…aneb jak Lum přišla (nejen) o střevo (a naštěstí ne to básnické…)
Napsáno 26.dubna 2010 v podvečer v úrazové nemocnici Brno (a jen tak mimochodem, připravte se, že to není zrovna stručné líčení, Lúmennka se v nemocnici nudila a tak popsala tři stránky:))
Nejradši bych začala nějak prozaicky, třeba právě tím, jak mě z pátku na sobotu v noci začalo bolet břicho a jak jsem se vydala do nemocnice. Bohužel, takhle jednoduché to nebude. Nečekejte nějaké excesy s šílenou kolikou, která mě chytla bůhví kde, vše co se týká mých střev je tak klasické, že až není o čem vyprávět. Ovšem s okolnostmi, které tomu všemu předcházely, to už tak jednoduché není a věřte nebo ne, ven se mi s nimi nechce, tedy alespoň ne ještě teď.
Ale jak s oblibou říkám, věci se dějí ve správný čas a na správných místech, takže to tak asi mělo být…a jak že to bylo?
Že to mezi námi s Finnýskem už nějakou dobu úplně neklapalo, už tady z blogu víte. Proč a jak to probíhalo jsem taky nastiňovala, stejně jako jsem v jednom z posledních článků dala najevo, že jsme ve stádiu „útlumu“, tedy jakože rozejití-nerozejití a čekáme, co se z toho vyvrbí.
No a všechno to vyvrbení vyvstalo najevo s mým drahým Appendixem, který se rozhodl, že se u mě nelíbí v sobotu ráno. Z pátku na sobotu jsem totiž trávila noc s oním „zloduchem“, který má na svědomí naši krizovou situaci s Finnem. Tedy nejen on samozřejmě, máme na ní podíl všichni tři, co jsme se v tomhle podiv(uhod)ném vztahovém trojúhelníku ocitli.
A v tomhle stádiu vyvrbování (to slovo se mi začíná čím dál tím víc líbit:)) našeho roztrojeného stavu jsem stále balancovala mezi několika rozhodnutími, z nichž každé mohlo přinést utrpení – některá mě, některá Finnovi a jiná „tomu třetímu“. Tedy zmatek nad zmatek, ze kterého už nějaké tři týdny nejsem zrovna odvařená.
Tohle všechno mi asi zahlcovalo tělo i mysl pěknou hromádkou negativních fujtajblů, které se s radostí usazovaly v mém slepém střevě. Čím víc se blížilo moje rozhodnutí ohledně zapeklité situace, tím víc bylo fujtajblů a smutnění. Nejhorší na tom bylo asi to, že podobnou situaci jsem řešila už v srpnu, však si na to mnozí z vás asi vzpomínají, a tehdy to (asi nejen) díky mému neustálému zvažování a trápení nakonec dopadlo neslavně. Můj „nový objev“ se ukázal jako totální blbec, se kterým bych si delší vztah nedokázala představit a návrat k Finnovi se stal jedinou možnou alternativou, ze které jsme se nakonec oba pokusili vytřískat maximum.
No, nepovedlo se. Staré věci, které mi vadily, zase vypluly na povrch a zase se objevil někdo další, kdo mi byl schopen dát zrovna to, co mi s Finnýskem scházelo. Ale ať o něm nemluvím pořád jen v třetí osobě – není to osoba na tomhle blogu zcela neznámá. Dokonce se o něm zmiňuje jeden článek – jenom hledejte, odkaz by v tomto případě byl moc snadný. Jedná se o kytaristu z BarbarPunku, Mamuta. Dlouholetý kamarád se stal nejprve blízkým přítelem, pak milencem a nyní to vypadá, že i mým partnerem. A tenhle článek zase vypadá, že za to všechno může moje střevo, ale tak to docela není…
Minulý týden už byl opravdu takovým mletím z posledního – ne jednu stranu jsem zářila energií a optimismem, radostí a vůbec vším, čím tak zamilovaní lidi září. Na stranu druhou se mi svírala celá duše nepříjemnými pocity, že znovu a tentokrát nadobro zklamu jednoho z mně nejbližších lidí – Finna, který samozřejmě tušil, že náš vztah se už chýlí ke konci a byl z toho dost nešťastný.
