Stojí ti to za to? aneb cesta za jménem – část III.

Od chvíle, co jsem začala psát seriál o své cestě za jménem (I. část a II.část), jsem se setkala se dvěma typy reakcí – buď mě podporujete (děkuji!) a nebo slyším nadávky a kritiku. V podstatě jsem to čekala – typická česká malost námi i dvacet pět let po pádu komunismu cloumá. Co je psáno, to je přece dáno! To by tak hrálo, aby si každej dělal, co chce, kam bysme to pak dopracovali?!
Hodně z vás se mě ptá, proč vlastně chci mít mermomocí jméno Lúmenn v občance a jestli mi nestačí si tak „prostě říkat“. Dokonce někteří z vás vzali za vlastní i historku z prvnho dílu a mají pocit, že se tak chci jmenovat jen kvůli mamince mého drahého.
Pokusím se vám tedy v tomto článku vysvětlit, proč chci být oficiálně Lúmenn.

Rodiče mě pojmenovali Petra a asi to nemysleli špatně. Doma mi vždycky, co si pamatuji, říkali Peťo nebo Peti, já sama sebe oslovovala Pepelenka a tak to šlo vlastně až do základky. Tam mi, nevím proč, nikdo neřekl jinak, než Petro. Přišlo mi to takové tvrdé, ošklivé a tolik jiné oproti mazlivému Peťo od rodiny, ale říkal mi tak každý, spolužáci, nejbližší kamarádi, učitelé, takže jsem si prostě musela zvyknout.
Ale nesnášela jsem to. Když pak od děcek na hřišti přišla nadávka Petro – cigareto, podle známé značky tabákových výrobků, už jsem na své občanské jméno měla skutečnou alergii.
Když jsem začala chodit do skautu a získala své první opravdu blízké přátele, říkali mi přezdívkou, kterou jsem si sama vymyslela. Špagetka. Dnes to zní směšně, ale tehdy jsem se se svým skautským jménem zžila a byla jsem vděčná, že nemusím poslouchat tolik nudné a tvrdé jméno, které mi stihli desítky lidí zprotivit. Doma jsem byla Peťa, Peťka a ve skautu Špaget, Špagetka. A škola? To nebyl můj svět, to bylo jen místo, kam musím povinně chodit, protože je na to nějaký zákon nebo co. Takže ať si mi tam říkají, jak chtějí.
Pak ale přišla doba, kdy jsem nastoupila na gympl, v sedmé třídě, a začala éra mé spisovatelské vášně a hlubokých depresí. Tehdy jsem začala psát příběh ze Středozemě Paní prstenů (celý najdete na blogu, viz menu) a potřebovala jsem hlavní hrdinku. A vzniklo jméno Lúmenn, vytržené z quenijské fráze elen síla lúmen‘ omentielvo a zcela špatně interpretováno. Než jsem na to přišla, bylo již pozdě – jméno bylo v příběhu a vystupovala jsem pod ním i všemožně na internetu, hlavně na xchatu a na serveru Písmák.
Pod identitou Lúmenn jsem našla další spoustu úžasných přátel a najednou kolem mě byla komunita fanoušků Pána prstenů, která mi neřekla jinak. Hluboké propadání se do depresí a pobyt na psychiatrii ještě hlouběji zformoval můj vnitřní příběh a ačkoli jsem časem přestala věřit v to, že jsem elfka ze Středozemě, uvědomila jsem si to, co moji rodiče nemohli tušit.
Jmenuji se Lúmenn. Tak jak se někdo jmenuje Vašek, Petr nebo Ingeborga, já se jmenuji Lúmenn. Připomíná mi to trochu náboženské zvyky některých vír, kdy člověk přijme po nějakém rituálu nové jméno – inspirované často božstvem nebo světcem. Mým božstvem bylo mé pánoprstenovské alter ego, mým rituálem byl očistec psychiatrické léčebny.
Postupem času jsem odrostla ze středoškolské lavice a jméno Petra jsem opustila úplně. Vysokoškolští pedagogové nás většinou oslovovali příjmením, rodiče zůstali u Peťky, kterou jsem začala vnímat jako zdrobnělé domácké oslovení, jako když rodiče dětem říkají Kulíšku nebo Holčičko. A všem přátelům, novým i starým, jsem se představovala jako Lúmenn.
A tady nastal kámen úrazu. Protože jsem se hodně pohybovala mezi gothiky, metloši a dřevárniky, tedy komunitami, kde jsou přezdívky běžné, nikdo neměl potřebu ze mě tahat „reálné“ jméno a mám kamarády, co dodnes neznají moji občankovou identitu. Jsem pro ně Lúmennka a to jim stačí.
Jenomže horší to bylo s lidmi, kteří ve světě přezdívek nežili. Ti se s Lúmenn nebyli schopni a ochotni spokojit a tak jsem neustále čelila dotazu, na nějž jsem se stala alergická: „Jak se jmenuješ doopravdy?“
Doopravdy se vážení jmenuji Lúmenn. Je to moje opravdové jméno, které vystihuje moji podstatu, moje já, se kterým se cítím dobře a jehož vyslovení drnkne na tu pravou strunu mého já.
Jenomže ani toto vysvětlení mnohým nestačí. „Ale opravdové je to, co máš v občance!“ melou pořád dokola. V občance je jméno, které mi dali rodiče. A co si budeme povídat – ne vždy se rodiče trefí do vkusu nositele jména. Po světě běhá mnoho lidí, kteří by svoje rodiče za pojmenování zaškrtili a nemusí jít hned o Blanku Protrhlou nebo Pětiletku Koniprdovou (obě jména prý reálně existují). Mnoho lidí má na jméno špatné vzpomínky, zažili kvůli němu šikanu nebo i jen jediný nepěkný zážitek, který se jim vryl do paměti. Někteří lidé se zase se jménem nesžili, necítí se být Honzou nebo Marií, mnohem více je jim srdci bližší kupříkladu Karolína nebo Jakub.
A já se ptám – proč ne? Rodiče nejsou vševědoucí a člověku se v průběhu života může honit hlavou ledacos. Proto by o jméně měl rozhodnout každý dospělý člověk sám, dle svého uvážení – a i na toto naštěstí český zákoník pamatuje. Je to složité a drahé, ale jméno změnit lze. A s tím jsem počítala i já.
Zhruba v mých osmnácti jsem se definitivně rozhodla, že jednou ke změně jména přistoupím. Nechci, aby mě lidé oslovovali jménem, které jsem si nevybrala a které se mi nelíbí. A nechci pořád dokola poslouchat, že „Lúmenn je jen přezdívka, řekni mi svoje pravé jméno“. Nebaví mě vysvětlovat pokaždé, když chci, abych na visačce měla napsáno Lúmenn, že je to moje jméno, protože ho tak cítím, protože ho tak chci, protože mě toto oslovení těší a naplňuje. Chci prostě říct – ano, jmenuji se tak. A ano, mám to v občance.
Chci prostě mít klid. Chci mít právo se jako svobodný člověk ve svobodné zemi nazývat způsobem, který si vyberu. Nechci se soudit ani dělat rotyku, nestojím o medializaci ani protest. Jenom se prostě jmenuji Lúmenn, cítím to tak a chci, aby toto mé přání respektovali lidé kolem mě i stát.
Dlouho jsem také byla přesvědčená, že se chci jmenovat Lúmenn Vavrouchová. Ale už roky používám tvar jména při psaní ve Sparku i v podnikání Petra Lúmenn Vavrouchová a zvykla jsem si na něj. Má to mnoho výhod – nedotknu se svých rodičů, které by změna jména mohla mrzet a také narozdíl od změny jména, která stojí 1000Kč, je přidání druhého jména zdarma.
Jenomže jsem narazila na problém. Zákony se dají vykládat různě a soudní znalkyně, kterou jsem oslovila, je proti mě. Nechci nikomu způsobovat starosti ani se hádat. Jen se chci jmenovat tak, jak to cítím. Nejde o zkomolenou kravinu ani nic tupého. Je to prostě jméno, které užívám nějakých třináct let, znají mě tak všude – na internetu, mezi přáteli, v mé práci kartářky i v redakci Sparku. Chci svoje srdcové jméno zoficiálnit, abych se jím mohla prezentovat bez dotěrných dotazů a hloupých narážek. Chci se tak vdát a chci, aby mě tak mohli představovat mé děti svým kamarádům. Chci oficiálně užívat něco, co cítím jako pravé více než polovinu svého života. Nic víc v tom nehledejte.

