Když jsem se probouzela do pondělního rána v náručí svého barbara a vyrážela ospalým Brnem do školy, vůbec jsem netušila, jak celý tento týden bude vypadat. Moje představa byla, že každé odpoledne strávím psaním na blog, čtením, popřípadě jinou relativně nenáročnou činností.
Na to mi ale pan Život řekl – muhehe, no to určitě!
Hned v pondělí odpoledne, co jsem přišla domů ze školy, jsme začli se sistr vymýšlet nějakou akci. Ona měla ten den ředitelské volno (grr, to ale my vysokoškoláci ne, možná proto, že nemáme žádného ředitele…) a náš kamarád Mareček taky, takže jsme nakonec všichni společně sbalili svačinu do batohů a vyrazili směr jeskyně „Švéďák“ neboli Švédův stůl.
Jeskyně Švédův stůl se nachází v jižní části CHKO Moravský kras v údolí Říčky poblíž Ochozské jeskyně (pozn.: ta je ale pro veřejnost uzavřena, tj. uzamčena) a Jeskyně Pekárny. Jedná se o krátkou to průchozí jeskyni ve skalním bloku (od toho název stůl) (pozn.: podle legendy se ovšem jmenuje Švédův stůl proto, že zde za třicetileté války Švédi uspořádali hostinu). Jeskyni kromě jeskynních medvědů, hyen a dalších zvířat obývali podle nálezů už neandrtálci před 100 000 lety i mladší kultury (neolit, doba bronzová). Archeologický výzkum zde prováděl Bohuslav Klíma.
Tolik wikipedie spolu s mými poznámkami. Jak je vidět, jeskyně je to opravdu zajímavá. Pro mě o to zajímavější a milovanější, že jsem se v ní dala dohromady s Mamutem. Tam jsme společně nocovali letos v dubnu a tam si taky řekli své první „miluji tě“. No prostě romatika jak blázen:)
Teď je ale září a nekonal se žádný romantický přespávací výlet s kožešinami a medovinou, jenom malá procházka za Brno. Pokud byste se tam chtěli někdy podívat, můžu jen doporučit, z Brna je to, co by autobusem dojel a zbytek došel (z centra Brna cca půl hodiny).
Tady máte dokonce mapu:
Růžové kolečko značí Švéďák (růžové proto, aby se nepletlo s ostatními barvami na mapě;))
Takže – výlet je to vskutku nenáročný, ale stojí za to. Chtěli jsme jít až k Pekárně, což je jeskyně ještě kousek dál, ve které se našlo hodně pravěkých nálezů a podobných srandiček, ale příroda se rozhodla, že máme smůlu a tak byla cesta úplně zatopená vodou a protože jsme byli líní, to obcházet přes kopec, tak jsme nakonec byli jen na Švéďáku. Jinak ale Pekárna taky stojí za to, kromě toho, že si vlezete do jeskyně si tam můžete užít i trochu vzdělávání díky informačním tabulím o pravěku:)
Nakonec jsme se tedy mokrým a zabahněným terénem (viz foto níže) dostali až k jeskyni.
Tenhle potůček obvykle sotva teče a líně se plazí přes kamínky, teď pěkně vztekle bublal a hnal se dravě kolem skal a bohužel i přes cestu
Ale nakonec jsme to všechno hravě zvládli a naše zadky mohli spočinout na stejných kamenech, na jakých spočívali zadky našich předků před tisíci let. No, s těmi zadky to nevyzní tak romanticky, jak by mohlo, ale je to aspoň pravda. Když si sednete do jeskyně nebo před ni na některou z mnoha skalek, prostě „to“ cítíte. Historii. Dějiny. A vaše půlky si hoví v pěkně vysezených důlcích, které pro ně připravil homo neanderthalensis. Fascinující pocit.
