Sedmnáct slabik života

Tak nějak zjišťuji, že blog se mi čím dál víc zvrhává do podoby jakéhosi deníčku – když je mi smutně, divně, krásně nebo jakkoli jinak, sednu k počítači a zvěčním tady své myšlenky. Snad je to nedostatkem rozptýlení v mém životě (haha, Lúmennko, dobrej vtip – ty která poslední dny nevíš kde ti hlava stojí mektáš něco o nedostatku zážitků) nebo trpím notorickou potřebou se s někým dělit o své pocity. Hm myslím, že to nebude ani jedno – spíš prostě není dostatek myšlenek na psaní smyslupných článků – jako třeba těch o záhadách, magii, hudbě, názorech a kdo ví čem, čeho tady donedávna bylo plno.
A teď najednou listuju blogem a Paní prstenů, Lúmennčin povzdech, opět část kapitoly, povzdech, áá pohlazení po duši, povzdech…
Jsem holt nějak zmatená, nemůžu se soustředit (to se prý zamilovaným lidem občas děje) a sumírování mých myšlenek do čitelných vět mi začíná dělat krapítek problém. Už te´d mám pocit, že se tenhle výplod nedá číst, natož chápat (och Lúmennko kam to spěješ!).
Hele ať mi dá ta druhá pokoj! (a nedám!)
Asi bych měla míň číst Kulhánka:)

Ale vraťme se prosím k tématu. Jaké bylo? No Lúmennka je zase vzdychá (co to bude tentokrát? *zííív*) a vzdychá konkrétně nad lidskou blbostí. Víte jak se říká, že nejhorší srážka je srážka s blbcem? Je ještě něco horšího – srážka s blbcem na internetu. V prvním případě prostě v zoufalství dáte blbci pár facek, aby se probral a jdete si svou cestou. Blbci nevoláte, nepíšete mu smsky (a většinou ani on vám) a tak se po prvním strašném „sražení“ už nemusí konat žádné další.
Ale na internetu nikoho neproliskáte až do probrání k vědomí a ačkoli zavřít okno prohlížeče je snadné, jen silou vůle dokážete při jeho příštím otevření nenajet zpět k hádce. Chcete se jen pokochat tím, co váš blbec zase napsal, ale krev se začne vařit, mozek exploduje, tlak se zvedá a vy to nemůžete nechat bez odpovědi a další názor do nekonečné hádky s blbcem je na světě.
A pořád dokolečka, dokola, dokud se hlavinka nemotá, srdce nevypovídá službu a nervy nepřetékají jak kaše z hrnečku v té slavné pohádce.
Ptám se sama sebe proč to dělám??? (no to by mě taky zajímalo, proč?), ale nedokážu přijít na smyslupnou odpověď. Asi nemám ráda, když se mě někdo snaží přesvědčit o tom, že úchylka a odchylka jsou synonyma (jo jsou, úplně stejná jako pojem a průjem) a nadává mi do pozérskejch emařů proto, že mám černý pozadí na blogu. Já vím, že je to nesmysl, snažit se takové lidi napravit a přivést k normálnímu uvažování, já vím, že je to boj s větrnými mlýny a to ještě hluboce pod moji úroveň. Ale já si nemůžu pomoct – já prostě doufám, že se mi to jednou povede (hele víš jak skončil Don Quijote, tak neblbni!)
Taky nemám ráda, když se bavím o tématu X a přijde někdo, kdo začne rozpitvávat Y, plést do něj Z a ještě mi nadává, že ho nechápu. Vadí mi lidi, co ve dvaceti větách řeknou totéž, co já popíšu třemi slovy a myslí si, že čím složitěji jejich text bude znít, tím budou vypadat chytřejší.
Chjo.
No prostě zklidněte cholerika, jehož jediným smyslem života je nastolení věčné a nezdolné spravedlnosti! (ehm ehm, ta už jaksi existuje, akorát že lidi ji nevidí a ty pokud vím se za člověka nepovažuješ).
Někdy mám svého vnitřního hlasu tak akorát dost.
Takže popojedem, spíš popoletíme na křídlech o kus dál, pryč odsud, až za mlžný závoj vedoucí do Jiného světa. Ach kéž by…
No nic Lúmenn vrať se zase na zem (Ne, já nechci! Já nechci!).
Aspoň vidíte co se mnou dělá ten srpen – babí léto, jedna z nejkrásnějších částí roku a Lúmennce se zbláznil jazyk, mysl, srdce i duše a všechno to tvoří spolu s nízko posazeným sluncem, žloutnoucí trávou a s vůní pomalu tlejícího listí šílenou koláž pošahaného umělce. Nemluvě o mých občasných pohledech ála dement vždy, když jsem fascinována předivy osudu, respektive o těch kvantech vykouřených cigaret na balkóně, kdy jen tak sedím, koukám do koruny jabloně a tvářím se, že mě posedla nějaká hluboká myšlenka.
Zrovna před chvílí jsem v takovém zakouřeném podvečerním sebestředném okamžiku stvořila haiku. Já haiku nepíšu, sedmnáct slabik mi vždycky přišlo jako příliš málo na vyjádření myšlenky, ale ono je poslední dobou všecko nějak naruby:) Jedno haiku mě plesklo do čela, když kolem poletovali různí hmyzáci a druhé jsem nemohla nevěnovat panu Žalovi, který se poslední dobou zase odkudsi vynořil a tyranizuje moje oči (ještě řekni, že ti nechyběl).
Tak tady máte těch sedmnáct slabik, které vytvořilo babí léto (samozřejmě s mojí spoluprací) a věřte i za mě, že se mi všechno dá zase dokupy a z celého toho maglajzu vyleze Lúmennka stejná a přece trošilinku jiná (a lepší) než před tím:)
Nakreslil jsem
do popelu motýla
a on
mi uletěl.
Krom poletujícího hmyzu za tohle haiku může tak trochu
i tento obrázek, který mi v tom mém zamyšleném sezení vytanul
na mysli ale uznejte, že to nezní tak poeticky:)
***
S panem Žalem po boku
za jasného dne
i slunce pláče.
Jak říkám – babí léto útočí na všechny mé vědomé i nevědomé smysly
a příčetnost je v nedohlednu:)
Tak užívejte dní i nocí, moji drazí!
Vaše Lúmennka, pevně doufající, že vás ještě svými stále se měnícími náladami neunudila k smrti:)