79 komentáře “Stojí ti to za to? aneb cesta za jménem – část III.

  1. Je pravda, že jméno Petra je hodně tvrdé – já jsem do jistý míry "bivoj" postavou, tudíž ke mně tohle jméno sedí, ale dokážu si představit, že éterická dívčina se s ním nemusí dost dobře stotožnit. Taky mi vadí, když mě někdo osloví Petro, protože to mám zafixované jako oslovení v naštvání, takové agresivní. Takže chápu, že svoje jméno chceš změnit. Ale neexistuje nějaká, alespoň podobná "povolená" varianta? Třeba něco jako "Lumen," to jsem někde slyšela… Vím, není to ono, ale kdyby to přes tu panímámu neprošlo, možná by to bylo menší zlo 🙂

  2. Já jsem taky Petra. Jop, když mi bylo nějakých patnáct, znělo mi to tvrdě a požadovala jsem po ostatních, ať mi říkají alespoň Peťo.

    Jenomže pak přišel přítel – a ten mi narovinu řekl, že moje jméno komolit nebude, že nejsem malé dítě, aby mi říkal "Peťko". A říkal mi Petro. Já se chvíli vztekala, ale pak jsem si zvykla a s "Petra" jsem se plně ztotožinila. A teď? Teď mi tak říkají všichni. A naopak mě tahá za uši, když mi někdo jméno zdrobní, připadám si pak, že mě považují za děcko a nebo že mě prostě neberou vážně.

    Samozřejmě, že je jen tvoje věc, jestli si chceš své jméno změnit, přece jenom jsi dospělá a je to jen tvoje věc. Jen mě osobně to třeba připadá jako zbytečné. Jsi Lúmenn a to, že to budeš mít v občance, nic nezmění. A ani nezmění to, že se tě stejně lidé budou ptát na to "opravdové jméno" a když jim ukážeš občanku, tak se budou dožadovat vysvětlení, jak se ti tam to "Lúmenn" dostalo. Takže podle mě budeš toho vysvětlovat ještě mnohem víc:-D.

    Problém je to, že za jméno se holt dá považovat to, co je v nějakém jazyce oficiálním jménem. Já jsem trošku přemýšlela o tom, že bych po svatbě s partnerem přijala třetí jméno, protože je to cizinec a měla bych tak své jmého strašně krátké (jméno i příjmení dohromady jen tři slabiky). Ale to dokazování, že se opravdu jedná o oficiální jméno a dokazování, že je to ženské jméno, z toho by mě asi kleplo.

  3. [2]: Myslím, že přidat nové křestní jméno při příležitosti svatby nejde, ale musela by se na to udělat zvlášť žádost, jako to udělala Lúmenn. Ovšem pak by ti vydali i nový rodný list a všechny dokumenty, které bys měla na staré jméno, by přestaly být platné. Tedy je to složitější věc než změna příjmení při svatbě. Jinak ohledně příjmení při svatbě existuje samozřejmě více možností výběru – jeden z partnerů může mít dvě příjmení, každý si může nechat svoje nezměněné (to je můj případ), anebo se i můžou oba jmenovat po ženě. Není třeba automaticky vybírat to, co je nejvíc obvyklé, pokud se člověku víc líbí něco jiného.

  4. [3]: Samozřejmě, že to nejde při změně příjmení zároveň, neboj, jsem s touto problematikou už dost seznámena :). Že si můžu nechat své příjmení, to vím, ale nechci si ho nechat a nechci, aby se tak jmenovaly moje děti, protože to k jejich barvě kůže nebude vůbec sedět:-D.

    Ale jak říkám, vím, že ono ta změna jména (tedy spíš přidání druhého jména) je složité také v tom, že člověk musí dokazovat, že se opravdu jedná o ženské jméno. To je ten problém, který má pravděpodobně Lúmenn, protože se asi o žádné oficiální ženské jméno nejedná.

  5. Držím palce, snad ti to nakonec vyjde.
    Já se jmenuji Karolína, a přestože to není jméno, u kterého by to člověk čekal, taky jsem si s tím docela užila. Líná Karolín (to je opravdu hodně nevýstižné, jsem dost akční), Karolína-modelína-kůže líná… Fuj. Ani nemám ráda tu zkomoleninu, kterou mě většina lidí nazývá – Kája. Přijde mi to hrozně dětské.

  6. Petra Lúmenn Vavrouchová…
    Zabijte mě, ale pořád mi to přijde lepší než Ema Smetana…
    Já ti fandím, nevidím důvod proč ne.