Ještě lepší je si v jeskyni rozdělat oheň (ano, je to chráněná krajinná oblast, ale uvědomte si, prosím, že v kamenné jeskyni nemá co chytnout a že v noci klesá teplota v jeskyni a údolí, jež ji obklopuje, i v létě na nějakých deset stupňů(!), to bez ohně fakt nejde). Takže rozdělat oheň, sednout si na kmen či kámen a dívat se – jak tančí plameny po stěnách, jak kouř stoupá ke stropu a štípe v očích, jak se venku stmívá, až krajinu zahalí soumrak. A pak vyjít ven a po pár krocích se ohlédnout zpět. Jeskyně září rudozlatě a zve dovnitř. Venku zatím padá rosa a ve vlhkém údolí se sráží pára u úst. Jeskyně se tváří jako domov, pojď, ulehni do mého vyhřátého lůna a spi, človíčku… Najednou cítíte svoje instinkty, jako by je neotupila tahle šílená civlizace, slyšíte každé šustnutí v trávě, každé zahalekání nočního ptáka, potůček dole v údolí bublá a stromy a skály a jehličí, to všechno dýchá, žije a vy jste toho součástí.
A až ta chvíle pomine, vy se vrátíte do tepla jeskyně, která vás obejme, přivítá a zahřeje. Až další den půjdete domů, na autobus a s mobilem v ruce, přesto nebudete stejní, jako před tím. Ulpěl na vás pach kouře a ohně, pach skály a prachu v ní, pach vlhké hlíny a tisíc let starého popela a sazí, který z jeskyně už nikdy nezmizí. Navštívili jste vzpomínky svých předků, své nejhlubší kořeny, a to změní každého…
Ano, takhle nějak Švéďák na lidi působí:) Původně jsem to chtěla shrnout na pár řádcích, ale nešlo to, to místo je strašně silné a skrývá toho víc, než by se na první pohled zdálo. My se ale mohli zdržet jen na hodinku, protože už bylo pozdní odpoledne a povinnosti ve městě nás neúprosně volaly, nehledě na to, že jít po tmě lesem zpět do vesnice už jsem si jednou zkusila a nebylo to nic příjemného:)
Tak jsme si prolezli každý koutek, vyšphali na skály, poseděli na kamenech a nakonec se tam i zvěčnili. Až na cestě zpátky jsem si uvědomila, že jsme zapomněli vyfotit jeskyni nějak komplexně a tak jsem si k tomuto účelu půjčila jednu fotku ze stránek mojebrno.wz.cz. Je to hned ta první, ať víte, jak to tam vlastně vypadá:)
No a teď už tři bubáci před jeskyní:)
Lúmennka, Eiinka a Maješek v různých kombinacích:) Snad každý pozná, kdo je kdo:D
Muhehe a nakonec Lúmennka jakožto zelenovlasá bestie slézající ze skály a strašící nebohé neandrtálce svým nelidským rusalčím řevem, CHA!
Jo, bylo to super:) Podzim sice neodvratně klepe na dveře, všude už žloutne a padá listí a vzduch chládne čím dál víc, ale i podzimní krajina má něco do sebe. Je krásné pozorovat usínání přírody, aby na jaře (jo, až přijde moje milované jaro!!!) zase všechno rozkvetlo a probudilo se. MIluju tenhle běh, jsem vděčná za to, že nežiju někde v tropech, kde je každý den stejný. věčné proměny přírody mě fascinují a život bez nich si neumím představit.
Tak běžte taky ven, dokud je ještě čas a člověk nemrzne, jen co vystčí nos ze dveří:) Podzim rozkládá své barvičky a maluje jako o život, nenechte si to ujít:) Krásné výletování a podzimkování přeje Lúmennka:)
S Mamutem?ty už nejsi s Finnem?Ne že by mi do toho něco bylo…
krásné fotky, zvlášť ta první… podle tvého vyprávění to musí být kouzelné místo:)
[1]: Tady má někdo dost zastaralé informace…:)
Tam se musím podívat, až zas pojedu za kámoškou do Rudice.A úplně mě to navnadilo vyrazit někam do přírody, i kdyby jen do těch pražských pseudolesů, nu snad zítra či o víkendu dalším 🙂
[3]: Jo? koukni se k Weri na blog, to už se nebudeš divit 🙂
[5]: promiň, že sem nechodím často…opravdu se kaju.
A že něco neznáš, neznamená, že to neexistuje.To je také docela cenná informace!Jestli se ti něco nelíbí, prostě se o mě nestarej.Že jsem jedna z asi tak pěti, co znají i něco jiného, než to, co zná většina lidí a je na Tvém blogu, není můj problém.taky ti nekecám do ,,Dědečků Hříbečků".Nemyslím to tak, že by to nemohlo existovat.Protože vím, že to, že to neznám, není důvod, abych to zatracovala.
[1]: už déle než půl roku:)