Poslední kapka do poháru rozhodnutí byl výlet s Mamutem do jeskyní, kde jsme ze středy na čtvrtek přespali a kde jsme si taky poprvé opravdu vyznali lásku slovy a ne jen pohledy, doteky a činy. Zbývala poslední bolestivá a nepříjemná věc. Oznámit Finnýskovi, jak se věci mají. Možná jsem to chtěla odložit, ačkoli on to už dávno tušil, možná jsem jen chtěla strávit den navíc ve společnosti Mamuta, možná se mi jen nechtělo zatím domů – a tak jsem místo v pátek chtěla vyrazit na vlak až v sobotu a přespala jsem v Brně u Mamuta.
Jak moc byl tento úvod důležitý pro povídání o mém drahém nevidomém střevě (muhehe, jen buďme politicky korektní:D), jste patrně už pochopili. Nebýt všech těch starostí v posledních dnech, možná by můj appendix vydržel sbírat negace o něco déle. A nebýt mého rozhodnutí spát u Mamuta, patrně by mi ho vyřezávali za úplně jiných okolností v Prostějově, kde bych si teď válela šunky v nemocnici stejně, jako si je válím v Brně.
Takhle mě ale už při usínání v sobotu kolem jedné ráno rušila nepříjemná bolest v břiše, která nakonec mohla i za probuzení kolem šesté. Inu vstala jsem a vyprázdnila obsah střev v kapalném skupenství (no za tenhle eufemismus dostanu minimálně Pulitzerovu cenu:D). Chvilku jsem se pokoušela usnout, ale bolest už začínala být fakt nepříjemná, takže jsem vzbudila Mamuta a kolem čtvrt na sedm ráno jsme provedli válečnou poradu nad Domácím lékařem a mým bolavým břichem.
Podle knihy vydané kdysi za komunismu má zánět slepáku asi milion příznaků, které se ještě ke všemu u každého jedince liší. Po krátké telefonické rozmluvě s mamkou a ještě jednom důkladném prolistování Domácího lékaře jsme usoudili, že to radši necháme na odbornících a nastal problém. Jak dostat Lúmennku s brutálními křečemi do nemocnice? Zas tak brutální bolesti, abych si volala sanitku jsem neměla, takže chtíc nechtíc jsme se vykopali z teplé postele do chladného rána a vzhůru na šalinu a na pohotovost.
Cesta to byla nic moc. Než jsme vyrazili zanechala jsem v záchodové míse ještě vynikající večeři (kterou jsem dokonce vařila sama, grrr…) a pěkně dotlapkat na šalinu, přežít to děsné kodrcaní, kus cesty dojít pěšky a „Vítá vás Úrazová nemocnice Brno“.
Nejvtipnější na tom byla taková žlutá čára na zemi, kde po nějakých dvou metrech byl vždycky velký nápis „POHOTOVOST“ a šipka. Jsme si říkali, že to je pro ty, co se plazí po zemi z posledního tažení a že jediné, co ještě schází, je odměřování, kolik metrů jim ještě zbývá.
Já se teda po zemi neplazila, ale když mě každých zhruba dvacet minut chytla křeč, moc do skoku mi nebylo. A to jsem ještě ani netušila, co mě všechno čeká. Prošla jsem asi milion vyšetření – rentgen, ultrazvuk, odběry krve, prohmatávání zezadu, zepředu, zboku…no děs a hrůza, břicho bolelo čím dál tím víc a korunu tomu nasadili, když mi oznámili, že si mě v nemocnici nechají. Nejhorší nebyla ani tak vidina operace, jako ta hrůzostrašná košile s modrýma kytičkama, kterou na mě nahastrošili. Připadala jsem si jak svoje vlastní prababička:)
Pak jen pár pus na rozloučenou a už si mě vzali do spárů bílí plášťové, kterým dvě hodiny trvalo, než se rozžvejkli, jestli do mě teda budou řezat nebo ne a před polednem mi sdělili verdikt. Můj ošklivý neposlušný Appendix bude převelen na Sibiř…nebo tak nějak mu to asi vysvětlili, když ho tahali za ucho ven (zajímavá myšlenka – má slepé střevo uši, když patrně nemá oči? Je slepé střevo i hluché? A co na to Jan Tleskač?…no popojedem…:))
Takže v jednu napsat pár vyděšených smsek (no tak vyděšené zas nebyly, ale musím z toho dělat drámo, aby si všichni nemysleli, jaká to byla pohodička;)) a hurá na operační sál. Moc hurá to teda nebylo, ale pokud jste toho s doktory zažili tolik co já a pořád jste relativně živí a zdraví, přestane vás to pípání, blikání a bělostné hemžení časem děsit.
