (pak by pochopili co se v člověku SKUTEČNĚ děje) 🙂

  19. Já osobně se chystám psycologii studovat, ale léky u svých budoucích pacientů budu vynechávat, pokud to nebude zatraceně nutné. Přeci jsou tu od toho povídání a třeba i obejmutí, jak píšeš. Dnes je všechno o penězích a uznání. Jenže z čeho plyne to pravé uznání? Nad tím by se měli zamyslet.

  20. [9]: z mnoha důvodů, ten hlavní byl, že jsem se neztotožňovala s přístupem k učení nových psychologů, jen samá teorie a poučky na hony vzdálené od skutečné duše. Zjistila jsem, že pomáhat lidem mohu i bez zbytečných hodin a týdnl strávených u psaní prací, v nichž jen cituji cizí lidi.

  21. [19]:

    [21]: Aby lékaři vůbec mohli efektivně působit…je pravda, že se člověku musí věnovat holisticky, tedy celkově a musí mu porozumět…dokážete si to ale v dnešní době představit? Dnes je vše tak nastavené, že lékaři i kdyby chtěli, nemají na to prostě čas…proto se raději šupnou nějaké léky a hotovo…už tak je v ordinacích narváno…

  22. [22]: no jo no, nemají to lidé lehké že – faktem ale je, že skutečného psychiatrického léčení by se mohl ujmout pouze člověk duchovní (například kněz či student magie – ale rozhodně ne někdo, kdo neuznává magii ani jiné duchovní vědy)

  23. [23]: Myslím, že je to i hodně o tom, komu člověku uvěří 🙂 Duše se léčit nedá…nebo dá, ale člověk si na to musí přijít sám..pokud knězi či nějakému mágovi neuvěřím, taky se mnou žádný zázrak neudělá…ale myšlenka je to ale dobrá 🙂

    Jen bych ještě chtěla říct, že některá onemocnění jako např. schizofrenie se už ale léky ztlumit prostě MUSÍ! Takže ne, bez psychiatrů a psychofarmak bychom se v některých případech neobešli.

  24. Mágiu by som radšej nedoporučoval, za prvé, nepočul som o prípadoch že by mágia úspešne liečila ľudí (jedine ako placebo) a za druhé mágia je zákerná, rovnako ako lieky, i keď na chvíľu to možno pomôže,  ale nakoniec sa to prejaví vo forme deštrukcie, príklad- beriete dlhodobo nejaké silné lieky, ktoré vám pomáhajú, ale cítite sa po nich akoby zaseknutý, nafetovaný, a nakoniec zistíte že vám to poškodilo organizmus, podobne je to s mágiou po čase sa tá mágia obráti proti vám a kúzlo vyprchá.

  25. [24]: no… když nějaký silný student magie bude chtít, tak pouhým dotykem vyléčí psychiatricky nemocného (bez ohledu na to zda-li věří či nevěří ten pacient)
    jinak se více-méně shodujeme

    [25]: magie neléčí, hybná síle (vůle) člověka – ano, léčí

    Patrně si někteří neuvědomujete, že pouhou vůlí lze pohnout nebesy (obrazně řečeno) – což znamená, že i pouhou vůlí silný mág/čaroděj je schopen léčit (tedy vyléčit)

  26. Mám pocit, že psychiatrie je takový "lékařský obor" na bázi pokus-omyl. A že se neříká nadarmo, že v psychiatrické léčebně udělají blázna i z naprosto duševně zdravého člověka. Shodou náhod mám v rodině také osobu, která si léčebnami prošla, a to ještě za totáče, kdy byly elektrošoky běžnou praxí. Od té doby se sice něco změnilo, ale doufám, že do nějakého takového zařízení se nikdy nedostanu. Nechápu, jak by se někdo mohl dát psychicky dohromady v bílé místnosti s mřížema na oknech. Obecně v jakémkoliv cizím prostředí.

    [6]: Přesně, dnes lékaři jsou po tom, jak tu či onu bolest zastavit, ale ne jak nalézt příčinu a začít u zdroje…

  27. [27]: to jsi nevyzkoušela ještě FN Brno Bohunice – protože tam nic tak až hysterického není (ba naopak jsou tam velice příjemní lidé vesměs a prostředí opravdu je také příjemné – nikam jinam bych v životě nechtěl)

    Mimochodem – blázna z tebe neudělají, pokud se aktivně uvolníš a děláš si věci podobně jako bys byla doma v pokojíčku (jediné méně příjemné je, že tam nemáš volně přístupnou elektrickou zásuvku – ta je použitelná jen na ošetřovně) pokud tedy jsi na uzavřeném oddělení 🙂

