Dneska jsem vstala a jednou z prvních myšlenek bylo: „dnes je ten den“. Myslím na to už od patnáctého a čím víc se to blíží, tím častěji vzpomínám a u toho mi tečou slzy po tvářích – ano, i po roce. Přesně před rokem, jedenadvacátého prosince, zemřel můj psí přítel, můj nejdražší zlobivý a tvrdohlavý kokršpaněl, Doneček. A já si nemohu na něho nevzpomenout…Loni jsem psala článek o něm, o tom jak přišel k nám i o tom jak odešel. Teď jsem ho četla a zase brečím, dojatá, smutná, prázdná.
Nikdy žádné zvíře neovlivnilo můj život jako Doník. S nikým jsem toho tolik neprožila jako s ním a přitom své kočičky i potkánky, všechny jsem je milovala. Ale Doneček byl něčím víc, chodili jsme na procházky a hráli si a společně usínali na chatě u krbu a běhali po lese a… a teď už rok, když zajedu k mamce, chodím prázdným bytem a občas si říkám, jaktože nikdo neštěká a jaktože na posteli leží kocourek Tobiášek samotný.
Bolí to. Před rokem jako dneska. A kdo měl někdy nějakého zvířecícho přítele, dá mi za pravdu – když odejde chlupatý kamarád, je to, jako by vám vyrvali kus duše z těla a vy už nikdy nebudete stejní. Co dá člověku pes nebo kočka je úplně jiné, než co vám může dát člověk. Ne lepší nebo horší, ale jiné, jeho přátelství zbavené lidských zvyků, lidské přetvářky a zrady, lidké vypočítavosti. Jen upřímná láska, věrnost, důvěra.
Zas je mi do breku, tak raději skončím proud myšlenek dřív, než zase neuvidím na klávesnici. Od doby, co nás Doneček opustil, jsme nalezli lásku v jiných zvířátcích – adoptovali jsme Robina, pejska z útulku, a s Mamutem jsme si pořídili Matyáška, malé kotě, které bezmezně milujeme. Ale v srdci tihle miláčkové nikdy nenahradí díru, která zbyla po Doníkovi.
Vím, že rok od roku to bude lepší a možná mě už příští rok ani nenapadne psát tyto sladkobolné články o psí lásce. Čas všechno zhojí a vzpomínky přikryjí nové zážitky s novými zvířecími přáteli. Ale jako jsem nezapomněla na svého prvního psa, na maltézáka Bobíka, tak nikdy nezapomenu na Donečka. Děsí mě myšlenka, že i Matýsek a Robinek a Tobiášek a Katuška a Lucinka…že ti všichni nás jednou opustí. Ale to je život, koloběh přírody a vím, že to tak musí být, že jejich duše odejdou na onen svět a tam se budou mít dobře, ale je to tak zatraceně těžké nebýt sobec a nestýskat si po nich.
Donečku můj milovaný, jestli tam někde, kam jsi odešel, slyšíš hlas mého srdce, věř mi, že poslední slova, která jsem ti řekla, stále platí. Donečku, mám tě ráda.
To mě rozplakalo.
ano ano…znám takové situace…znám ten smutek…ano…cítím s Tebou…ano
[1]: To se divím, že máš nějaký cit… no potom, jak operativně odstraňuješ moje zdůrazňuji opravdu přátelské komentáře z tvého blogu (jak demokratické, že?)…i to tví návštěvníci vidí…
Ale dále…
Měl jsem kdysi dávno psa jménem Falco (Zlatý retrívr)…no bohužel v té době jsem doma neměl tolik peněz tak jsem ho musel prodat někomu jinému…také mi je z toho někdy smutno…takového psa člověk už mít nebude (to je něco podobného jako s lidma) no.
Copak to naše ušaté torpédo… No jo, Robík je sice super, ale je to tak, Donečka už nám nikdo nevrátí.. Nevěřila bych, že je to už celej rok…:(
Chápu tě, ztratila se mi kočička kterou sem hrozně milovala a i když teď máme novou kočičku, nikdy mi jí nenahradí… Právě teďale máme i štěňátko a vedu blog o psech:-)
[2]: Taky jsem měli Falca museli ho darovat, protože jsme se stěhovali do bytu. Musím říct, že po žádné kamarádce, která se kdy odstěhovala se mi tolik nestýskalo. I po letech mě vždycky rozbrečí když si vzpomenu jak za náma koukal.
Vím o čem mluvíš, měla jsem psisko, se kterým jsem vyrůstala. Pořídili jsme si ho, když mi byl rok. Když jsem byla maličká, před všemi mě bránil, i před rodiči. Měla jsem ho strašně ráda, vydržela jsem sedět spousty hodin na zahradě a povídat si s ním. Dokud mi ho někdo nezabil 🙁
[2]: A to tyhle věci vážně musíš řešit zrovna u takového článku? A tady? :-/
Som ta videla v cajovni tento tyzden 😀 inak zaujimave : http://najmama.aktuality.sk/clanok/228603/katastrofalne-nasledky-ockovania-po-vakcine-na-rakovinu-krcka-maternice-neustale-spi/?i9=eb21b85e6c66 je to humus 🙁
[6]: Musí, protože je to přece Lukášek.
[8]: Jojo, nezapomněla jsem …
Celkem smutné.
Mě umřel před rokem a půl můj černý vlčák Beník. Pokaždé když si na něj vzpomenu se mi chce brečet. Sice už máme jiného, ale tamtoho nahradit nedokáže už žádný jiný..přesně, jak to tady píšeš…Takže vím naprosto přesně jak se cítíš.
[10]: Vím co cítíš…je to opravdu smutné no… zvířata se kolikrát lepší než lidé…no ona příroda se lidem také možná brzy vysměje…no jo no 🙂
Měli jsme psa Bodinku a když jsem se narodila, bylo jí už 8 let a byla jsem sní pořád a dokonce mě naučila chodit, protože jsem se jí držela.. byl to velký pes kříženec, ale rodiče jí veřili, protože ona si mě skoro přivlastnila jako svoje dítě.. Když mi bylo 12 tak umřela.. dožila se 20ti let.. Je mi smutno když si na ní vzpomenu i když je mi teď už 14.. =(
nebudu psát kdo chlupatý mi umřel, nechcu být už znova smutné, stačí mi jednou za dva týdny začít řvát..