Takže Lum usnula spánkem spravedlivých, za dvě hoďky se probudila a byla o jedno slepé střevo lehčí a o kopec CO2 těžší. Jak jsem později zjistila operovali mě laparoskopicky, takže budu mít jen dvě malinké jizvy a krom toho je taková laparoskopie děsně zajímavá věc. Najděte si něco na googlu, je to fakt fascinující, úplně mě mrzí, že jsem to nemohla sledovat.
Faktem ale je, že po operaci jsem měla úplně jiné myšlenky, než nějaké sledování kamerky a mininožíku, co mi strká banda doktorů do břicha. Ono to břicho totiž bolelo jak sviňa. Co jedna! Dvě! A pořádně vypasený!
Takže jsem celé odpoledne spíš proskuhrala, než proležela a útěchou mi byla návštěva Finnýska, který mi donesl malou plyšovou košišku, táty, který mi donesl tašku s klasickými věcmi, co se nosí do nemocnice a Mamuta, který mi donesl kromě sám sebe asi sto kilo pomerančů a čokoládu, z čehož jsem bohužel stejně až dodneška nemohla nic jíst:)
Všichni mi posílali celý den štěstí a vůbec tolik lásky a dobré nálady, že se mi to hojilo snad úplně samo. Do večera jsem teda ležela pod dekou, dřímala a skučela jak raněný kojot – injekce od bolesti bolela snad ještě víc, než ta samotná bolest, ale to měl být patrně účel. Když máte pocit, že vám upadne noha, úplně zapomenete na to, že vás bolí břicho. Dokonce i to čurání do mísy mi nepřipadalo tolik potupné, protože představa cesty na záchod mě děsila ještě víc, než trapná situace netrefení se do kbelíčku a počurání peřin.
Naštěstí se mi nepovedlo nic takového a do nového dne už jsem vstávala plná elánu a naděje. Na záchod jsem došla hned ráno, málem jsem sice u toho sebou sekla, ale nedivte se, když celou noc ležíte v jediné poloze a na krční páteři si tak pomalu vytvoříte uzlík. Postupně jsem ožívala, začala jsem bumbat džusíky a pochodovat a když kolem jedenácté přišel Mamut, málem mě nepoznal: Lum papkala polívečku až jí za ušima lupalo a krom toho na vlastní chuťové buňky okusila tatrgelový džus. Věřte tomu nebo ne, ale v Brně v nemocnici ho mají, zajeďte si tam někdy. Je vynikající, stačila jedna lžička a natáhlo mě tak, že jsem se bála, že mi prasknou stehy. Zbytek mističky jsem raději takticky odložila a chytala Mamuta, kterému stačilo si jenom přičichnout a už se kácel k zemi. Inu, tatrgel není pro slabé povahy…:)
Odpoledne dorazili maminka, Finnýsek a Einka a já šťastná jak blecha zbaštila přesnídávku a zašla si ven na sluníčko zakouřit. K večeři mi donesli zase tatrgel, ale to už jsem byla poučená a vybavená přesnídavkou a nenechala jsem se jím nachytat. Včera už jsem dokonce taky pošilhávala po noťasu, ale nakonec jsem nepokoušela své nebohé nafouknuté bříško a zasedla jsem ke psaní tohohle elaborátu až dneska.
Teďka vypadám jak somálské dítě v červených trenkách:) Mám nafouklé břicho a ještě k tomu celé zabarvené jakousi červenou dezinfekcí či co. Prostě somálec v trenýrkách:) Bych se tomu i smála, kdyby mě u toho tak nebolely ty stehy.
