Na každý rok, až do nějakých mých osmdesáti, jsem si před lety spočítala tarotovou mapu růstu, jakési spojení numerologie a tarotu, kdy na každý rok, od životní karty roku narození, připadají různé tarotové karty a s nimi spojené aspekty, různé životní výzvy, které mě v ten rok čekají. A skutečně každý rok narážím na to, že moje mapa růstu spolehlivě funguje. Na letošek, resp. od mých dubnových narozenin do těch na jaře příštího roku, připadá moje životní karta – a tou je číslo XI. Síla, někdy zvána také Chtíč. Když se několikrát za život setkáte opět se svojí životní kartou, je to o jakémsi vracení na začátek, ke svým vlastním kořenům, objevování sebe sama a odkrývání vrstev bolístek a masek, které jste na sebe nakladli v průběhu života. Je-li vaše karta navíc právě Chtíč, objeví se jakoby odnikud smršť energie, která vás postrkuje kupředu jako hurikán, ať se vám to líbí nebo ne.A já jsem právě v tomhle hurikánu. Ačkoli se letošek zdá na první pohled klidným, jako hladina lesního jezírka, opak je pravdou. A pokud bych tenhle rok měla nějak nazvat, byl by rokem změn. A posunů. A výzev.
Můj drahý se před pár týdny zbavil jednoho obrovského stínu minulosti, který nad námi visel jako Damoklův meč a jako by tím odstartoval ještě další posuny, jako když cvrnknete do dominové kostky a celé to složité bludiště, které jste z dalších kostek postavili, se začne za staccatového cvakání klátit k zemi. Jenomže to byl jeho účel, takže je všechno v pořádku.
S příchodem podzimu jsme tedy cvrnkli do bludiště a objevujeme, co je pod spadenými kostkami. Můj drahý se vrhá do neprobádaných vod nových profesí a osamostatňuje se od vlivů, které ho držely připoutaného na jednom místě.
A já objevuji sama sebe v nevídaných aspektech, na něž jsem již dávno zapomněla. O prázdninách jsem se třeba vydala po dlouhých devíti letech podívat na skautský tábor mého oddílu a zjistila jsem dvě zajímavé věci. Zaprvé, že se vlastně nic nezměnilo a zadruhé, že se změnilo úplně všechno. Nedává to smysl?:) Tábořiště, vůně, les, klokotání potoka, stany, to všechno stojí na stejných místech a jde z toho stejný pocit, jako když jsem pod těmi celtami v objetí lesa přespávala já. Ale moje vrstevnice už nejsou sedmnáctileté žáby, ale dospělé ženské, které vedou oddíl a starší holky už zase zmizely do světa za svými rodinami a kariérami. Z oddílu, tak jak jsem ho znala, zbylo jenom pár známých tváří, které zestárly o devět let a přibylo desítky nových, mladých a (snad) dychtivých po dobrodružství.
Výsledek mojí návštěvy bylo naprosté okouzlení, cesta zpátky v čase, pocit, že mi to místo chybělo víc, než jsem si kdy odvážila přiznat a nakonec rozhodnutí pomoci, stát se zase součástí oddílu a zkusit, kolik jsem toho zapomněla a kolik ještě zmůžu. Takže jsem od listopadu přihlášená na vůdcovský kurz, aby přibyl do oddílu dospělák s razítkem, který se vždycky hodí a moje touha se zase v něčem vzdělávat se naplní tímto vskutku nečekaným způsobem.
Ale to v žádném případě není vše. Koncem října mi začíná kurz břišních tanců, na který se strašně těším, protože kromě problémů se zády (chronických a neskutečně otravných) si od orientálního tančení slibuji i objevení nějakého toho zrnka ženskosti ve mně. S tím souvisí i kurz elementu vody, na který se chystám příští týden, takže vzdělávání rozjedu na rovině jak fyzické při vrtění pánví, tak mentální v oblasti psychologie a pedagogiky skautských špuntů a v neposlední řadě i duchovní, kdy v naší meditační skupince začneme probouzet první z celé škály živlů.
Vzdělávací aktivity, jimiž mám narvaný diář až do konce roku, ale zdaleka nejsou tím jediným, co mě ještě čeká. Za tři týdny se totiž opět vypravím na jedno z nejúžasnějších míst na světě, do města, které mi už jaké malé holce přirostlo k srdci a totiž do Paříže, kam jedeme na prodloužený víkend s maminkou a bráškou. Pro mě už to bude počtvrté, ale Paříže se asi nikdy úplně nenabažím a zase je to jakýsi návrat a přitom cesta vpřed, kterých letos prožívám tolik.
Když k tomu přičtu eshop, na kterém mám v plánu zamakat a doplnit spoustu věcí, které mi leží na skladě a pořád je nejsem schopná nafotit a zadat do systému, taky vysedávání v té jediné aktivitě, která mě skutečně živí a tou je moje práce v kanclu a ještě přátele, s nimiž se teď snažím vídat víc, než dříve, tak nějak nevím, jak to všechno narvu nejen do diáře, ale i do života. Paradoxně mě to ale všechno víc nabíjí, než vysiluje a mám chuť i v dnešním zachmuřeném dni svítit jako lampionek. Cítím, že se věci dějí, že praskají nějaké dávno nehybné ledy a že můj vnitřní oheň zase dostává to správné palivo, které mu už nějaký čas chybělo.
Počkej, síla a chtíč je rozdíl, často stojí proti sobě! Tak pozor.
Co bys v sobě hledala ještě další elementy ženskosti, nemáš jich snad dost? Podívej se na tu rozkošnou, vyfitnessovanou oblast hrudního koše, svědčící o vitalitě a zdárném bujení energie. 😀
pěkné plány…což mi připomíná, že bych měla méně pracovat a více se věnovat svým zálibám..
hmm a do Paříže bych se vrátila hned!:-)
Taky to mám tak nějak postupně plné změn. Co ty nenápadné odbočky respektuju a podněty přijímám a zpracovávám, sune se to všechno dost solidním směrem …
V Paříži jsem ještě nebyla, ale kupodivu mě toto atraktivní město nikdy nelákalo 🙂 Nevím sama proč.
Přeju hodně štěstí aby se ti v tvých aktivitách dařilo.
Docela mě tento článek inspiroval se probudit z dosavadního stavu neschopnosti se do něčeho opřít a něco začít opět podnikat.