  7. Přeju ti to, když se chce někdo jmenovat jinak, je to jeho volba. Asi stejné, jako když se někdo necítí dobře se svým pohlavím…
    A Lúmenn je kouzelné jméno. 🙂 Já se jmenuju Markéta a ačkoliv se někomu může zdát "tvrdé", pro mě to bude vždycky nejkouzelnější jméno, jaké mi rodiče mohli vybrat. 🙂

  8. Myslím (ale nevím jistě), že jméno Lúmenn (nebo Lumen – nevím přesně, ale výslovnost je stejná) už v ČR asi někdo má. Slyšela jsem to před pár lety, mladí rodiče (dneska jim bude max. kolem pětadvaceti) tak pojmenovali svou dcerku. Jestli je to fakt pravda, třeba by bylo dobré si to pohledat a argumentovat tím u autorit. 🙂

  9. Naprosto Tě v tomhle chápu. Taky jméno, které mi dali rodiče nemám příliš v lásce. A taky už pár let uvažuji nad tím, že si nechám přidat druhé jméno. Jenže v té jejich chytré knížce, o které jsi mluvila v první části, Elyon prostě nenajdeš. Byla jsem to zjišťovat před pár lety, když mi měli měnit kvůli stěhování občanku. A tehdy jsem se na to po tomhle zjištění vykašlala. O to víc Ti fandím, protože tuším, jak je to pro Tebe důležité a naprosto to chápu. Takže jak už jsem psala pod minulým článkem. Držím pěsti.;)

  10. [4]: Hmm, chápu. Tak ale pokud by ses pro to rozhodla, asi by to mělo být radši před svatbou, jinak bys potom musela zase žádat o nový oddací list (protože ten na staré jméno by přestal být platný). Taky mám za muže cizince a připadá mi, že pokud zůstaneme v ČR, což vypadá že jo, pokud nenastane nějaký důvod proti, bylo by pro případného potomka lepší, aby měl české příjmení.

  11. Jo, nedávno jsem se tě na to ptala i já, tak tedy díky za vysvětlení. =)
    Mimochodem, nebyl s tím jménem problém na matrice? Možná to píšeš jinde, ještě to nastuduju.

    Zastávám názor, že slovo – i jméno – nese energii, jako když děláš ÓÓÓMMM, nebo já například miluju slovo "namasté", vždycky mě tak pohladí na duši. Se jmény je to to samé, pokud se zkrátka neztotožňuješ s tou energií, jakou ti dává, tak je změna logická. Nejde jen o líbí nelíbí. Mně se moje jméno líbí, ale mám mnohem radši, když se mi říká Kris, nesnáším jakk Týnu, tak Kristu nebo Kikinu (jak mi celá rodina říká). Neztotožňuju se s těmi osloveními, to prostě nejsem já, nikdy se mi tak neříkalo a cizí lidi napomínám. A Kikina byl ten malý fakánek, co chodil po baráku v matčiných botách a kabátě. Já jsem už dospělá žena a neztotožňuju se s tím oslovením. Takže tě naprosto chápu.

  12. Přečetla jsem všechny tři články a je to fakt zajímavé. Zrovna minule jsme si s bráchou na netu prohlíželi databázi všech jmen a příjmení a bavili se tím, kolik máme v čr Onurů, Diegů, Šeherezád a tak :D. V Chebu podle ní žije 19letá Luma, ale pořád to není "vono" to tvoje. Petra se mi taky moc nezamlouvá, říkala mi tak 4roky na střední naše skvělá třídní (jmenuju se úplně jinak, ale mám příjmení, které začíná na Petra…). Nevím, jestli to dělala schválně nebo si fakt nepamatovala jak se jmenuju. Přeju ti, ať ti to vyjde:)

  13. U mě máš plnou podporu! Rozumím tvému příběhu a dokážu se v některých jeho částech shlédnout. Každý je tím kým být chce a basta! Zákony, nezákony, kecy, nekecy…Tobě se to nakonec povede. 😉 Věřím v to.

  14. Jen jsem chtěla dodat k tomu, že chtějí tvoje "občankové" jméno… Psi kolikrát mívají v papírech jména jako Evening Star a přitom mu říkají Safira…. 😀 Takže tak.

  15. [1]: co je důležitější ? Jméno nebo co se za tím jménem "schovává" ?

    Je vskutku obdivuhodný zápal autorky co se týká změny jména. Pro mě osobně však slova neznamají téměř nic. Nejdůležitější jsou vnitřní obrazy a ne slova.

    Jak už jednou bylo správně řečeno "slov je mnoho, ale Pravda je jenom jedna". A je to v podstatě pravdivé tvrzení.

    Nuže… co se týká mě osobně… ať si Petra říká a má své "srdcové" jméno i na občance. Já osobně ji však nevnímám žádným slovem… ale pouhými obrazy.

    S přáním pěkného dne,

    Lukáš Přibyl

  16. Rozumím ti, pak to rozhodně nevzdávej. Je pravda, že když člověk nezná celý příběh, nemůže dobře poradit či posoudit. Snad se ti změna jména tedy vydaří.

    Mně naštěstí říkají Péťo nejen doma, ale i přátelé, ten nejbližší zná velice dobře ten pohled, co na něj vrhnu, když se přeřekne a osloví mě "Petro". 😀 Oficiálně se dospělým představuji jako Petra, ale jakmile se spřátelíme, začnu se třeba v mailech nebo SMS podepisovat jako Péťa, a tak tu tvrdší formu přetvořím na tu jemnější.
    A pamatuji si, jak jsem jako malá chtěla po mamce, abych se jmenovala Karolína.
    Občas s tím svým jménem mám trochu potíže, ale zároveň k němu chovám úctu, protože mi ho vybrala babička.

