Dnes jsem nalízala v Prostějově do autobusu (ano, občas fakt do rodného města zajedu:D) a z ruky mi vypadly drobné a už se rozkutálely po zemi. Jak jsem je tak sbírala, autobusák se na mě chápavě zašklebil a povídá: „To se zamilovaným lidem občas stává.“
A víte co? Ten chlápek, co mě viděl půl minuty mi nakoukl až do žaludku, aniž by to zamýšlel. On měl totiž naprostou pravdu! Lum je zamilovaná jako blázen, chová se jako blázen a z jejího života se taky stal bláznivý tobogán. Ne nadarmo se říká, že láska je čiré bláznovství – ona totiž vážně je!
Připadám si poslední týdny jako na výletě v úplně jiném světě – dokonce i ty poblbané šaliny jsou nějak hezčeji malované než jindy, z předvolebních plakátů se na mě usmívají politici a já se usmívám na ně a narozdíl od nich to vážně myslím upřímně. A vůbec – všechno kvete, směje se a voní, lidi jsou skvělí a mám sto chutí je objímat, i když třeba smrdí, mračí se nebo řvou do telefonu.
Definitivně mi šiblo:) Před pár dny mě přepadla blbá nálada, trochu jsme to verčer přehnali s chlastem, bylo mi ráno blbě jak cyp, ani já, ani Mamut jsme se nevyspali, museli jsme brzo vstávat a vůbec – všechno ten den bylo na prdlačku s drátem. A tak jsme šli, ospalí a unavení městem, nadávali na celej svět, kopali do věcí a mračili se na všecko a všecky. A pak jsme se zastavili na zastávce, čekáme na troleják a koukneme se na sebe. A v tu chvíli – kouzlo. Únava se vypařila, hnusný mraky zmizely z oblohy a zazářilo sluníčko a to stejný slunko zářilo i v našich očích. Tak jsme na sebe chvilku koukali a zářili oba čím dál víc, až jsme se začali oba brutálně chechtat a celá naše blbá nálada nám najednou přišla tak strašně směšná, banální a zbytečná!
Jo, vážení, tohle s lidmi dělá láska, ta pošibaná chemická reakce v našich ujetých mozcích, srdci či jiných orgánech, která nám potvora dělá ze života paseku, ale my ji stejně chceme, zbožňujeme a toužíme po ní a když ji máme tak se jí zuby nehty držíme. A já zase cítím, že miluji, strašlivě, bláznivě a celou bytostí a z hloubi duše doufám, že o tohle už nikdy nepřijdu, protože by mi to asi muselo rozervat vnitřnosti. A nejen ty.
Talže chodím po ulicích a na všechny se křením jak měsíček na hnůj, zapomínám jíst, spát a dodržovat jakoukoli byť jen elementární životosprávu a každou volnou chvilku místo nad učením či jinou smysluplnou činností trávím s tím, co celou tu patálii spískal. Ulehčením mi aspoň je, že je na tom má drahá pravěká příšera úplně stejně.
A co s tím máte co do činění vy? Maximálně to, že na blogu netrávím už skoro žádný čas a místo čehokoli zajímavého tu vedu trefené bláboly o lásce a štěstí. Nedávno mi někdo napsal, že tohle je pitomý blogísek a já se zprvu strašně urazila. Moje velebené, hýčkané a milované stránky, do kterých jsem vrazila stovky hodin práce, že jsou blogísek? A pak mi nějak docvaklo, že má ten chalan asi pravdu. Je to blogísek. Nikoli sice pubertální, ba dokonce ani růžový, blikající nebo zloghotycký, ale blogísek to minimálně v posledních měsících vážně je.