Ale když jsme u toho smíchu….když tak koukám na celý tenhle článek, vypadá to, že jsem si odskočila někam do nepovedené béčkové komedie. Ale zas tak vtipné to celé nebylo, vlastně jsem zažila i dost smutných věcí. Bolest břicha a bolest z toho všeho oznamování, jak to bylo, proč jsem byla u Mamuta a jak to bude se mnou a Finnem dál, ta docela stála za to. Ale přibyla k ní ještě jedna – v sobotu odpoledne, někdy v době, kdy já se probírala z narkózy, do té věčné upadl můj dědeček. Pětaosmdesát let je už docela dost a koneckonců všechno, co si za tu dobu prožil vzbuzuje úžas, že byl vůbec ještě mezi námi, ale i tak se taková zpráva docela těžko poslouchá.
Zní to celé vlastně dost podivně a zvláštně. V jediný den jsem přišla o střevo, o dědečka a o vztah, který trval dva a půl roku. Přibyl mi kopec dárečků od kamarádů a rodiny, hora povzbudivých a láskyplných slov, spousta vědomí, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, kterým na mě záleží a kteří mi přejí vše dobré. Přibyl mi pocit, že jsem si našla někoho, na koho se můžu spolehnout a opřít se o něj a to nejen ve chvíli, kdy mě chytají křeče a potřebuju na pohotovost. A přibyla mi taky nehorázná porce optimismu, víry a důvěry, že všechno bude lepší.
Za okny zapadá sluníčko, všichni na pokoji pomalu usínají a já se děsně těším, že zítra půjdu domů. Ve chvíli, kdy vlastně čtete tyhle řádky už doma jsem, cpu se normálním jídlem a po několika dnech konečně sedím u internetu. Ale teď ještě ne, teď mě ještě obklopuje bílý pokoj, ale jsem plná naděje, že zítra vypadnu z těhle zdí zpět do normálního života.
No…normálního…musím si zvykat, že už nebudeme se sestrou chodit každý víkend vařit dědečkovi vajíčka a nebude nás rozesmívat svou stařeckou roztomilostí a občas štvát svými názory zrozenými ještě za druhé světové. Musím si zvykat, že Finn už nebude usínat po mém boku a tentokrát už to je rozhodnutí, které nelze vzít zpět, ani kdybych třeba někdy v budoucnu chtěla. Musím si zvykat, že už nemám žádný nevěrný Appendix, který zachytává moje negace a že se s nimi musím poprat nějak sama. Nejlépe tak, že už žádné nebudou. Tak držte palce, ať je líp:)
Ale prdlajs, nic nedržte:) Já jsem si jistá, že bude i tak!:) S láskou a úsměvem vaše Lum
Pekne, som rád že si živá a zdravá 🙂 Síce slepé črevo je tiež pre telo užitočné, snáď ti jeho absencia nebude tak vadiť. Tak, už len aby si sa uzdravila úplne a hor sa do nového života 🙂
Hezkej blog 🙂
Kdybych měla být v nemocnici přes noc, tak se zblázním….
Hm…Napsala jsi to opravdu poutavě a moc hezky. I když ani tebe ani Finna neznám osobně, stejně si myslím, že jsi se rozhodla dobře. Že jsi se k tomu konečně odhodlala. Ono je možná lepší trápit se, že spolu nejste, než trápit se, že spolu jste. To první totiž čas zahojí, to druhé jen těžko. A prosímtě. kdo je to ten Jan Tleskač? 🙂 Už jsem to jméno slyšela několikrát a moc by mě to zajímalo 🙂
[4]: To je vtip, nebo jsi nečetla Rychlé Šípy?:)
Tu košili si pamatuju, taky jsem ji měla, když mě čistili po potratu. 😀 A tu injekci jsem dostala do prdele taky a skučela jsem na sestry, že to bolí víc, než to břicho. Úplně jsi mi to tím článkem připomněla. A k tomu zbytku, ještě si to tu dočtu, až příjdu z hospy, teď už ale musím a Lúmenn, jsem ráda, že už je líp, určitě to bylo hrozně nepříjemné. Nemyslím jen bolest bříška, ale i to, že ti v nemocnici oznámí, že si tě tam nechávají. To je vždycky hrozná podpásovka. Tak snad už bude jenom dobře. 😉
Jsem tak nějak tušila, že ty ztráty se nebudou týkat jen apendixu… Ale přeju ti, ať nálezy mnohonásobně ztrátu převáží. Hlavně se rozhodni správně a drž se.