    A je pravda, že taky nepatřím mezi nadšence cigaret pojmenovaných lidskými jmény. 😀

    Tak hodně zdaru a těším se na další pokračování. 🙂

  17. Chápem ťa a fandím ti, hoci si myslím, že ľudia stále budú chcieť tvoje "pravé" meno. Veľa ľudí je blbých a nepochopia to. Budú chcieť vedieť, či ti to meno dali rodičia, ako sa tam dostalo a ako si sa volala predtým, prípadne druhé meno 🙂 Ale ako vravím, držím ti palce 🙂
    Ja tiež neznášam moje meno – Martina…Blé. A najhoršie je že ho neznášam v každej forme. Martina je samo také…hnusné. Martinka ešte horšie. Maťa mi proste vadí. Maťka je príliš detské 😀 Najradšej by som bola keby ma oslovujú Inalyn, alebo Lyn…Ale keďže to nikto neakceptuje tak aspoň odvodené od môjho mena – Tina. No nikto ma tak nevolá. A mňa môže vychitiť 😀

  18. Držím ti palce! 🙂 dospělej člověk by měl právo jmenovat a prezentovat se tak jak chce a nikdo by mu v tom neměl bránit. Já teď uvažuju o změně příjmení, nechci se jmenovat po otci, kterej se o mě nestaral a vím dobře, jaký to je žít se jménem, který ti nesedí. Já sama jsem se cítila jen mamky dcera, otce jsem vlastně nikdy neměla a proto chci jméno po mámě. Musela jsem čekat do 18, protože když jsem nebyla dospělá, potřebovala jsem otce souhlas a ten mi ho nedal. Já už mám naštěstí svůj malej boj o jméno vyhranej, tobě fandím, abys úředníky udolala. A Lúmenn je moc hezký jméno 🙂

  19. [22]: Důvody jsou skoro totožný. Pokud se nechci jmenovat po rodiči, se kterým nemám společného nic víc než biologické vazby, tak se holt můžu taky nechtít jmenovat křestním jménem tak, jak mi rodiče vybrali. (Nebo jsem naopak pyšná na svoje příjmení, na rodiče, kteří mě vychovali, vážím si jich a chci si svoje příjmení nechat dejme tomu i po svatbě.) Pokud se přes to přenesou právě ti rodiče, že k tomu jménu asi měli nějaký vztah, líbilo se jim a proto mi ho dali, tak nevidím celkem problém v tom, aby si dospělý jedinec říkal tak, jak chce. Chápu, že zákon to musí nějak upravovat kvůli novorozeným dětem. Představy dětí a rodičů se opravdu můžou dost lišit, tak proč by dítě mělo trpět jen kvůli bujné fantazii rodičů při výběru jména. Nicméně jakmile si o změnu jména požádá člověk v osmnácti sám, byla bych pro, ať je mu umožněno to, co chce. I když si nejsem jistá, jestli si Lúmenn v tomhle konkrétním případě pomůže, bude-li to někde oficiálně, stejně se lidi budou divit, co je to za jméno, kde se vzalo a proč se nejmenuješ nějak běžně, třeba Tereza nebo Jana. Kdo chce respektovat, bude používat takové oslovení, jaké si ten člověk přeje, komu to neprojde přes pusu, tak mu to bude obtížně procházet i když to na nějakém papíře bude.

  20. Jsem Veronika. Problém nastává, když někoho požádám, aby mi říkal spíš jednou z mnoha  kratších verzí (ne že by byly o moc lepší), protože se mi "originál" také zdá tvrdý. Každý na to odpoví, že jsem přece dospělá, a nikdo mi nebude říkat zkratkami. Pak ale osloví Honzu, Ondru, Míšu nebo Kubu 😀 A kde je to přesvědčení, že jméno má být používáno normálně? Ještě jsem neslyšela, aby někdo mluvil o Janovi nebo Ondřejovi či Michaele. Někde se  zkrátka zdá, že je zdrobnění naprosto normální, ale jinde jste jen dětina, který se neumí smířit s "dospělým" oslovením :/

  21. Držím palce. Změně jména po přechodovém rituálu (ať je jeho průběh jakýkoli) naprosto rozumím. Žila jsem až do tvých článků v mylném dojmu, že to v této zemi není problém.

  22. [25]: Ve škole Michaela, ale zase je naprosto úžasné, když se někdo rozhodne mi říkat "zdrobněle" Michala. Což je za A hrozné a za B jiné jméno.
    A věř mi, nechci být Míša, jak mi všichni říkají. Michaela je o dost hezčí. Takhle je to pro změnu strašně měkké, je to jako pro dítě.

  23. Z těch keců, jak se dá se jménem smířit rostu. Jasně, smířit se dá se vším, ale tady jde o to, že v principu by se každý měl jmenovat jak chce. Tak vypadá svoboda.

  24. Obdivuju tě za to, že si za tím tak jdeš… Je asi pravda, že se jménem Jan Duha bych to měl o dost jednodušší, ale moje občankové jméno mi zas tak nevadí… na netu vystupuju pod různými nicky.

  25. Přečetla jsem si všechny tvé články na toto téma a chápu tě a upřímně musím napsat, že je mi opravdu líto, jak těžké to máš. :o(
    Jsem Lucie, to jméno se mi líbí, jak zní, i jeho význam, ale nemám ráda, když mě tak někdo oslovuje. Klidně bych tak pojmenovala svou dceru, ale neudělám to, protože nechci, aby ji oslovovali "Lucko". Necítím se být Lucií. Nikdy jsem se s tím nesžila. Mám dojem, že nebýt "zdrobněliny" "Lucka", možná by mi nevadilo ani to oslovení "Lucie", jenže tak mi nikdo nikdy neřekl. Nejspíš se každému zdá asi moc "tvrdé" a jelikož se zřejmě chtějí zavděčit, sáhnou hned po "Lucce".
    Doma mi vždycky říkali "Luci", nebo "Lucinko". První den, co jsem nastoupila do školky mě učitelky začaly nazývat "Luckou" a já jsem přišla domů s tím, že mi nadávají, protože jsem ten tvar neznala. Rodiče, ani příbuzní mě tak nikdy nenazvali.
    Pak už se to se mnou táhlo. Základka, gympl. Jasně, nemůžu lidem vyčítat, že  mi tak říkají, je to běžná věc, ale já to nenávidím. Neslyším na to. Jednou, když jsem na táboře zaslecha po deváté za sebou "Lucko", ohlédla jsem se a a zjistila, že nikde kolem  není ani duše a to oslovení patří mně. Pak mi došlo, že asi něco není v pořádku. Nesnažím se to ignorovat, ale neslyším na to, mám z toho ten samý pocit, jako mají někteří lidé, když se sjede nehtem po tabuli. Už asi deset let mám přezdívku "Megííí", díky tomu si spousta lidí začala myslet, že se jmenuji Magdalena, což je shodou okolností i mé oblíbené jméno. Všude se představuji jako "Megííí" a spousta mých dlouholetých přátel ani vlastně nevěděla, jak zní mé skutečné jméno, nebo se domnívala, že jde právě o Magdalenu. Je pak ale divné, pořád vysvětlovat, proč se představuji takto, když to s mým jménem ani nesouvisí. Takže tě u toho setkání s maminkou přítele, chápu. :o( Naštěstí ale mám kolem sebevětšinu  lidí, co to berou a neptají se nebo třeba, i když hrajeme divadlo, při "uklánění"(nenapadá mě teď jiné slovo :oD ) mě představí jako Megííí + Příjmení.  
    Prostě nejsem Lucka, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu.  Jinak se tu nebudu moc rozepisovat, to, cos popsala je zkrátka to, co prožívám a co jsem si prožila já.
    Nechci se svého jména vzdát, ale chci mít Lucii i Magdalenu, tím pádem, se mohu kdyžtak představit  druhým jménem, nebudu muset nic vysvětlovat a nebudu muset lhát.
    Zároveň ti moc děkuji, protože díky tvému článku jsem zjistila, že  se druhé jméno dá zapsat bezplatně a  hodlám to v co nejbližší době udělat.
    Mimochodem, nic proti, ale jméno Petra se mi nelíbí  a nikdy se mi nelíbilo, přijde mi, jak píšeš, tvrdé. A co se Lúmenn týče, vždycky jsem si myslela, že  to jméno existuje a někde jsi ho našla a zalíbilo se ti. :o)
    Přeji ti hodně  sil a štěstí a doufám, že se ti to podaří. Já jsem v tomhle v pohodě, ale bohužel, ty to máš těžší. Za to máš můj obdiv a ze srdce ti držím pěsti, abys to dokázala!