    Ale takové "bludy" co tady výše čtu od vás některých 😀 to svět neviděl (uznávám, že někde můžete narazit na smůlu v jiných městech, ale to není ten případ co jsem zmínil výše) – v FN Brno Bohunice jsem byl asi sedmkrát a za tu dobu jsem se naučil jak se tam aktivně uvolnit (i bez zvláštních doplňujících prášků) a když jsem tam měl své oblíbené věci, netrpěl jsem (ba dokonce jsem si to do určité míry i užíval – ale jak říkám… totéž neplatí o jiných městech – třeba v Kroměříži podle názorů jiných to není tak dobré jako v FN Brno Bohunice)

    Takže stačí si jen vybrat (což možné je…)

  28. [29]: ho ho hou – to bych neřekl a víš proč ?

    Kvůli dvoum "pilířům":

    – za prvé já vždy předcházím problémům = což znamená že do Brna Bohunic jdu vždycky dřív než mě to úplně sklátí (ta pojistka se osvědčila už sedmkrát)

    – no a za druhé můj psychiatr ví vždycky kam bych šel (plus s mou rodinou je to domluvené kam bych vždycky chtěl jít, kdyby bylo nejhůř)

    takže jak je vidět, vždycky je to o domluvě která se dá udělat dlouhodobě předem než k něčemu dojde 🙂

  29. No, ja kdyz si zpetne uvedomim, ze jsem jakozto osoba se sebevrazednymi sklony dostala naordinovano leky, kterymi jsem se mohla lehce predavkovat a zabit, tak mi to taky nepripada uplne koser… ale uz nekolik let jsem v peci psychiatricky-sestrenice a ta pece vypada uplne jinak a nemuzu na ni rict kriveho slova.
    Zas bych to cele nezatracovala…

  30. Nechci se rozepisovat, ale přidám také kousek osobní zkušenosti. Velká část lidí hospitalizovaných či docházejících ambulantně vlastně ani nejsou skutečně nemocní, alespoň podle současných měřítek. Ale stejně přijdou a chtějí s něčím pomoct, v mnohých případech se nedají odradit a léky chtějí, protože se mylně domnívají, že vyřeší všechny jejich problémy zapitím tabletky. O jiných ziscích, které svou psychiatrizací sledují se raději ani nechci zmiňovat. Toť jen další střípek mozaiky současné psychiatrie.

  31. Tedy.. Dokument jsem viděla včera a musím říct, že jsem trochu na rozpacích. Mnoho mých přátel už mi říkalo, že bych asi radši měla někam zajít, ale po tomhle nevím, jestli to k nečemu bude. Samozřejmě se snažím si pomoct sama, ale když je to horší, tak si člověk sám už nepomůže.
    A tak teď trochu hloubám, jestli v případě dalšího zhoršení někam zajít nebo radši ne.

  32. Stačí, když napíšu komentář jen k jedné z prvních vět "psychiatrie nebyla nikdy vědecky prokázaná" – psychiatrie není vědný obor, ale je to aplikovaná medicína spojená s psychologii, což nepochybně je vědní obor, protože je schopná činit vědecké predikce – tedy má vlastní vědecké teorie (a vědecká teorie znamená v praxi vědecký fakt; něco jiného než hypotéza).

    … takže asi takto. Zbytek následuje z tohoto uvědomění. ^ ^

    Jsem rád, jak jsou lidé skeptičtí ke všemu. Škoda jen, že pak náhle svůj skepticismus úplně vypnou a věří něčím výplodům fantazie, které berou jako pádné jen kvůli tomu, že jsou zapsané v nějaké libovolně staré knize.
    Věřtě potvrzeným hypotézám = teoriim schopným činit predikce a nebudete chybovat.

  33. Ještě bych asi dodala, že nejen, že psychiatři předepisují na zbytečnosti chemii, ale také mne poslední dobou překvapují "obyčejní lidé", např. v internetové diskusi, mezi známými. Podotýkám, že i mezi vzdělanými a inteligentními lidmi s rozhledem. Čím? Když si někdo postěžuje, je mu prostě normálně smutno, nedaří se apod., ihned mnozí začnou doporučovat návštěvu psychologa, psychiatra atd. I když k tomu není žádný důvod a sám dotyčný se třeba z vlastní iniciativy snaží svou situaci řešit. Případně by mu pomohl obyčejný rozhovor, vysvětlení, porozumění.

