Když jsem se rozhodla napsat tento článek, chtěla jsem popsat moji náladu a věci, co se za poslední měsíc udály. A pak jsem si uvědomila, že to byl měsíc ztrát a soužení, měsíc depresí a problémů, které se jevily nevyřešitelné. A o takových věcech se mi nechce psát, ani trošku. Ale taky mi došlo, že měsíc listopad také lépe, než jakýkoli jiný v tomto roce, ukázal, co je to přátelství, důvěra, láska mezi lidmi, co jsou si blízcí. Naučil mě, že mít přátele a rodinu je ta nejcennější věc na světě a bez nich bychom byli ničím.
Bylo to těžké, mnoho dní jsem ležela doma se zánětem průdušek a na antibiotikách (fuj, já vím, ale já to jinak nepřeléčím a dostanu zápal plic:/) a k tomu mě začaly sužovat podzimní deprese, způsobené tím, jak se mi poslední týdny nedařilo a to ani ve vztazích, ať už jakýchkoli, ani v životě obecně. A pak jsem našla zase svoji víru, pevnou půdu pod nohama, tu starou dobrou Lúmennku, která se ničeho nezalekne a všemu se čelem postaví, no a tahle Lúmennka mi jednu vytla, řekla mi Nenaříkej, bojuj, a tak bojuju. Ale přesto to není snadné a nejvíc mi tento měsíc připomíná i báseň, jejíž část najdete v názvu článku a zbytek pod perexem, od mého nejoblíbenějšího autora Jiřího Ortena.
Vždy jednou za čas, za čas, který míjí
jako váš malý pláč, jak vaše touhy mladé,
přichází starý pán a sklání těžkou šíji.
Ztratil jsi něco snad a hledáš, listopade?
jako váš malý pláč, jak vaše touhy mladé,
přichází starý pán a sklání těžkou šíji.
Ztratil jsi něco snad a hledáš, listopade?
Kotouče páry, zimy, kterou saje
zavátý park a všechny jeho stromy
s jehlami deště, který naříkaje
rozehrál rozbité a dyšné gramofony.
zavátý park a všechny jeho stromy
s jehlami deště, který naříkaje
rozehrál rozbité a dyšné gramofony.
Co hrají? Hrají list, čáry, jež nečarují,
list hrají, který se na slepé cesty klade,
zatím co dívky spí u draků v černé sluji.
Ztratil jsi, nenajdeš, ó běda, listopade!
list hrají, který se na slepé cesty klade,
zatím co dívky spí u draků v černé sluji.
Ztratil jsi, nenajdeš, ó běda, listopade!
Tak co vše jsem tedy v listopadu ztratila a již nenajdu?
Ztratila jsem kamaráda, ne přítele, ale kamaráda, kterého jsem znala hlavně z akcí a kaleb. A neodešel za hranice ani se na mě nevyprdnul, ztratili jsme ho všichni navždy. Zabil se. Bylo to šokující, když jsem to zjistila, včera jsme mu byli na pohřbu a když začala hrát jeho oblíbená punková písnička, rozbrečela jsem se. Moje skvělá přítelkyně Sovička s ním chodila a o to bolestnější to pro ni bylo. Brečeli jsme v objetí a jeho jméno na obřadní síni krematoria se nám vysmívalo. Bylo mu dvacet a už se s náma nikdy neožere, nikdy si nebudeme povídat, nikdy mě nepozve na cibulovou polívku do Vaňkovky, kam jsme spolu chtěli jít. Je to strašně psycho si tohle představit. A aby toho nebylo málo, Liz zemřel o pár dní později kocourek, kterého měla od svých pěti let, vymazlila si z něj úžasné koťátko a pak úžasného kočičáka a i z tak obyčejným jménem jako Mikeš to byl skvělý kočičí siamský fešák. A ještě to nestačilo a tak jí umřel i potkan Lecter, kterého jsme spolu kupovali. Já měla Lokiho (kterého si Liz kvůli Matýskovi, mému kocourovi, vzala k sobě) a ona Lectera, jeho bratříčka. A teď je taky pryč. Je mi úplně zle, když tohle píšu…
Ztratila jsem člověka, kterého miluji. Ten naštěstí nezemřel, ale stejně je nejspíš nenávratně pryč. Jeho skřítčí srdce se rozbilo na miliony kusů, díky mě a díky tomu, co jsem udělala v létě. A ačkoli moje duše krvácí, pláče a prosím, už to nejde vrátit zpátky…snad jednou, za hodně dlouho, snad se to zahojí, ale bolest, kterou jsem způsobila, je příliš veliká. Ztratila jsem i druhého člověka, kterého miluji nebo jej mám jen strašně ráda? Pořád si nejsem jistá. Láska přece dává a tahle jenom brala. Potisící jsme se rozešli a probohy, ať už je to naposled nebo tu tíhu našeho pseudovztahu už neunesu. Musím se naučit být sama, musím stát jen na svých nohou a tulit se pár týdnů či měsíců jen k Matýskovi a počkat, až láska sama přijde za mnou, nemůžu ji zoufale nahánět, abych zaplnila prázdnotu ve svém srdci. Tyhle dva vztahy mám v sobě ale zapsané příliš hluboko a nevím, zda se jich někdy zbavím. Snad jednou zapomenu na bolest, kterou mi oba způsobily, ale jizva, jizva už asi zůstane navždy.
