Poslední dny vám pořád slibuju, že vám prozradím něco velkého, něco šťastného a něco úžasného. To, že jsem to zatím neudělala má několik důvodů, z nichž hlavní je ten, že si budete myslet, že jsem se zbláznila.
Tedy ne že by mi až tak záleželo na tom, co si o mě myslí druzí, vždycky jsem vůči tomu byla docela imunní, ale některé věci jsou už vážně šílené i na takové blázny a podivíny, co čtou tyhle stránky;)
Šílené, bláznivé, pošahané…tak nějak by se daly charakterizovat poslední tři měsíce mého života. Možná úplně nejsprávnější slovo je divné. Ano, divný srpen vystřídalo ještě divnější září, aby po něm přišel ještě mnohem divnější říjen. Divný život jedné divné holky na hrozně divném světě. Jen doufám, že jsem v té zamotané divnosti konečně našla smysl. Tak co vám to vlastně chci říct? Aha…
Jistě si vzpomínáte, jak jsem v srpnu byla zmatená. Rozcházela jsem se s Finnem a davála se dohromady s Kubou. Vše vypadalo tak krásně, tak jasně. Ale nebylo. A tak přišlo mystické datum 09.09.09 a já se s Kubou rozešla a zase se vrátila k Finnýskovi. Jenomže neuběhlo ani pět dní a zase se moje zmatená mysl nedokázala rozhodnout, zase jsem v sobě nedokázala najít cit, který cítím- nevěděla jsem ani jestli vůbec něco cítím a dobrat se ještě toho ke komu, to už bylo nad mé síly.
A tak jsem se zase vrátila ke Kubovi, tentokrát s pocitem, že už to tak zůstane. Ale uběhl týden a moje rozhodnutí začalo dostávat jednu ťafku za druhou. S Finnýskem jsem se rozešla proto, že jsem hodně zhubla a dávala jsem mu to částečně za vinu, jako psychickému upírovi, kterým opravdu maličko je. Kuba mi dával hodně síly a o to větší bylo moje překvapení, když jsem si po dvou měsících stoupla na váhu a na ní bylo 44 kilo. Zhubla jsem tři kila za dobu, kdy jsem nebyla s Finnem, ale s někým, kdo mě dopoval energií a se kterým jsem byla neustále v pohybu a plná sil. Tedy zdánlivě, protože jsem se přepínala, překonávala a snažila, abych mu stačila. Když mi bylo špatně, točila se mi hlava únavou a bolestí zad, Finn mě uložil do postele a koukali jsme na film, povídali si nebo jsme prostě nějakým způsobem odpočívali. Když mi bylo špatně s Kubou, neexistoval odpočinek nebo čaj až do postele, prostě se zvedni a překonej to, Lúmennko, a já se zvedla a překonala to, ale za cenu tří kil dolů.
To mě docela vyděsilo, ale mávla jsem rukou a řekla si, že zase naberu, že dík Kubovi mám sil dost a tak to zvládnu. Na konci září, brzy po tom vážení, jsem ale dostala druhou ťafku. Jeden večer jsem dostala menzes, což se u mě většinou pojí z šílenými bolestmi, na které zabírají jen ty nejsilnější analgetika. A ta si stejně neberu, protože jsou návyková a tak ten jeden den prostě nějak přetrpím. Minulý měsíc to ale bylo horší než obvykle, spala jsem u Kuby a půl noci jsem kousala do peřiny bolestí, abych ho nebudila, ale pořád jsem chodila na záchod, napít se, zapálit si, prostě jsem nemohla spát. Bolest to byla svinská, nakonec jsem se prostě bolestí rozbrečela, což mě unavilo natolik, že jsem usnula.
Ráno jsem se malátně probrala a Kuba seděl u počítače. První ranní přivítání bylo,: „Jak ses vyspala? Já teda nic moc, pořád jsi mě budila.“ A dál koukal do kompu. Břicho mě pořád bolelo, doufala jsem, že dostanu čaj, objetí, polibek, snídani, nebo aspoň nějaké vyjádření účasti, ale nic. Ale fajn, řekla jsem si, každý chlap není „starající se typ“, takže to přejdu. A přecházela jsem to až do třetí ťafky o týden později.