    Druhá poznámka je k tomu, že lidé, které znám, a kteří s psychology, případně s psychiatry zkušenosti mají, tak je to poznamenává v chování. Někteří byli v určitých věcech příliš otevření, i když na to podle mne ani nebyla správná doba. Např. vidíme se poprvé a ten člověk už začne hovořit o svých osobních potížích, při čemž je vidět i druhá věc, která se u takových lidí objevuje velmi často. Je to určité sebeobviňování z (třeba bývalé) chyby – já jsem za to mohl, udělal jsem chybu, byl jsem špatný, byla to moje vina, moje špatné chování atd. Jednoduše on udělal něco chybně a buď se "léčí" nebo to už zvládnul. On má problémy, on je ten "divný". Případně dodá, že dnes už to řeší/vyřešil.
    Třetí věc je, že takový člověk pak obvykle kdejakou zdravotní potíž přisuzuje duševnímu stavu, "své nemoci". Že by to mohlo mít jakýkoliv jiný původ, třeba čistě fyzický, neuvažuje, a lékaři jej v tom obvykle podporují.

  34. [34]: Ano, někteří lidé to tak chápou "abych nemusel své problémy náhodou řešit!, řeknu si o nějaký lék na znecitlivění". Smutné.

  35. Ani nevite o cem posete. Seroquel je silny antipsychotikum chtel bych videt te energie co jste mela:)) Komentare vetsinou generaliziji cizi gkusenost na vyechny doktory.

  36. [40]: bohužel to vím příliš dobře, doktoři na mě jako nezletilé, která se nijak nemohla bránit, dělali pokusy dost dlouho;) A skutečně jsem 5 dní nemohla spát. Když si přečtete příbalový leták zjistíte, že není vhodný jej užívat k léčbě pacientů do 18 let. Mě bylo 15, když mě lékařka předávkovala.

  37. Psychiatrie je skutečně obor, kde se jen politicky likvidují lidé jiného názoru, náhledu, jiných schopností.
    Psychiatři střílejí od pasu. Dělaly se pokusy na psychiatrech. Kde skupina zdravých předstírala nemoci a psychiatři tápali a sázeli diagnozy od pasu. Tedy jejich schopnost odhalit nedorozumění a rozlišit nedokonalost vyjadřování od nemoci je mizivá.

    Zvláště kdy sami mají problémy se svým chápáním, vyjadřováním a hlavně osobnostní problémy třeba ve vlastním soukromém životě.

    To však neznamená, že nejsou lidé, kteří se nepotřebují duševně na sobě pracovat. A jsme u toho. Každý totiž potřebuje na sobě pracovat duševně. Hlavně ti odborníci, kteří stejně šli ten obor studovat, aby pomohli duševně sami sobě.

    Nejzávažnější duševní problém je totiž odjakživa ten, kdy člověk ubližuje a nepřipouští si to. Nebo ztrácí kontakt s fyzickým světem. Kdy je namyšlený/ná, všechno ví všechno zná.

    Je to o práci s lidmi a o trpělivosti.
    K tomu je potřeba zdravá životospráva, detoxikace organizmu.

    Snížení patogenity , doplnění nezbytných minerálů a vitaminů. Správná funkce metabolismu a dostatek lásky, rozvoj schopnosti lásku dávat a empaticky cítit. Rozpoznávat a snižovat domýšlivost. Vzdělávat se s láskou.  

    Snižovat bariéry strachu a definovat situace k odstranění zmatku z neznáma.

    Posilovat vůli a chuť do tvořivosti a do života. Odzbrojování intrikánů ve společnosti.

    A další metody léčby a výchovy společnosti k předcházení zbytečného napětí.

  38. Musím tě pochválit za článek (sice je trošku starší, ale to nemění nic na tom, jak je skvělý). Bohužel i já znám toto téma z velmi velké blízkosti a po nějakou dobu jsem užívala ty nejhorší "léky", které se nacházejí na trhu. Naštěstí jsem je po týdnu a něco vysadila, protože měly opravdu katastrofický dopad. Vystřídala jsem několik psychiatřiček (a jednu psycholožku) a všechny až na jednu psychiatričku, kterou navštěvují doteď z toho, že nic neberu vzhledem k mému psychickému stavu měly samy mrtvici. Psychiatrie a co si budeme nalhávat i psychologie v ČR funguje příšerně. Od mé osobní zkušenosti mám ke všem podobným práškům odpor. I bez těchto chemických s*raček to jde, jak ukazují např. odborníci ve Finsku. Doktoři v naší domovině jsou, ale líní a nové metody jdou mimo ně. Je jednodušší pacienta nadopovat, aby byl od něho klid. Duši přece, ale nelze léčit práškama.
    Celé toto je obrovský důvod proč se chci stát psychologem a zkusit to změnit, jenže sama toho moc nezmůžu, což je škoda.:(

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.