[5]: Taky by mě to zajímalo. Přeci jen neznat Jana Tleskače… 🙂
Neskutečné, kolik událostí se stihne vyvrbit během pár dnů… Nu hlavně ať už tě nepostihne nic dalšího a hodně štěstí do dalších událostí 🙂
[4]: Jan Tleskač je postava z Rychlých šípů od Foglara, ale tahle hláška (a co na to Jan Tleskač?) se vžila díky komiksu Zelený raoul v časopisu Reflex:)
[6]: Fuj teda. Mě si nikdy nikdo v nemocnici nenechal, já všechno vyležím, nebo prochlastám švédskými kapkami… ale jako malá jsem jezdívala navštěvovat mámu do nemocnice, no ten nemocniční smrad je něco, co nenávidím do morku kostí, včetně doktorů. Fuj 😀
Článek je dlouhý, ale sežrala jsem ho za chviličku, protože je poutavý a vůbec co bych to byla za čtenáře, kdybych nepřečetla tak významný článek o Lumenině životě?
K rozchodu snad jen jedno a to, že pokud jste se spolu dlouho trápili, rozhodně je dobré udělat změnu.
Apendixu nechť je země lehká, bude nám všem scházet 🙂
Já strávila v nemocnici 10 dnů a nepřišlo mi to tak strašný, jen jsem se strašně nudila ,)
[12]: Tak tos asi nedostala dietu. 😀 Když jsem ležela týden s infekční mononukleózou (což bolí přibližně jako slepák, jen vás nechtějí operovat, protože neví, co vám je), tak mi vařili takové hnusy, že když jsem se probudila a ucítila svůj oběd, rozběhla jsem se směr WC a strávila tam zbytek dne. x)
Dobře, že operace proběhla v pořádku. A samozřejmě přeji hodně štěstí do další životní štafety:)
Teď jsem to dočetla do konce, to s tím dědečkem mě mrzí a to s Finnem tak trochu taky, ale jelikož jsem na tom podobně, tak nějak to chápu.
[15]: Dědeček je určitě sťastnej, někde na mráčku, nic ho už nebolí. Třeba se Lum ještě ozve, nebo ji příjde pozdravit.
Upřímnou soustrast…:( Jinak doufám, že v budoucnu bude těch důvodů ke smutku a pobytů v nemocnici co nejméně a naopak budeš mít důvod být šťastná, díky svému novému vztahu 🙂 Takže přeju hodně štěstí, aby vám to co nejdéle vydrželo 🙂
Lumenn
Jak to vlastně chceš dělat do budoucna se spoluprácí Finna na tomto blogu? Přecejen má tu nějaké své články, patří mu kousek menu, ale co teď, když se změnily podmínky?
Vítej zpátky Lum! U tebe opravdu není o zážitky nouze :O Ať je všechno dobré s novým vztahem (to taky zírám, co už bylo různých zvratů) i se zdravím!
[13]: dietu jsem naštěstí měla jen den po operaci no ,)
[11]: nemocnice taky nesnáším, za život jsem tam byla už hodněkrát a vždycky to bylo dost děsné, osobně bych celý zdravotnický systém přestavěla od základů. Jinak Finn se na tomhle blogu patrně bude vyskytovat i nadále, přece jen – sice spolu nechodíme, ale bydlíme spolu a jsme stále blízcí přátelé, což je dost velký důvod proto, abyste o jeho články nepřišli:)
[21]: Hlavní je, že všechno nakonec dobře dopadlo. (pohodově)
[22]: Ty raději zalez.
[22]: Že se nestydíš sem ještě vlézt po tom, co sis za Lúmenn a ostatní psal sám pochvalné komenty.