Není to tak dávno, kdy bych se pro tohle označení šla bít na kordy, ale doba největší profesionalizace těhle stránek už asi minula a z rádoby odborných článků na téma záhadologie, gothika či filmy a literatura, tu už zbylo jen odkladiště mých myšlenek, názorů a zážitků, které je naštěstí ještě dost lidí ochotno číst:) Na jednu stranu jsem strašně ráda, že vás všechny mám, že můžu číst vaše komentáře, že se se mnou dělíte o vaše pohledy na témata, která tu předložím, že mi vyjádříte podporu, sympatie, i všechna ta přání k narozeninám a uzdravení mě strašně potěšila. Na stranu druhou si říkám, jak je ta sláva (byť internetová) strašně ošemetná věc, jak jsem vlastně sobec, že vám kradu čas, který byste mohli využít na deset tisíc zajímavějších věcí, svými kecy a prupovídkami. A jak jsem vlastně naivní, když si myslím, že vás to opravdu zajímá a že to nečtete už jen proto, že to píše „ta naše Lúmennka“, jakási imaginární pomalu kultovní osobnost, o níž si ani nejsem jistá, jestli fakt existuje.
Po aféře (stále se ještě řešící) se spolužáky, které naštval jeden dávno zveřejněný článek, si začínám říkat, kolik mi toho blog dává a kolik mi vlastně bere. Nepočítám-li obrovské kopce času, strávené ťukáním písmenek, pak mi asi bere kus svobody vyjadřování, kus pravého já i kus vyrobené masky. Tenhle blog nepovažuju jen za studnici svých momentálních myšlenkových pochodů, bolístek a radůstek, ale taky za místo, kde prezentuju svou (nejen literární) tvorbu a kde jsou některé dle mého docela hodnotné články na různá témata. U mě osobně jsou tyto dva aspekty mého webu dost striktně odděleny, rubrika s názory a útržky mého života je pro mě něčím úplně jiným, než rubrika s povídkami a články o mytologii. A přitom oboje mám na svědomí já a musím si uvědomovat, že občas píšu i o lidech z mého života, lidech, které třeba nepotkávbám nijak často, ale zahrnu je do svých úvah a do vyprávěných historek a může se stát, že ten člověk sem přijde, přečte si to a odejde ublížený, naštvaný či zklamaný.
Tak jako jeden v blbé náladě napsaný povzdech rozpoutal pomalu válku se spolužáky, kterým jsem až do té chvíle byla relativně lhostejná, tak se může stát, že někdo z mého okolí zjistí, že mám nějaký názor, s kterým se neztotožňuje, nebo se najde mezi řádky v nějakém dalším depresivním výžbleptku, bude mu vadit moje minulost nebo cokoli jiného a já začnu přicházet o přátele kvůli jediné hloupě zvolené větě nebo nevhodně formulovanému článku.
I na mě, zarytého odpůrce hlášky „končím s blogem“, poslední dobou napadá, jestli už jsem vám nedala všechno, co jsem mohla a jestli by nebyl čas odejít. Na vrcholu slávy i sil, relativně s čistým štítem a vztyčenou hlavou. Prostě v nejlepším to zabalit a říct si – byly to dobře strávené (skoro) čtyři roky, ale už stačilo a odcházím.
Upřímně – nevím jestli na to mám. Vím, že ze začátku byste mě proklínali, nadávali a přemlouvali mě a pak, po nějaké chvíli, byste zapomněli. Čas plyne, jsou nové stránky, nové weby, noví magoři do jejichž životů je vám dovoleno nahlédnout, a Lúmennka se ztrácí v prachu zapomnění. A to je možná to, co by mě na odchodu nejvíce děsilo. Přestat blogovat by znamenalo vzdát se pořádného kusu mého ega, pracně vystavěného za roky, kdy tyhle stránky vzkvétaly a získávaly si stále větší přízeň. Připadám si jako někdo…a přitom mám v ruce jen pár jedniček a nul, stejně pomíjivých jako rozkvetlé pampelišky venku. Ani se nenadějete a žluté hlavičky zešednou a vítr je rozfouká všude po krajině.
Ale i to má svá pozitiva – krása žlutých kvítků umře, aby se z těch ošklivých šedých semínek mohl někde zrodit příští rok nový květ a nová krása. A tak pořád dokola. Možná konec blogování by přinesl i mě někde rozkvetlé nové štěstí, nové známosti a nové úspěchy. A možná semínko zaletí do kanálu a skončí bůhvíkde mezi odpadky, zvadlé a mrtvé.
