Chci jim poděkovat. Chci, aby věděli jak jsou důležití – ať už se jedná o místa, knihy, filmy či lidi, všichni, které budu jmenovat se nějak podíleli na tom, že můj život je teď takový, jaký je. Díky nim se poznala dosud neznámé nebo zavrhla do té doby milované. A nikdy už nebudu stejná, stejná jako před tím, než proťali mou životní stezku a zanechali v jejím bahně otisk. Nevěděla jsem jaké zvolit pořadí a tak jsem psala chronologicky, tak jak šel můj život.
Psycholožka z pedagogicko-psychologické poradny změnila můj život asi nejzásadněji, i když si to asi nikdy neuvědomila. To, že mě poslala v pěti letech do školy a já ani ne týden po svých pátých narozeninách splnila podmínky zápisu a stala se pokusem ministerstva školství, mě poznamenalo a ocejchovalo už navždycky. Nejmladší, nejmenší, strašně chytrá, s brýlemi a později ještě k tomu skautka, bylo jako znamení zla vypálené vprostřed čela. Ale naučilo mě to bojovat, nefňukat a nevzdávat se – i když ti ostatní byli starší, já jsem usilovala o to být nejlepší.
Skauting, ke kterému jsem se dostala díky kamarádce ze základní školy, byl další životní lekce, která ze mě udělala jiného (a snad i lepšího) člověka. Od svých osmi do svých osmnácti let jsem lítala po lese, učila se uzly a morseovku, vštěpovala si zásady morálky a později to vše předávala mladším generacím. Celé své skautování jsem završila loni na světovém jamboree v Anglii, kde se slavilo sté výročí založení skautingu. Skautem jsem sice ve své duši dál, ale oddíl, který mě vychoval, ale dále už mi nic nemohl nabídnout, jsem před rokem opustila.
J.R.R.Tolkiena a jeho knihy jsem si zamilovala, když mi bylo asi deset let. Jeho svět si získal moje srdce a já mu na čas upsala svou duši, která se propadla do snění. Nikdy mi žádná kniha nedala tolik, co Silmarillion a trilogie Pán prstenů. A žádná mi taky tolik nevzala. Díky těmto knihám jsem ztratila dětství, namísto puberty jsem ve třinácti bolestně dospěla a po pět následujících let se potácela od psychiatra k psychologovi. Odměnou mi byl dar psaní, který jsem začala pěstovat a získání nového pohledu na svět, skrz mříže psychiatrické léčebny.
Filip Boháč neboli Iko byl první muž, tenkrát ještě chlapec, kterého jsem milovala. Bylo mi 14, jemu o rok víc a dělila nás nepřekonatelná propast tří set kilometrů. Za měsíc naší lásky změnil můj život v bolestnou křížovou cestu na několik let. Ale dal mi naději, že i zde v tomto světě můžu nalézt milující bytost. Teď jsme přátelé, kteří nemusí mít tajemství, protože naše duše na čas byli jediná.
Metalová hudba provázela můj život od narození, kdy mi táta jako malému děťátku pouštěl Metallicu, Orlík a Katapult. Později jsem se opět dostala k metalu díky svému bývalému příteli Alešovi. Ten ovlivnil můj hudební vkus a ukázal mi kouzlo heavy metalu, něžnost symphonic metalu a za jeho doprovodu jsem se taky zúčastnila koncertu mých milovaných Manowar na Masters of rock. Nebýt metalu, můj život by nabral asi úplně jiný spád. Kapely, kterým nejvíce patří můj dík jsou Manowar, Iron Maiden, Nightwish, projekt Avantasia od Tobiase Sammeta, Apocalyptica a XIII.století.
Čaj. Je zvláštní jak tento nápoj může ovlivnit život člověka, ale na sobě jsem to poznala. Pití čaje je magický rituál, kdy se skrz chuťové buňky probouzí ty nejtajnější komnaty lidského vědomí a fantazie má svolení vyrazit vpřed. Díky čaji vznikaly mnohé mé básně, díky čaji jsem vydržela dlouho do noci psát prózy.
Povídky Edgara Alana Poea, průkopníka hororu, jsou nezapomenutelným zážitkem, stejně jako jeho básně. On mi vdechl inspiraci, on mě naučil milovat strach a ne se mu poddávat. U jeho děl se stávám někým jiným, snad šelmou, co se plíží na lovu lesem, snad padlým andělem, snad jenom člověkem, jemuž temnota začala kolovat v žilách.
Stonehenge – místo prostoupené magií skrz naskrz ukázalo mým smyslům, které přestaly věřit v nadpřirozeno, že jsem se mýlila. Od návštěvy tohoto kamenného monolitu jsem se zase začala věnovat věcem, které mi psychiatři pracně dostávali z hlavy několik let. Díky Keltům, tarotu, pár léčitelům a Finnovi jsem nakonec byla schopná v lednu zcela vysadit antidepresiva a zamávat psychiatrům z výšin mého snění, kam už nemají přístup.