  26. [30]: Jo, Lucka se mi taky vůbec nelíbí. "Luci" jo nebo klidně i Lucie, ale to lidi obvykle jako oslovení nepoužívají. Asi mají pocit, že oslovovat někoho Lucie nepůsobí přátelsky. Aspoň na luci si mnozí už zvykli, protože se tak obvykle podepisuju,

  27. Btw nemaj někde aspoň jméno ,,Lumen"? Protože třeba v seriálu Dexter určitě jedna Lumen byla. Ale se bojím, že to možná bude stejný případ jako s těma jménama z knížek 🙁 A možná by sis ošizena o čárku na U a o jedno N připadala spíš jako fyzikální jednotka.

  28. Taky mi dlouho vadilo mé jméno, ale po půl roce ve Francii se mi začalo líbit. Našla jsem, že má nejasný původ a že se dá vykládat mnoha způsoby. Holt jsou jména komplikovaná, a i přes dobrý úmysl rodičů, výsledky bývají někdy nemilé. Stále se do tebe neumím pořádně vžít a pochopit, proč to děláš, ale zase nevidím důvod, proč by to nemělo jít. Na světě jsou důležitější věci, a pokud se někdo může jmenovat např. River, tak proč by ses ty nemohla jmenovat Lúmenn.

  29. Stejně jsou ty zákony prapodivné. Když se rozhodne, že dítě půjde od matky, je úplně jedno, co chce dítě. Když se chce někdo jmenovat jinak, nemůže si vybrat jméno, které by se mu líbilo, jen takové, které "existuje". Ale jak jinak uvést jméno v platnost, existenci, než tak, že jím někoho pojmenujeme?

  30. Měla jsem to podobné, někteří lidi si budou furt stát za nějakýma papírama a jakmile to není v občance, je to "blbost, já ti tak říkat nebudu." Žel bohům jsem tu změnu měla bezproblémovou… jak už su psala xkrát, držím ti palce. 🙂
    Co se týče Blanky Protrhlé, tak příjmení Protrhlý v databázi příjmení ministerstva vnitra neexistuje, stejně tak Koniprdová a ku vší smůle/radosti, ani jméno Zdeněk Zezdisral/Přizdisral nemá svého nositele. Za to příjmení Pochva, Šourek, Opíchal, to je jiná. 🙂

  31. Nedokážu se až tak úplně vcítit do Tvého problému a do toho jak moc cítíš, že nejsi Petra, ale že jsi Lúmenn. Když to tak cítíš, proč to nezměnit? Je to každého věc.. Jinak jsem si naivně myslela, že to jméno nesmí být jen vulgární a urážející, netušila jsem, že to nesmí být "přezdívka"…

  32. Petra není zas tak špatné jméno. Mohla jsi dopadnout i hůř. Na druhou stranu jde o tvé pohodlí, takže pokud si chceš nechat změnit jméno měla by jsi to udělat. Tohle je jen a jen na tobě.
    Moje kamarádka si také nechala změnit jméno i příjmení – rodiče vůbec neřešila. Teď má jméno i příjmení francouzské.

  33. Můj názor má dvě části:
    Jsem pro možnost přejmenování, ale v rozumné míře, třeba omezené počtem písmen a slov, aby někoho nenapadlo se třeba přejmenovat na Honímptákypřestepláky, nebo Nejkulaťoulinkatější či Pán všech zemí a oceánů.

    Další věc je tak, že jsi rozčilena z toho, že ti říkají, nebo říkali Petro. Ono to zní tvrdě, jen když se to tak chce vyslovit, jde to říct i lépe.
    Sám nosím jeho mužský tvar a myslím si, že ke mně i sedí. A taky jsem si zažil základku s Petr, svetr, hovna metr.
    I tohle patří k dospívání a v podstatě z každého jména lze udělat nadávku, ale zároveň ho říci i pěkně.

    A to přidání druhého jména funguje jak? A je to pak tedy oficiální?

  34. Budu držet palce, ať ti tvůj boj za vysněným jménem vyjde.
    Já jsem řešila podobnou věc loni. Přidávala jsem si druhé jméno. Jen jse s tím neměla tolik problémů. Moje první křestní jméno se mi líbí, ale jsem alergická na to, když ho někdo komolí. Jmenuju se Natálie, ale nikdo mi tak neříká. Dvě třetiny lidí mě stejně oslovují Naty nebo Natko, i když to výslovně zatrhnu. A tak jsem si řekla, že to můžu vyřešit právě přidáním druhého jména. A šla jsem do Lilien. Už jsem si tak říkala na internetu a tak a když jsem teď přešla na střední, tak už si oficiálně říkám jen Lily a nikdo to nemůže zkomolit. Ale i tak jsem ráda, že se mi doma pořád říká Natálka. Ale přeci jen Lily je takové to jmnéno, u kterého cítím, že ukazuje, kdo jsem.
    Doufám tedy, že si jméno vybojuješ, ale s tvým zápalem věřím, že ano.

