Š š š hůůů - Lúmennčin snový soumrak

Téma tohoto týdne mi vskutku sedlo do noty. Zrovna jsem totiž přemýšlela, jak pojmout článek o tom, že se mi nic nechce a že profesionálně prokrastinuji a ejhle – svedeme to na život. A přirovnání k vlaku je velmi trefné.

Protože se teď skutečně cítím tak, jako bych sedla do vlaku a vezu se – neznámo kam. A nevadí mi to. Dneska jsem po cestě z práce zapadla s Liz do kavárny, daly jsme si koktejl a pozorujíce lidi za oknem jsme si hluboce a absolutně uvědomily, jak jsme šťastné. Liz vám jistě brzy ráda prozradí sama, jaké zážitky jí ten její životní vlak připravil a na jakém nádraží se to chystá vystoupit, já mohu jen zatím koukat z okýnka, protože nádraží je v nedohlednu, a užívat si jízdy plnými doušky.

Těšila jsem se na jaro a ono tam pekelně nasněžilo, ale dneska tam krásně svítí sluníčko a já mám chuť skákat a radovat se, jako náš pesan Gabriel, s kterým jsem dnes byla na procházce.

Š š š hůůů.

Miluju zvuky vlaku. A miluju svůj životní vlak, který mě provezl už tolika podivnými tunely a zákrutami, vyklopil mě na pěkně špinavých nádražích, ale dal mi ochutnat i pořádně buržoust stanice plné zajímavých lidí. A věcí. A zvířat.

Teď jsem ale ve stavu, kdy mám nohy na protějším sedadle, na klíně buď knihu nebo nějaké zajímavé webové stránky a vstřebávám a užívám si. V jedné ruce cigárko a v druhé silný čaj s citrónem a v kupé se střídají lidé, které jsem roky neviděla s lidmi, které jsem právě poznala. A je to fajn.

Sice jsem teď nemocná a kvůli tomu jsem nemohla jet s Mamutem na hory, kam jsem se dost těšila, ale místo mě nakonec jel Horset, šťastný jako blecha a já mám radost, že má někdo radost. O víkendu jsem byla na bitvě a strašně jsem si to užila a tento víkend mě čeká dračák s kamarády.

Miluju svůj život. A doufám, že až ta plechová potvůrka zastaví ve stanici, bude se na vývěsním štítu houpat veliký nápis „štěstí“ 🙂