Dost chmurných řečí. Asi za to může ta zamilovanost, protože přemýšlím nad věcma, které mě dřív nenapadaly a na spoustu věcí najednou nahlížím z nových, dosud nepoznaných úhlů. Trochu mě to mate, děsí i těší zároveň. Ale vy se zatím nemusíte bát, nikam nemizím, neutíkám, neschovávám se, takové věci nemám ve zvyku. I když některá slova bolí a některé myšlenky zraňují, nejsem z těch, co by si nestáli za svými slovy nebo činy. Bouře se přežene, rozlítaná zamilovanost se přetaví v pevnou, stálou lásku a moje řeka se vrátí zpátky do svého koryta. A možná taky ne, možná zaplaví pole, vesnice, zabije pár lidí, zanechá milionové škody a pak si vytvoří koryto nové.
Kdo ví. Tohle je budoucnost a ta je pro zamilované lidi v nedohlednu. Ti vidí jen do zítřejšího dne a někdy ani tam ne, žijí přítomností a pro přítomnost, neřeší, nebilancují a prostě jsou. Takže já jdu BÝT a mezitím se snad můj zbláznivší se život zase aspoň trošku uklidní.
Vaše Lum
Však ono se ti to v hlavě zase srovná, rušit blog by byla škoda ale záleží to na tom, proč ho píšeš. Označení blogísek zní vážně hloupě a nedůstojně, ostatně, co je špatného na tom, že si někdo píše své zážitky a myšlenky na blog? To má stejně být jejich hlavní účel. A já sama moc dobře vím, jak mi to vlastně pomáhá. Tak či onak piš, jestli píšeš pro radost. Nedělej to kvůli ostatním, ale hlavně a jen kvůli sobě. Zní to pěkně sobecky, ale proč jednoduše dělat něco, z čeho nemáme radost? Každopádně doporučuji to prozatím nechat tak, nespěchá to a blog můžeš řešit až si pořádně užiješ to jaro, lásku a všechno kolem 🙂
Lum, moc ti přeju to štěstí a zamilovanost. V dnešním pochmurném světě je to k nezaplacení.
Nám nevadí, že se blogu nevěnuješ tolik co dřív. Jsme vděčni za každý nový článek. Ale nic se nesmí přehánět. 🙂 Tak buď nadále šťastná, rozsévej štěstí kolem sebe. I tady na blogu 🙂
Lum, přesně vím, jaké to je být zamilovaná a tak si alespoň dovedu představit, jak se cítíš 🙂 Byla by škoda ten pocit rušit násilím, miluj zamilovanost, vždyť je perfektní 😉 .. a užívej života. Mám Tě ráda 🙂
To, co tu píšeš, jen a jen znamená, že jsi šťastná, spokojená, zdravá, aktivní a prostě nemáš čas si sednout a sumírovat nějaký "serióznější" článek. Pak nás tu čekají články, jako je tenhle, ve kterých se prostě dočteme, že se máš skvěle a je to vlastně fajn. 🙂 Jestli tě to těší, napsat to, tak určitě je tu víc z nás, kdo se na síti svěřují se svými pocity a z druhé strany je baví to číst. Nepiš pro pocit, že houf lidí čeká, na to, až TA Lúmenn něco napíše. Piš o čem se ti chce a kdy se ti chce. Ať je to třeba jen věta "mám se fajn".
moje maminka vždycky říkala "Láska je horší jak sračka" :o)) Takže si to přeberte :o) hehe … no, kdybych si měla vybrat, tak si vyberu tu lásku a ne sračku :o))) A to, že už tak často nepíšeš na blog…to neva…třeba se jednou vrátíš, takže být tebou, tak blog neruším :o) Mě taky psali, že nemám na blog tahat malou Haňulku :o) Také jsem se ze začátku naštvala a říkala si "babo jedna, je to můj blog a tobě do toho nic" :o) ale pak jsem se uklidnila :o)
Takže hlavně hodně štěstí Lum.