Mezitím byl ještě ale tzv. „divný víkend“ – to jsme s Finnem prokecali celou sobotní noc, pili jsme čaj, povídali, kouřili a bylo to divné. Bylo mezi námi zvláštní napětí, kdy jsme jeden druhého měli potřebu obejmout, ale oba jsme věděli, že nemůžeme. Tahali jsme si tarot na náš vztah a mě vyšla XIX. Velké Arkány – Slunce (význam najdete v tomto článku). Pak tahal Finn ze svého balíčku a hádejte co mu vyšlo – XIX. Slunce! Podvná náhoda, podivný večer, podivný vztah mezi kdysi milenci, dnes nejlepšími přáteli, dvěmi polovinami jedné duše. Ale nechtěla jsem ten večer nic měnit, chtěla jsem být s Kubou, takže završením divného večera bylo jedno objetí.
Pak jsem jela do Brna a v úterý se zase ozvalo moje zdraví a ráno jsem zvracela a točila se mi hlava od páteře. Na školu nebylo ani pomyšlení a na cestu vlakem samotná taky ne. Mamka mi slíbila, že pro mě večer do Brna přijede, ale vyhlídka na celý den o samotě mě děsila. Bylo mi blbě, smutno, Kuba byl v Praze a já napsala Finnovi, který ten den neměl školu, jestli by pro mě nepřijel. A on přijel. Jeho bývalé přítelkyni bylo prostě jenom smutno, měla blbou náladu a bylo jí špatně a on si půjčil peníze od babičky, koupil si jízdenku a jel do Brna, jen abych nebyla sama. S Kubou jsme měli mít sraz následující den, kdy měl na chvíli přijet z Prahy a psala jsem mu, že budu doma. K nám domů ale nepřijel. Mému současnému příteli jsem nestála za to, aby utratil peníze navíc a mohl být se mnou, můj bývalý přítel uvalil stovku za jízdenku jen proto, že mi bylo smutno. To mě totálně dostalo, úterní večer jsem strávila v slzách, totálně zmatená, zničená, rozbolavělá a prázdná.
A byla tu středa 7.října, zvláštní den, ve který se zase život vrátil do starých kolejí. Nebo spíš staronových? Seděli jsme s Finnem na balkóně, kouřili, koukali na noční oblohu. A pak jsme se objali a políbili. Opakování jedné události, která se stala téměř na den přesně před měsícem. Stáli jsme na tom balkóně a hlavami nám táhly stovky myšlenek.
Pak jsme seděli u Finna v pokoji, tulili se a povídali si a všechno se zdálo být takové, jako dřív. Jako by nebyl žádný Fenmar, žádný Kuba, žádné dva měsíce plné změn, vzletů a pádů. Rozhodnutí o naší další cestě bylo na mě. A já se ještě ten den rozešla s Kubou, který nechápal co se děje, pro něj všechno to, kvůli čemu jsem se trápila, bylo nepochopitelné. To, že jsem neříkala svůj názor, protože kdykoli jsem ho řekla, odpovědí bylo „to je blbost“, popřípadě „ale Lumenko…“, to, že jsem mlčela, když jsem chtěla něco říct, jen abych zase nemusela poslouchat, jak pořád něco chci a nechápu, že oba partneři mají mít i svůj vlastní život, že jsem se cítila neustále srovnávána s Kubovou bývalou, to vše nechápal. Stejně jako fakt, že jsem se strašně zmýlila, když jsem věřila v jeho sílu a moudrost, se kterou mě měl vytáhnout ze sraček. Sílu a moudrost by měl, ale používal ji hlavně k tomu, aby neviděl, že sám je po pás v hovnech a mohl se ostatním pošklebovat, že jsou níž než on.
Takže náš vztah skončil, definitivně, bez možnosti návratu. Téměř vše, co mezi námi bylo, byla fyzická přitažlivost a chtíč. Ten zbytek by bohužel nestačil ani na obyčejné přátelství.
