Venku je duben – dokonalý a mnou zbožňovaný měsíc duben. Mánie a deprese, slunce a déšť se střídají na obloze i v srdcích. Bláznivý duben a v něm jedna bláznivá Lúmennka.
Kudy chodím, tudy tak akorát koukám do mraků. Ve škole si to sice odsedím ale pak vyjdu ven a hlavu mám prázdnou a místo učení mi v ní zrají pupeny na stromech a žlutí se pampelišky. Jaro je kolem, jaro je mnou, já jsem jarem…a počítač vídám z rychlíku tak akorát ve školní knihovně.
Hlavou mi víří miliony myšlenek a toužím je zapisovat, ale není čas, zoufale není čas. Zkouškové se blíží a seminárky klepou naštvaně na dveře – u té poslední jsem v úterý strávila čtyři hodiny a pak zase na přednášku, na nákupy a nad Brnem se snáší noc a Lúmennce se chce strašně spát.
Jaro mě nabíjí nepředstavitelným množstvím energie a zároveň ji ze mě odsává jako houba. Pořád je tam tak krásně a lákavě! A ještě k tomu – rok tarotové smrti v pátek v den mých narozenin skončil a můj životní cyklus se přehoupl do roku, symbolizovaného kartou umění. Změny, které jsem minulý rok prodělala (a že jich bylo) se vykrystalizovávají, usazují, zahlazují se hrany a spojují se protiklady. A že je to fuška už těch pár dní.
S Finnýskem jsem už nějakých čtrnáct dní ve stavu rozejití-nerozejití, urovnáváme si své myšlenky, touhy a pocity, hledáme smysl, ptáme se „co bude s námi dál?“. Jak říkám – zahlazují se hrany, spojují se protiklady a Lúmennka hledá cestu. Cestu která se ztrácí kdesi v nedohlednu, v mlze vzpomínek, ve tmě snů. Mám náladu psát verše a povídky, chci něco stvořit, ale klávesnice polyká jen prázdná písmenka prázdných slov.
Dnes mi umřel telefon – sice zapnutý, ale tvářil se, že neexistuje, že „volaný účastník je nedostupný“ a na chvíli mě tak smazal ze světa. Udělal za mě to, co chci udělat už nějakou dobu – zmizet někam do lesů, zahrabat se s báglem a stanem někde na krásném místě, vypnout mobil, zahodit notebook a jen tak být. Prostě být, nic neřešit, nic neplánovat, nic nemuset. Být. Jak krásně to slovo zní a jak málo to umíme.
Pořád někdo něco chce, někdo volá, někdo něco potřebuje, dones, dodělej, nauč se, přijď a všechno na čas! A honem! A čas se žene a nečeká a já chci koukat na mraky a hladit trávu po stéblech a chytat sluneční paprsky do dlaní a objímat stromy a tulit se k mechu…
Jaro mi asi fakt vlezlo na mozek…racionalita je utopená ve snech, zdravý rozum odešel na jarní dovolenou. A vy stále čekáte na smysluplná slova, na moje komentáře a na okamžik, kdy tenhle web bude za něco stát. Přestávám slibovat. Tyhle stránky jednou vlastní maniodepresivní magor a po dlouhém stavu mánie se prostě musí dostavit depresivní epizoda. Tak tady je. Přijměme ji s otevřenou náručí, nastává doba útlumu a jarního spánku na voňavé trávě.
Na flétnu z kostí pískám melodii dubnových dní. A na má zavřená víčka se snáší žlutý pyl z blatouchů. Neodcházím, neusínám, jen jsem si chvíli zdřímla. Jen jsem odešla na procházku k potoku a zpátky. Jen mi zase trochu hráblo a klávesnice mě skoro pálí do prstů, stejně jako veškerá technika, která mě obkloupuje, ovládá a požírá mou duši. Dostávám panickou hrůzu z varné konvice a o notebooku ani nemluvím.
Moje duše se potácí někde v okamžiku mezi rozletem a krutým pádem a nemůže se sakra rozhodnout kudy to vezme. Ruleta života se hraje v oblačném casinu a točí se, točí dokola. Buď všechno nebo nic.
A slunce svítilo a káně na obloze se sneslo, aby ulovilo myš. Třepotající se šedé tělíčko naposledy vydechlo a tlukot srdce rozvál jarní vítr po kopcích. Tam někde v těch kopcích mezi borovicemi teď jsem, alespoň celou svojí duší. Tak mě nehledejte.
Svět se zbláznil a jarní. A já jdu jarnit s ním…
Cesta je jako nos uprostřed tvé tváře – nevidíš ji a přesto je stále na očích..:)
Zdravím. Z toho tvého článku jde vidět, že se necítíš zrovna nejlépe Petro/Lúmenn. Tak snad přicházející léto bude známkou skutečné radosti (úsměv)
Znám taky ten pocit,ale už jsem se smířila s rychlostí dnešního světa…už to neřeším!:)
Lumennko ja jsem na otm stejne,take na me prisel utlum a to tedy poradny.
je to krasne, ked sa cloveku podari na chvilku vypadnut napriklad na Brnensku priehradu alebo hned vedla, do lesa do Bystrcu… prajem Ti, aby si si toho uzila co najviac… je to iste krajsie ako krute pady 😉
[2]: fakt? Ty jo, že jsem si nevšimla, já se totiž cítím dobře…jen šíleně:D
[4]: to na mě ani ne, spíš co se týče blogování a aktivity na netu, jinak jsem akční až moc:)
Tak jen ať se ti daří
Ten článek je super. Tak nějak podobně jsem na tom i já. Už dva dny jsem celé prospala – to teda nechápu jak. A já bych dala nevím co, kdybych na chvíli zapomněla na všechny povinnosti a na čas a mohla se proběhnout po lese nebo někde daleko od lidí a měst. Asi by se mi brzo začalo stýskat po počítači, ale takový restart mysli je stejně čas od času potřeba.
[1]: Počkej to nesedí, já svůj nos v zorném poli vidím 🙂
Článek se mi líbí, protože je upřímný a procítěný 🙂
[9]: teeda Aluš, ty ale musíš mít frňák:D (ale ne, když zašilhám, taky svůj nos vidím;))
[10]: No ne fakt ho vidím 🙂 – Průhledný pahorek z obou stran v dolní části výhledu. – Ten snad musí vidět všichni 😀
ale jo, je tam 😀
Tak dojdu po svém nose až na kraj světa 🙂 držte mi palce ať nepřepadnu 😀
[11]: To jako jak? 😀 Já mám asi moc maklý frňák a když zašilhám, vidím jenom kousíček 😀
[11]: no jo, ale strašně u toho šilhám, ještě že se nevidím v zrcadle:D
Jé, to jsme na tom hodně podobně. Neuvěřitelně se mnou lomcují city a pocity a sluníčko mě tahá ven, do lesa, na louku… Vezměš mě s sebou?
[13]:[14]:
Se blbě díváte, já u toho vůbec šilhat nemusím. Zavřete jedno oko a tím druhým se podívejte, ten nosík se vám v zorném poli vyloupne 😀 …. amatéři 😀
[6]: Tak buď akční, to je snad i škoda, prosedět jaro u netu 😉
Sdílím spoustu z pocitů, které jsi tu napsala… Drž se a všechno stíhej (a nebo nestíhej, ale aspoň se tím nestresuj…):-)