[23]: Přesně tak. 😀
[22]: hlavní je, že zatímco já ležím v nemocnici a mám dost starostí sama se sebou mám prý ještě čas se za drahé prachy připojovat přes mobil na net, jen abych tobě napsala komentáře. Že se nestydíš, seš jak hyena
Teda, člověk tady pár dní a ty novinky se pak sypou úplně neskutečným způsobem:)
Věřím, že to byla správná volba, když jsi to tak cítila, sice asi ještě zůstanou rány, ale i ty se časem zacelí.
Lúm, ty fakt máš na Lukáše ještě nervy ? To nedostal dosud ban ?
[28]: kdyby to blog umožňoval, tak už ho má, tomu věř:)
a neni to tak dlouho co jsme cetla o zasnoubeni:(
hlavne,ze uz jsi v poradku Lumennko
[29]: Blokace IP ? Nelze ? Uf… Jak to ? Čekala bych, že tímhle udělátkem jsou místní blogy vybaveny vzhledem k počtu reklam jak vypadlých z wypatlátoru. :-)))
[31]: když zablokuješ návštěvníka, má zakázáno přidávat komentáře, což ale funguje jen u toho článku, kde jsi ho zablokoval:( Bohužel, v tomhle je blog.cz pěkně pozadu:/
[32]: Tak ho normálně natrvrdo smaž, vůbec ses ním nepárej.
Prostě ho bojkotuj bez pardonu manuálně.
Ahoj Lúmenn, jsem ráda, že ta nemocnice dopadla dobře, a k tomu rozchodu… asi je dobré, když si konečně uděláš pořádek v životě, když víš co chceš a jdeš si za tím svým. Lepší než se ještě další rok rozmýšlet a jenom přežívat.
[32]: Máš přístup do kořenovýho adresáře svýho blogu? Asi ne, co? Kdyžtak zkus poprosit nějakýho admina, aby do souboru .htaccess v kořenový složce tvého blogu přidal následující řádky (místo nul dosaď adresu, co chceš zakázat)
Order Allow,Deny
Deny from 0.0.0.0
Allow from all
Zapomněl jsem ale dodat, že to není ochrana jen proti psaní komentářů, ale kompletně proti přístupu na tvojí stránku 😀
Musim rict ze se ti blog povedl je pekny
[32]: Fakt ? Tak to jsem netušila. Takže prudič může otravovat prakticky libovolně, jeden článek, kam nemůže, to je o ničem. 🙁
[35]: Zákaz přes htaccess ? Tak se obávám, že takhle do hloubky manipulovat s blogem tu nebude umožněno. Ač opatření je to výborné. 🙂
[33]: to ovšem zcela ztratí efekt – já to stejně budu muset číst, takže jen ať si píše, pouštím to jedním uchem tam a druhým ven. Je to jen nešťastná, ublížená bytost, ale uvnitř krásná a dokonalá, to že to nevidí je smutné, ale třeba se jednou probere:)
[35]: no za radu děkuju, ale obávám se, že tohle blog.cz neumožňuje, přesto díky:)
[39]: Proč?
Jenom vidíš přezdívku, nečteš, mažeš 🙂
[40]: když takovou sebekázeň nemám, bych si to nakonec přečetla a naštvala se úplně stejně:) Nehledě na to, že já neumím být cenzor, pokud není někdo vyloženě sprostý nebo nespamuje, chci mu nechat prostor se vyjádřit, ačkoli mě to může štvát:)
Tak takový výkend Ti teda vůbec nezávidím . . . Tož hlavně se z toho nějak vzpomatuj:)
No páááni, to jsou mi věci… tak Barbar jo? :))
[41]: Hm, tak to je blbé… mě občas napíše nějaký psychopat i několik stran.. přečtu si tři řádky, smažu, nečtu. Bývá to v mailu, málokdy v diskuzích.
U mailu to mažu pořádně, aby mě to nelákalo jít si to přečíst. Mě ty kecy na to neštěstí nestojí.
Copak? Bojíš se, že by sis přečetla pravdu o sobě?
Člověk zaslepený tím, že si o sobě myslí, že je jedinečný a zná veškerou pravdu všehovšudy bývá často tím nejbezpečnějším psychopatem. Důsledky takového chování mohou poznamenat tisíce let.
"Kdo se nepoučí z historie je nucen ji neustále opakovat." jak pravil jeden klasik.