A náš vztah s Finnem zase začal – možná nevěříte na znamení, ale sedmý říjen byl fakt zvláštní. Jen tak ze srandy mě napadlo spočítat numerologický součet a 7+1+0+2+0+0+9= 19. Slunce. Život má zvláštní smysl pro humor:)
A od toho dne, tedy už dva týdny, jsme zase pár, jaký jsme bývali. Tedy ne tak docela. Já za těch 14 dní přibrala kilo a půl. Finn za poslední dva měsíce 15 kilo shodil. Oba nadále optimalizujeme svoji váhu, pracujeme na detoxikaci, v listopadu jdeme na regresní terapii.
Zjistili jsme, že máme oba své mouchy. Já jsem protivná, sobecká a líná; on je slibotechna, líný tlusťoch a příliš často ustupuje a utíká. Už nechceme být ani jedno. A makáme na tom společně. Finn má motivaci, protože o mě nechce už nikdy přijít. A já mám motivaci, protože ho už nikdy nechci opustit.
Je to zvláštní, pořád se nad tím pozastavujeme (zatím co už zase spíme v jedné posteli:)), že uběhly ani ne tři měsíce a změnilo se tak moc věcí. Naučili jsme se za tu dobu strašně moc a učíme se dál. Je to prostě šílené. Je to bláznivé. Je to divné. Ale je to tak.
Neverending story? Forever love?
Začalo to 23.června roku 2007 (viz foto) a málem to skončilo v srpnu 2009.
Ale kola osudu se točí dál, bláznivě nás pohánějí, tu nás zhoupnou nahoru a tam zase
dolů, jako na horské dráze. Náš vztah ale nešel přetrhat, ať už budeme pár
až do chvíle, než nám stáří zbaví vlasy do běla a nebo se z nás časem stanou „jen“ přátelé,
nikdy jsem nepotkala člověka, který by mi byl tak blízk jako Finn. Tolik pochopení
a souznění, tolik porozumění beze slov, tolik společného.
Jsme dvě půlky jedné duše, bratříček a sestřička, muž a žena, milenec a milenka,
nerozluční a nerozdělitelní. Ať už nás na další cestě potká cokoli, není možné, abychom se
sobě vzdálili. Přátelé, milenci, manželé, sourozenci…všechno dohromady a ještě mnohem víc.
For first and last and always.
Miluji…
Juchůůůůůůůůůůůůůů :o)))) "čajový test" :o) tak tomu říkám. Jen jeden tímto testem prošel a s tím jsem zůstala a doufám, že už napořád pokud to půjde. Také mě nabíjí energií a popohání vpřed, když potřebuji, tak mě obejme nebo klidně uvaří čaj :o) Nemusí mi podstrojovat každý den, stačí mi to tehdy, když mi opravdu není dobře. Také máme oba své mouchy, ale snažíme se je řešit a vždycky se nějak dohodnout. Nikdo není dokonalý :o) Také jsem si prošla vztahy, ve kterých partnerovi bylo za těžko "něco obětovat"…Jsem ráda, že to (s váma) takhle dopadlo a doufám, že vám to zase na nějaký čas vydrží, když už ne na vždy. Jojo zákon o zachování hmoty ve vesmíru znám taky :o) (myslím tím váha). Já hubnu a přítel tloustne…teď tloustnu já a on se snaží zhubnout, tak uvidíme :o)))
Lúmennko, moc ti to přeju … teda vám oběma to moc přeju :o)
No to jsou teda věci. O_o
Neznám vás osobně, ale čtu tvůj blog už od jara 2008. A bylo to dost šokující, když jsem v létě četla o tvém rozchodu s Finnem – to mi dosud připadalo jako něcu úplně nemožného! A potom opět všelijaké další zmatky… A teď zase tohle o_O Je to překvapivé, ale jsem za to opravdu ráda. 🙂
To je krásný. Jsem za vás hrozně ráda. Hned takhle po ránu jsi mi vykouzlila úsměv na rtech a to jsem jindy hrozně nepřející a škodolibá, ale váš vztah je vážně kouzelný. Ať už to nakonec dopadne jakkoli, doufám, že budete šťastní =)
Chichi, a ja uz po vsech tech tajnostech cekala nejake zasnoubeni bo co 😀
Vic co, nechce se mi to tady moc rozebirat, ale obcas mam pocit, ze my dve si jsme podobne asi vic nez se zda.. taky jsem kdysi byla s takovy clovekem jak, podle toho co pises, je Kuba.. chytry, vyjimecny, zvlastni a skvely.. ale sam mel problemu vic nez dost a neumel s tim bojovat jinak nez vylevanim si toho na jinych a jak rikas, posklebovanim se. A me znicil. Ty mas stesti, ze sis to dost brzo uvedomila, ale taky i diky tomu, ze jsi mela Finna, proste chlapa ke kteremu ses mohla vratit, to ja nemela a to byl ten kamen urazu. Byla jsem s nim dele nez bylo zdravo. Ale uz sme se jednou o tom bavily, ze je to asi jina verze sebedestrukce 😉
Vis jak, vsechno ma ale svuj duvod, takze ten Kuba byl potrebny prave proto, aby sis uvedomila co doma mas 😉
Jsem ráda, že se to u vás vyřešilo a že jste se s Finnem dali (snad už nastálo) dohromady. Nezaslouží si tě někdo, kdo na tebe kašle, Lúmenn. Přeju hodně štěstí a síly.