Rock bar Škorpion. Bar všech barů, nezapomenutelné místo, plné chvil krásných, bolestných i zvláštně kouzelných. Škorpinou mohu poděkovat za to, že jsem se dostala ke gothice, že jsem poznala mé nejlepší přátele a zamilovala si noc. Ve Škorpu jsem nalezla své temné já a přestala z něj mít strach, naopak, začala jsem ho rozvíjet a dávat mu nový rozměr. Škorp, tak jak jsem ho poznala a milovala, sice přestal existovat, ale atmosféra na novém místě se naštěstí začíná podobat té staré. Nikdy už to nebude ten můj škorp, s dlouhými stíny, koženými křesly a lidmi v černém okolo baru. Ale bude to zase místo, které změní život mladým lidem, kteří hledají sami sebe, stejně jako se mu to povedlo se mnou.
Mischennka, kterou jsem poprvé potkala ve Škorpu na gothic párty a už tenkrát mě zaujala aura dobré nálady okolo ní a jiskřičky v jejích očích. Možná jsem se zamilovala, pokud lze milovat někoho, kdo se neustále mění. Ale jedno je jisté – tahle slečna se stala člověkem, bez kterého si svůj život už nedokážu představit. Byla tu vždycky pro mě, stejně jako já pro ni. Můžeme se měnit, procházet krizemi, střídat partnery…ale to co je mezi námi dvěmi, to už nám nikdo nevezme.
Lunaris a všichni členové této dřevárnické party se na čas stali téměř mou rodinnou. Elis – s jejím smíchem dítěte a mozkem intelektuála. Lay – temnotou prostoupená a magii zaslíbená kráska z prokletého rodu. Horset – blázínek, štěně hrdina a na pár úderů srdce snad i moje láska, jehož oči dávají naději, že svět je veselejší. Galli – co ví, že punk neumírá, se svým hanáckým přízvukem a bláznivými nápady. A Rybas – kurva kurevská, blázen, spřízněná duše a člověk, který je pln záhad a protikladů. Ti všichni prošli mým životem, tu a tam se vynoří a pak zase zmizí. Ale dali mi lásku k dřevárnám a svoje přátelství a za to jim největší dík.
Finnister Fallentime, ten který mi dal to, po čem mé srdce toužilo, i když rozum se bránil. Dal mí lásku a dává mi ji stále, pevnou, věčnou, už déle než rok. V žáru noci před bitvou jsme se poprvé setkali a od té chvíle už není on a já, ale my. Láska na první pohled byla něčím, v co jsem přestala věřit už dávno, ale on mi dal naději, že existuje. A naděje se po čase změnila v jistotu. Milovat je krásné, ale být milován je opojně nádherné.
Prokletí básníci, jimž se jednou vyrovnám, jak doufám, mě nutí psát, bez ohledu na cokoli. Prokletá básnířka, anděl co si svá černá křídla odřezal násilím, oheň spalující sám sebe…to vše a mnohem víc jsem ve svých básních, za které děkuji svým múzám, týmž, které líbaly Baudelaira, Rimbauda, Verlaina a Villona.
Paříž, nejkrásnější místo na světě, plné inspirace zazděné v dlažbě, v chrámech a domech, rostoucí na nárožích jako plané růže a sálající z kaváren a náměstíček. Potřetí jsem toto město navštívila letos v červenci a zase se vrátím, musím. Paříž mi ukradla kus srdce a nevrátí mi ho. A tak se tam budu vracet a snít ve stínu náhrobků na Pér Lachaise.
A nyní ovlivňují mou pouť životem zejména mí přátelé, Muzzug, Pyjér, Illidian, moje sestra Elizabeth a další blázni, kteří se mnou mají společného více, než si myslíme. Dávají mi naději, radost a pocit, že i v tomhle šedivém beznadějném světě jsou lidé, kterým na mě záleží. Ničí mi sice játra alkoholem, plíce cigaretami a vodními dýmkami a bránici smíchem, ale aspoň vím, že žiju. A to je pocit, který se mnoha lidem sakra nedostává.
Drahá..
Na něco takového ani nejde říct děkuji,byl by to výraz v tuto chvíli naprosto obyčejný,který by se nedal srovnat s tvými slovy..
Pokud existuje to vaše ,,my" mezi Tebou a Finnistrem, potom se dá hovořt o něčem stejně krásném a silném mezi námi..A já si mohu jen přát, aby to naše krásné přátelství bylo neustále udržováno, ať už množstvím vykouřených cigaret někde nad rumem, nebo povídáním na icq..
Jak už jsi řekla-já pro Tebe, ty pro mě,a to vždycky 🙂
To je moc hezky napsané… Některé z toho mám taky ráda a velmi mě to ovlivnilo, obzvlášť některé metalové kapely a Tolkien – k tomu jsem se poprvé dostala v 11 a od té doby jsem Pána prstenů přečetla šestkrát a Silmarillion myslím třikrát (to už mě ale tolik nevzalo) a taky Hobita, to bylo vlastně úplně první, co jsem z těchto knížek četla. Hlavně vznešenost a moudrost elfů mě přitahuje po mnoho let. V těch knížkách je podivuhodná krása, ale v té kráse taky bolestný smutek z toho, že v tomto světě dokonalost a čistota, kterou představují některé postavy, tolik chybí.
díky : )
Málokomu píšu do komentářů,protože se sem možná ani nevrátím..nevím ani,jestli tenhle blog pořád jede.Ale řekla bych,co já si myslím,že tě vystihuje jedna věta:Prošla si temnotou a díky ní našla sama sebe!!;)V hodně věcech jsi podobná mě a taky jedné mojí kamarádce..Jsi zvláštní a to tě nechci potěšit!=P