Ztratila jsem důvěru v jednoho člověka. Ona tedy nikdy nebyla valná a přiznám se, že jsem ji nikdy neměla moc ráda. Ano, je to ona, mého blízkého rodiiného příslušníka, teď už zaplať bohům bývalá přítelkyně. Opustila jej ze dne na den kvůli internetové lásce, kterou ani neznala a ihned si toho chlapa napakovala do bytu, přičemž ten opustil rodinu, manželku a dvě malé děti. Vydělává čtvrtinu peněz, co její předchozí přítel a není ji ani děti schopen živit. Děti, to je to, proč ztratila v mých očích veškerou úctu a už bych si o ni ani neotřela boty. Jak bylo v Noční straně – kdyby jí hořelo srdce, tak se jí ani nevymočím do krku.
Dvanácti a šestnáctiletý syn je něco, za co člověk musí přebrat zodpovědnost a nelze jim jen tak ze dne na den sebrat tátu, jímž pro ně ten můj byl. Ten mladší teď pořád brečí, je nešťastný a schválně zlobí, jen aby se jeho, sice nevlastní, ale přesto nejvíc táta, jakého kdy poznal, vrátil, což ale po tom, co se stalo, už doufám neudělá. Je mi z toho smutno a na zvracení zároveň.
Ztratila jsem příčetnost, alespoň na pár dní. Byla jsem hluboko uzavřená v sobě a myslela jsem jen na obrovskou bolest, kterou cítím. Prázdnota, bolest, smutek. Podzim na mě útočil ze všech stran. Chtěla jsem jen kašlat a spát a pít horký čaj a nemyslet a nemluvit, jenom spát a snít. Trvalo to tři dny, tři dny, které se táhly jako med a páchly jako jed (vidíte? Básním i když nechci:)).
Byla jsem ty dny strašně zranitelná, vše se mě dotýkalo, jak rozpálené pohrabáče na holé kůži a bohům zaplať už je to za mnou. Narozdíl od listopadu z básně jsem se totiž našla. Inu, to už jsem ale psala i v perexu.Zase mám sílu jít dál, zase píšu na blog a chodím do práce, píšu a překládám pro Spark, chodím s kamarády ven a těším se z každého dne. I když teď vstávám dost brzy ráno, stejně mám dost sil to všechno zvládat a doufám, že to vydrží. O víkendu mám v plánu jet k rodičům do Prostějova, potom s tátou na chatu. Budu běhat po lese se psem Robkou, s mamkou jdeme v pátek nakupovat první vánoční dárečky, koukneme se třeba na nějaký film a prostě si míním víkend maximálně užít. Mám nějaké knížky a hodně věcí, co chci napsat a strašně se na to těším.
Doufám, že listopadové ztráty už jsou za mnou a teď už budu jen získávat. Byla jsem s Lizinkou na filmu (orecenzuji, nebojte) v kině a bylo to super, kdybyste si chtěli dát dobrý horor, Sinister je ta správná volba. A taky trávím čas s přáteli, těmi nejúžasnějšími lidmi na světě, povedla se mi skvělá akce pro Piráty a moc jsem si ji užila a všichni, kdo přišli, také.
A nejvíc děkuji Lizince, Sheence, Sovičce, Satánkovi a pak taky Dominovi, Deen, Mamutovi, Finnýskovi a Horsetovi, za všechno, co minulé týdny udělali, aby mě potěšili. Děkuju. Věřím, že přátelé jsou jako andělé, co nás zvednou, až naše křídla zapomenou lítat. A díky vám to tak bylo. Miluju vás:)
MIlý listopade, už nic neber, už jenom dávej. Jasné?:)
Vaše podzimně naladěná a už naštěstí ne rozladěná Lúmennka
Být samostatná je dobrá věc, protože nikdy nevíš, kdy to budeš potřebovat… ale sama nikdy nebudeš :-*
Od doby,co poprvé miluju a můžu říct,že jedna osoba je pro mě celým světem je to všelijaké.Někdy tak božský krásné a někdy tak strašlivě bolestné,až jsem z toho hysterická.A jak jsi psala o tom kamarádovi…Bojím se,protože některé věci přicházejí tak náhle a to se o ně nikdo nežádá.
S Mamutem to nechápu…Fajn,nevím,jak dlouho jste spolu byli,každopádně pokud miluješ,tak jsou tak strašné chyby zbytečné.Kolikrát já jsem zmatená,kolikrát nic není přesně takové,jak bych si přála,ale tím,že nad tím mávnu rukou a zkusím se na chvíli poveselit jinde to nevyřeším.Pro lásku se musí bojovat a kolikrát víc bere,než dává.No,i přes to stojí za vše.
Nechci tě nějak odradit či demotivovat,ale já slepovačkám prostě nevěřím.Jakákoli těžká věc by se měla překonávat společně,protože potom vztah posílí.Pokud se kvůli ní lidé rozejdou,tak to jen utvrzuje jejich problémy.
Přátelství jsou pomíjivá,hasnou a protože v nich není jiskření,jako v lásce,tak neznám moc lidí,co by o to bojovalo,když přátelství ztrácí.Není v tom tolik citů jako v lásce.