  35. Já jsem tedy se svým jménem spokojená, ale fandím ti a chápu, že někomu prostě jeho "občankové jméno" vadí. Ale být někdo z tvého blízkého okolí, tak se asi zeptám jaké bylo tvé předešlé jméno.. i takové otázky by ti vadily?

  36. Měl jsem spolužačky toho jména (toho, které má svátek 17. srpna) na základní i na střední škole a všem jsem říkal "Peťo". Oslovovat je "Petro" by mi opravdu přišlo takové "vulgární".

    Zatím nemám děti, ale budu-li mít, chci, aby měly jména, u kterých tento problém nebude. Jména taková, kterými se dá bez problémů oslovovat i v "oficiálním" tvaru.

  37. Moc dobře vím, jak to všechno myslíš. Já se ve střední Evropě narodila špatně. Duší se cítím být východní Asie a to mi prostě nikdo nevymluví. Kdybych se měla jakkoliv charakterizovat, tak bych řekla, že jsem Choi Mari a tím to hasne. Používám to jméno všude, kde se dá. Nějakou dobu jsem se zajímala o úplné přejmenování, ale prý že pokud člověk nemá opravdu vážný, bude to drahý a jméno stejně mít nebude. Neptala jsem se žádného odborníka, jen lidí, co se o přejmenování pokoušeli.

    Pak tu mám ale i další možnost a to je o několik let později se pokusit o britské občanství a tady by mi třeba pak přejmenování vyšlo. Když tu můžou dítě pojmenovat Destiny, tak věřím, že přejmenování tu není zas až takový problém.

  38. Aj ja sa chcem premenovať a aj to mám v pláne o také dva/tri roky keď na to našetrím 😀 Rozhodne ťa podporujem, pretože ak to tak cítiš a stotožnila si sa s tým, nie je na tom nič zlé 🙂

  39. "Petr" (=Petra) je významem skála. Toť vše, co s sebou nese. Ale ano, chápu, jak to cítíš. Dlouho předlouho mi vadilo "Jana", když mi maminka říká Jaňulko.

  40. Tvůj cíl mi přijde pochopitelný, a je-li dosažitelný, proč ne?
    Mě moje jméno vyhovuje. Kristina. Je sice pitomé, když mi říkají Krista, ale na druhou stranu je to jedna půlka jména. Druhá půlka je Tina. Jsem Blíženci, takže dvě jména jsou fajn.
    Ale také jsem se, stejně jako ty, sžila se svou přezdívkou, jež se stala mým dalším jménem. Psiren vedu tak od 12 let, což je letos 10 let. Stalo se to mou součástí. Mohlo by to být i součástí občanky. Možná jednou…

  41. Fandím Ti Lúmennko♥
    Mi říká Gil i přítel a dokonce i rodiče 😀 Často se nemůžu představit někomu novému jako Lucie, protože mne všichni ostatní znají jako Gil =) Někdo si i myslel, že to mé křestní je. Sama maminka mi kdysi říkala, že Gil jde také přidat do občanky, kdybych chtěla =) Ale nedala jsem si ho tam. Lucie se mi také moc líbí =) Pokud to není tvar "Lucko" brrr 😀 Ještě bych moc ráda dostala nějaké indické duchovní jméno =)
    Petro – úplně chápu, že to zní opravdu tvrdě. Ale.. může záležet na tom, jak to kdo vysloví =) Třeba přítelova babička umí říct i to "Lucko" hezky a hřejivě =)

  42. Já ti to přeju a ačkoliv jsem já sama na své jméno pyšná, mám jej ráda a stále v duchu děkuji rodičům, že mě pojmenovali, jak pojmenovali, přiznám se, že se jménem Petra bych se asi nikdy nezžila, opravdu, nic proti nim, ale… prostě ne.
    Jméno je v životě člověka důležité. Krom znamení zvěrokruhu, genů a data narození určuje osobnost člověka a asi se to někdy semele trochu nepěkně. V době kdy jsem dostala své jméno, bylo to docela neobvyklé, ale poslední dobou stoupá. Když si člověk přečte různé charakteristiky svého jména, jsou věci ve kterých se většinou shodují, mně mé jméno padne jako ulité. Když tak o tom přemýšlím, nedávno jsem zjistila, že kdybych se narodila jako chlapec, jmenovala bych se Saturnin 😀 opravdu, opravdu, opravdu, ale třeba by to bylo zajímavý.
    Určitě tě v tom podpořím, lidé si mohou měnit pohlaví, tak proč ne jména? 😀

  43. Jsi odvážná, taky mám se svým jménem potíže – každý je automaticky zdrobňuje a mně to leze na nervy. Když to udělá cizí člověk, nejradši bych ho kopla, považuji to za naprostou drzost.

  44. Já jen žasnu, kolik lidí má strašný trable se jménem… chtělo by se mi říct: Vaše problémy na mojí hlavu. 😀

    S Lúmenn to budeš mít asi těžký, každopádně já osobně bych s tím oplétačky nedělala, když se má jednat "jen" o druhé jméno a pro konzervy ti zůstane to první, "normální". Tohle ale ouřadové prostě chápat nechtěj, a tak ti držím pěsti, aby ses nakonec dočkala toho, co by ti očividně v mnohém zlepšilo život. 🙂

  45. [6]: v pohodě, taky jsem věčně Karolína – kůže líná. 😀 Dříve to byla i Karolína-plína  a podobné blbosti, ale nikdy mě to tolik netrápilo. Když to člověku nevadí, přestane ostatní bavit to omílat stále dokola. Stejně jako ty se ovšem vyhýbám zdrobnělině Kája (hahaha, Kája Gott, hahaha, Kája Mařík..) a představuju se jako Karol, v reálném světě, v blogovém i na sociálních sítích.
    Teď jsem si ještě vzpomněla na tu zatracenou panenku jménem Karolínka ("zatleskej a přijde za tebou"). Nevím, jestli s to měla stejné, ale všichni chodili a tleskali na mě. Nenávidím tu panenku ještě teď. 😀

  46. Já to mám tak nějak naopak než většina. Nesnáším, když mi někdo kromě rodiny řekne "Péťo" nebo "Peťko" apod. Vyžaduju, aby mi říkali "Petro". Stejně je jen málo chvil, kdy mě někdo musí vyloženě oslovit jménem. Když mě osloví běžným tvarem toho jména, cítím se, že ke mně cítí aspoň trochu… jak to nazvat? Uznání. Že mě považuje za sobě rovného, nevím, jak to popsat. Zato u zdrobněliny si říkám, že jsem pro něj jen dítě, moje názory jsou jako dětské, tedy ne moc důležité apod. Jsem prostě Petra. Za Péťu nezabiju jen rodinu, ostatním hrozí vážná újma na zdraví. 😀

    Nicméně ti držím palce a tu madam na úřadě nebo kde přetáhni palicí. Sama mám sestru, která se svým jménem není spokojená a zkomolila si ho a byla by šťastná, kdyby si to mohla oficiálně změnit. Doufám, že se ti to podaří. Mně se jméno Petra Lúmenn Vavrouchová neskonale líbí! 😀 (Víc než jen Lúmenn Vavrouchová. – Vyjadřuje to víc, jak jsi psala, že nezavrhuješ rodiče, původ apod., ale zároveň víš, jaké jméno je přímo ušité pro tebe.) 🙂
    Ještě jednou – hodně štěstí.