9 komentáře “Sedmnáct slabik života

  1. Jáj…no….
    Pohledy ála dement, mám snad odmalička…ale ty? To se mi nechce věřit 😀 ne, vůbec ne…
    Blbci josu na internetu všude (chtěla sjem napsat všichni, ale některé nechci urazit :D)…
    Když se člověk mení, jeho nálada jde s proudem i protiproudu a člověk má dojem, že je vnitřně rozervaný a přesto zcelený. Zamilovanost je krásná sviŇA VĚC…která tě oblbne tak, že nevnímáš a jen sníš…

    Motýlí haiku je….s Panem Žalem…no…
    Asi ze mě nic kloudnýho nevyleze…moje myšlenky se soustředí na zapomenuté slovo…
    Jak se sakra říká neviditelným bytostem,. které vidí jen oenen člověk? Virtuální bytosti? Ne…nějací přátelé…ale jací, sakra…
    Ve čtrnácti a sklerotik, bravo Kristy, bravo!

  2. [4]: Jáj, ty jsi génius…
    Já jsem asi stále pod vlivem alkoholu…já neměla pít, když jsem si brala práššky…
    Echm, co to zase melu…
    No, asi se raději poroučím…jo, to bude to pravé ořecové…
    Prej Šánek…:D checheche 😀 muhehe 😀

  3. Taky zbožňuju babí léto 🙂 Ta haiku jsou moc pěkná, zdá se to krátké, ale přitom se tím dá vyjádřit krásná myšlenka (a to se to nemusí nijak složitě obkecávat 😉 ) Blbci jsou, byli a budou.. Mě naštěstí obtěžují jen reklamy a občas mě vytočí komentář na "krásné PEJSKY v záhlaví" (grr, jak někdo může nepoznat VLKA!), ale jinak v pohodě.. Ovšem můj minulý bolg na takové rejpaly doplatil a ač nerada, tak jsem ho zrušila.. Bylo tam sice víc faktorů, ale takoví ti, co nemají nic lepšího na práci, než do někoho rýt (nevím, jestli je to baví, nebo si tím zvyšují sebevědomí..), tak ti na tom měli asi podíl největší.. Přeji pevné nervy 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.