Nevíte někdo co to byl za článek co tak pobouřil spolužáky? Dlouho jsem tady nebyla,tak nejsem v obraze :o)
[5]: byl to tenhleten článek: http://lumenn.blog.cz/0910/divnost-normalnost-psychologie-a-ja
A nebojte, zatím rozhodně nechci s blogem končit a i kdybych s ním skončila, rušiení nepřipadá v úvahu, na to je tady moc věcí, abych to jen tak smázla:) Je to spíš takové koketování s tou myšlenkou, že to tady nechám ležet ladem, ale k žádnému rozhodnutí jsem zatím nedospěla a ještě nějakou dobu ani nechci, čas ukáže:)
[6]: Lum díky :o) … jo a všimla jsem si, že jsi reagovala na Lukášově blogu :o) Každopádně ti doporučuji článek o "Kouzelném zrcadle" :o)))
Pokud se tu zjeví Lukáš, tak Lukáši věz…není to zase jeden z mých rádoby "neutrálních" komentářů. Je to jen doporučení pro Lum, kam se má dívat :o)
[6]: tak jsem ten článek četla :o) no to musela být opravdu válka … moc ti to nezávidím, ale doufám, že už je to lepší :o)
Nechat to tu ležet ladem? Ať tě ani nenapadne. Patřím mezi lidi co rádi nahlíží ostatním do soukromí a internetové deníčky jsou pro to jak dělané 🙂
Semka, na Lumenn, chodím jen abych nakoukla a proklikla se na Posla. Má to tam pro mě o moc lepší atmosféru, byť mám dojem, že je to takové tvoje "až druhé dítko" :-). Kdybys chtěla blogování uzavřít a případně i rušit blogy, moc tě prosím o oznámení předem, protože články na Poslovi jsou pro mě vzácné a ráda bych si je schovala. Díky.
Každý je někdy zamilovaný a šťastný, tak si to užívej 🙂
Blog bych nerušila, já tvoje články čtu ráda(a myslím, že nejen já). Nemusíš přeci psát denně 🙂
Já myslím, že tu nemusí fungovat žádný pocit zodpovědnosti, že všichni čekají, až Lúmenn něco napíše. Nejeden z nás to čte prostě proto, že je to dobré čtení, ne že to píše zrovna někdo, kdo má určité jméno. A na dobré čtení si vyplatí počkat, nemusí to být tři články denně.
vsetko ma svoj cas a svoje miesto… najlepsi odchod je ten najtichsi – proste clovek prestane pisat a ludia ho v dave odrazu stratia… a skoro nikto pri tom netrpi tak, ako ked sa niekto luci 😉
ale tot len moj pohlad, draha zamilovana Lumennka 🙂
Zábavné, to mi připomnělo můj nedávný zážitek, kdy se na mě čenovlasá paní obracela, že jsem šílenec, blázen sektář a jehovista a že tohle tedy ještě v životě nezažila. (byla jsem v hospůdce s Nufem, který prezentoval pád eura v Německu na celé kolo a já s ním souhlasila). Zajímavé je, že dřív bych se naštvala a paní poslala slušně do řiti, ale asi ve mě v nějaké nehlídané chvilce nastal zlom a já se na ni láskyplně usmívala, ani jsem jí neřekla, že má v břiše obrovskou rakovinu, o které neví… zajímavé, úplně jsem to viděla před očima, když jsem tento článek četla.
Podle mě by Lum mohla zkusit blog uzavřít stylem takovým, že by dál existoval, ale nebylby zveřejněný. A potom by zjistila, že je na tom závislá a že bez něho nemůže být, pak by ho zase zveřejnila a valila na řádky ostošest 😀
Jak jsem psala – pkud přestanu blogovat, tak jen přestanu psát, nebudu nic rušit, v žádném případě. A Posel by mi zůstal…byť málo aktualizovaný, tak přece, jsou to stránky, které narozdíl od těhle nedělám pro sebe, ale primárně pro lidi, takže se na ně jaksi vykašlat nemůžu:)