  47. Ja osobne ti držím palce!!
    Nikdy som so svojím menom nemala problém, volám sa Diana a som maximálne spokojná. Ale moja mamka (krstená Anna,všetci ju volaú Aneta) už od detstva bojuje proti tomu, aby ju ktokoľvek oslovil Anna, Anička a podobne. Meno si zmeniť nedala. Všade na úradoch je vedená ako Anna, ale ona sama sa cíti ako Aneta a všetci to akceptujú.
    Verím, že tebe sa podarí dosiahnúť svoj cieľ. Meno Lúmenn je krásne, vysvetlenie prečo si si ho zvolila ma zaujal, som veľkou fanynkou Pána Prsteňov, takže už len toto je pre mňa plus.
    Budem ďalej ledovať tvoj boj, Lúmenn, držím ti palce, 🙂

  48. úplně s tebou souhlasím 🙂 Nikdo by neměl dělat to co nechce, a tak to platí i se jménem…Nemusí ho nosit pokud nechce…Prostě si ho buď změní, a nebo to udělá tak jako ty, si ho dá jako 2. jméno 😉

  49. Naprosto souhlasím. Kupodivu se jmenuji stejně a přijde mi, že moje jméno ke mě nesedí. A to by jméno mělo.
    Krom toho jsem přemýšlela i o změně příjmení na příjmení mojí mámy za svobodna, protože mi mnoho lidí komolí jméno a já prostě slyším tak maximálně na tu Petru, protože jsem si musela zvyknout.
    Ale všechno je zatím jen ve fázi přemýšlení, bůh ví, jestli se k tomu vůbec někdy dopracuji.

  50. Presne takovy clanek podobneho typu jsem chtela nedavno napsat. Naprosto ti rozumim. Ja se jmenuji Monika.. Neni to sice tak hrozny, a nekterym lidem se to treba libi, ale ja nesnasim, kdyz mi tak nekdo rika. Vzdycky me uplne zamrazi, kdyz me tak nekdo oslovi. Mam radsi zdrobneliny, protoze mi tak vsichni rikali, ale to uz je pryc. Premyslim o zmene jmena, abych byla na svoje jmeno hrda. Bohuzel jsem jeste neprisla na to, co by se ke mne hodilo a co by mi bylo prijemne. Mam spoluzacku a ta nese jmeno Vanessa.. Je hrozne hodna a nesnasi rodice za to jak ji pojmenovali. Na skole ji kvuli tomu pry sikanovali a preje si nejake normalni jmeno.

  51. Já si jméno v osmnácti změnila, stále jsem si zatím a vyšlo to. Okolí to bralo různě, rodina nejhůř, ale nakonec si prostě všichni zvykli.

  52. Být Kristýna není o nic lepší. Jméno jsem dostala proto, že máme nutně chtěla Týnu. Dobře, Týnu zvládám. Používala jsem to na základce, oslovovaly mě tak i učitelky, takže cajk. Týnka už mi dělá větší problém, páč to zní vážně hrozně dětsky (navíc mám ještě založený e-mail s tím jménem, takže katastrofa :D).
    Vraždit ale chci pokaždé, když odněkud uslyším Kiki nebo Kikina. Zní to strašně. Nikdy mě tak nikdo neoslovoval, ovšem teď na střední začali a můžu jim zdvořile říkat kolikrát chci, že prostě nechci, aby mi tak neříkali. Je to zbytečné. Snad je jednou k té Týně nějak dokopu T-T

  53. já svoje jméno nenávidím úplně.. odjakživa.. o to víc, když mě začali šikanovat.. mám alergii na jednu zkomoleninu, kterou mi jako na just skoro všichni říkají.. opravdu je mi z toho na blití.. taky bych nejraději byla Evil.. původně to mělo bejt myšleno prostě jako ívl.. zlo.. ale mojí duší jsem Evil (čteno česky).. ovšem jinde, než na blogu si tak neříkám.. ale cítím se tak..

  54. Já mám to štěstí, že se mi moje jméno hrozně líbí. Ale taky si myslím, že by měl mít člověk právo jmenovat se tak, jak sám chce. Tyhlety zákony ČR o jménech a příjmeních jsou vyloženě hloupé. Kdybych třeba měla dítě, pravděpodobně mu budu chtít dát anglické jméno. A co potom, když mi to nebude povoleno? Mám se prostě smířit s tím, že musím vybrat jméno, které jenom ujde, zatímco bych mohla svoje dítě pojmenovat úžasně? Stejně tak je to s koncovkou -ová, kterou plno žen nechce, ale v ČR je strašný problém se jí zbavit. V tomhle ohledu je to v ČR vážně hrůza.

  55. Naprosto tě chápu. Jsou lidé, kterým jejich jméno nesedí k identitě.
    Znám několik Peter a jen k jedné se toto jméno hodí.

    Já osobně se svým jménem nikdy nebyla nějak hodně nespokojená a časem jsem zjistila, že se ke mně hodí. Jmenuji se Nikol (ne Nikola, když mi tak někdo řekne, mám pocit, že jsem provedla něco špatného, asi jako ty to máš s Petrou), nicméně mi odmalička každý říká Nikki, případně Nikčo.

    Rozhodně do změny jména jdi. Zajímalo by mě, jestli je možnost v Česku si jméno změnit :).