Nejspíš je to váš osud být tady jeden pro druhého. Nemůžu si pomoct, ale to, co jsem si teď přečetla, mi připadá jako vytržené z románu, i když ty si tak asi nepřipadáš. Je to zvláštní, ale milé. Jak psala Onni, asi jsi potřebovala nějakej "vzruch", aby ti pomohl znovuobjevit to, co máš nablízku 🙂
no teda, to sou veci:D samozrejme je to dobre a preju vam to, ale taky se po tech vsech zvratech bojim, aby zas za mesic neprisla zprava, ze to stejne neni ono..po tom prvnim navratu to znelo taky presvedcive…takze bych rekla, ze vam ten vas vztah bude muset jeste chvili proverit cas, ale snad uz to je opravdu definitivni, opravdu bych byla rada, kdyby ano:)
Onni má pravdu, tak jsem to chtěla napsat. Že jste to prostě asi potřebovali, abyste si uvědomili, že oba se sebou "něco uděláte" a budete bojovat. Že už to možná nebude jako na začátku, ale vyplatí se to neřešit rozchodem, ale zkusit se za to rvát. Byla jsi s někým, vypadalo to, že to bude po asi trošku apatickém člověku s někým jiným lepší. Kuba byl ale energický až moc. Učiněná smršť, která tě z tý rutiny asi nevytáhla, ale spíš zničila totálním přívalem energie, který jsi nestačila
ehm..brečim 🙂 /myslím, že víc se k tomu vyjadřovat nebudu..:) Zbožňuju vás,oba!
Lietaj Lúmenn 🙂
Koukám že na typy jako je Kuba mám štěstí nejenom já. Takže sice to bude znít teď trochu jako klišé, ale musím uznat, že ty a Finn k sobě patříte od samého začátku a Kuba mi přišel poněkud jako narušitel. Nic proti nikomu ovšem xD takže koukejte už bejt spolu, jinak si tam za váma dojedu. Hodně štěstí.
[11]: Mně to taky přišlo a mám opravdu radost, že jste zase spolu! Hodně štěstí! :-*
Změna sem, změna tam.. někdy se dlouho nemění nic a najednou je všecičko jinak. Asi to tak v životě má být. Hlavně buď šťastná! vlastně – buďte šťastní!
Víš, co je ale úplně nejúžasnější na celém tom příběhu? (alespoň pro mou osobu..) To, že jste spolu byli a žili tak dlouho.. a stále jeden o druhého nechcete přijít a nevypadá to, že by to bylo ze zvyklosti neboli zajetých kolejí, tedy toho přííííšernýho slova, kteý nenávidim – stereotypu. .. je to pro mě takový malý zázrak:)
Moc vám přeji vše krásné…je to šílené a je to divné, ale je to vaše a jste to vy..a na tom přeci záleží…tak hodně štěstí….
Konečně….
Ach konečně 😉
Možná šílené, možná divné…ale každopádně správné 😉
Ať vám to vydrží A HODNĚ NERVŮ, TRPĚLIVOSTI A ODOLNOSTI…BUDETE JI POTŘEBOVAT
[4]: ani tě neznam, je mi lito že i přez to jsem Ti zkazil život, jsem Ti zkazil život. 🙁