  56. Ja praví strýček Shakespeare: "Co po jméně? Co růží zvou – i zváno jinak, vonělo by stejně.“ Mně se jméno Petra z mnoha důvodů líbí, ale uznávám, že to není v této "kauze" nijak zvlášť důležité. Když ti na tom záleží tak moc, jak píšeš, jdi si za tím dál a držím ti palce. Ale osobně považuju takový výdej energie na souboj s úřady za neefektivní a neúměrný spíše symbolickému výsledku, a radši bych snahu a energii směroval na rozšíření povědomí o tvém kýženém jménu neoficiální cestou na všechny, na kterých ti záleží. Takoví lidé ho budou normálně používat a těch pár lidí v životě, kteří z jakési pofidérní moci úřední budou trvat na jméně z úředního papíru, ho mohou klidně dostat v původní neupravené podobě, právě proto, že i jejich zájem o tebe je nejspíš čistě formální. Někdy to pro tebe nemusí být špatné rozlišovací znamení :-).

  57. Osobně svoje jméno taky nikterak nemusím, na druhou stranu natuším, jak bych se měl jmenovat jinak. Navíc jsem si nedávno našel velmi dobrou, zajímavou a hezkou zkomoleninu, kterou rád používám a kterou se představuji, takže zatím jsem spokojen. 😀

  58. To je strašné, jak se všude prohlašuje, že jsme svobodný stát a blabla, ale jméno si člověk nemůže změnit, pokud neodpovídá nějakým hloupým kritériím.
    Chápu, proč si ho chceš změnit. A nešlo by náhodou, že by sis první jméno změnila na Lúmenn a jako druhé by sis dala Petru? I když pro změnu jména budou asi stejná pravidla, jako pro přidání, ale myslím, že zkusit bys to mohla.
    Držím ti palce.

  59. Já se taky jmenuji Petra, tohle jméno se mi líbí a nezměnila bych ho. Ano, zní dost tvrdě (navíc, když vezmeme v potaz jeho význam), ale nevím proč, prostě se mi líbí. Ma druhou stranu tě naprosto chápu a myslím si, že člověk by měl mít plné právo jmenovat se, tak jak chce. Takhle si člověk připadá jako věc, které se přidělí název a nemůže s tím nic udělat. Stejně je to zvláštní, když se nad tím člověk zamyslí – dostane jméno, které si nevybral a nese si ho s sebou celý život, je to hrozně nelogické. Každopádně ti fandím, aby jsi nakonec dosáhla svého 🙂 A i kdyby to nevyšlo – ty moc dobře víš, jaké je tvé pravé jméno a lidé, kteří tě mají rádi, to pochopí 🙂

  60. Moje jméno, když se nějak "nezměkčí", tak je taky neuvěřitelně tvrdé. O to víc mě štve, když mi moji vrstevníci říkají "Andreo" a hrozně se diví, že se mi tohle oslovení nelíbí. Proto už při seznamování se každýmu představuju jako Ája nebo Andy, a mám většinou jistotu, že mi tak každý bude říkat (alespoň ty pozornější). Ale myslím, že moje nechuť k mému nezměněnému jménu stále není tak velká, abych se kvůli tomu musela přejmenovat 😀

  61. Petra je docela hezký jméno. Nemám v blízkým okolí žádnout, znám vlastně jenom dvě, ale nejsou to kamarádky. S jednou jsem chodila do třídy, ale stejně jsem jí vždycky číkala Péťo, Petro mi nějak nešlo do pusy.
    Já svoje jméno taky nemám ráda, vždycky jsem se chtěla nechat přejmenovat, ale zase si říkám, že mě tak pojmenovali rodiče, bylo by to docela blbý.

  62. Myslím, že valná většina lidí ti bude tvrdit, že svoje jméno nesnáší, ale to je problém dnešního lidstva. Všichni svoje jméno nesnáší, ale když začneš mluvit o tom, že si ho chceš změnit, naprosto je to znechutí/šokuje/probudí to v nich touhu ti vysvětlit, že se to prostě nedělá.
    Já dostala od mamky jméno Barbora. A vždycky, když mi tak někdo řekl, měla jsem pocit, že mi nadává. Jestli ti jméno Petra připadá tvrdý, tak si pak vezmi jméno, který má Rka rovnou dvě 😀
    Každopádně jsem si letos v květnu zažádala o změnu, vyplázla litra a už mám v rodném listě Báru.
    Myslím si, že je volba každýho dospělýho jedince, jak se bude nebo nebude jmenovat a ostatním vysvětlovačům a moralistům je do toho prd.
    Každopádně pokud ti nechtějí změnu schválit – tuším, že mají obrovskou bichli se seznamem používaných jmen a když chceš něco, co tam není, musíš si zažádat u znalkyně, jejíž jméno teď zaboha nemůžu vygooglit, což je k vzteku. Každopádně se ještě můžes odvolat a zkusit to přes tu ženskou-jejíž-jméno-si-nepamatuju.

  63. [76]: Aha, tak teď jsem si přečetla předchozí články a zjistila, že se ta ženská jmenuje Knappová a očividně je opravdu vlídná. Ale myslim si, že když to budeš tahat přes právníky, svýho dosáhneš – přeci jenom to zákon nestanovuje přesně a když to někdo správně interpretuje, máš to v kapse.

  64. Někde jsem slyšela (ve spojitosti s něčí kamarádkou, která se mermomocí chtěla jmenovat "Polárka", protože jí zkrátka nikdo jinak neřekl), že stačí získat důkaz, že tohle jméno už někdy někde na světě bylo použito. Bohužel asi ne zrovna v knize nebo v elfí řeči, ale že se tak reálně někdo na světě jmenoval. Třeba jeho rodný list nebo tak. Nevím, jak tehdy uspěla Polárka, jestli úřadům stačilo, že se tak nazývá hvězda nebo zmrzlinový dort… nebo jestli měla smůlu. 😀 Ale zkus zapátrat, jestli už někdy někde nějaká/ý Lúmenn nežil/a.
    Ale třeba moje lektorka na dramaťáku je všude uvedená křestním jako Inka. Ve škole ji tak píšou, na divadelních programech ji tak psali, nikdo jí neřekne jinak, až po letech jsem se dozvěděla, že oficiálně se jmenuje… já už ani nevím, možná Jindřiška? Ale nikdy mě nenapadlo, že je "Inka" přezdívka, protože na všech oficiálních papírech tak byla napsaná. Nemůžeš se tak prostě začít sama od sebe podepisovat, i když to nemáš oficiálně potvrzené? Na úředních lejstrech to asi neprojde, ale co je komu po úřednících, kteří tě neznají. Ale na dveře svého podniku si přece můžeš napsat co chceš, no ne?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.