Vždycky jsem byla přesvědčená, že když se člověk zamiluje, pozná to na první pohled – chvění v břiše, podlamující se kolena, podivný pocit touhy, pohledy zaklesnuté do sebe a z nebe se snáší bluesová kapela, aby spustila ploužák. Koneckonců i moje první láska taková byla – mě bylo čtrnáct, jemu patnáct, koukali jsme se na sebe celý večer v místnosti plné lidí a až na tu bluesovou kapelu, kterou jsme mohli slyšet maximálně tak ve svých hlavách, to bylo přesně takové, jak popisují fantasy romány pro mládež a Shakespearovy sonety. Od té doby jsem to brala jako jakýsi mustr pro své milostné vztahy a ve chvíli kdy se vzduch zatetelil takovým tím pocitem, atmosféra zhoustla na skupenství lubrikačního gelu s jahodovou příchutí a pohledy o sebe křísaly jak dobře nabroušené samurajské katany, mi bylo jasné, že tohodle chlapa prostě musím mít. Jenže čas ukázal, že epický chemický výbuch v žilách a napětí na úrovni „americko-ruské vztahy během studené války“, jsou sice docela fajn ukazatele zamilovanosti, ale příslib trvalého vztahu z nich nekouká ani omylem.Vlastně jsem zjistila, že čím byla přitažlivost silnější, touha neodvratnější a vzájemný magnetismus dechberoucnější, tím hůř nakonec dopadl vztah s oním panem Vyvoleným a tím kratšího byl trvání. Jako by ta osudová neodvratnost spotřebovala veškerou svoji energii na to, aby nás k sobě připoutala a pak už najednou nebylo čím topit pod kotlem vzájemné nudné každodenní lásky. A tak vztahy, jež začínaly jako rozbouřená číše citů, kdy jsme v prvních dnech společně strávili hodiny, neschopni se od sebe odtrhnout ani na minutu, aniž by nám to rvalo srdce na kusy, tyhle vztahy po pár měsících vyhasínaly v nezměrné agónii hádek nebo se z nich stal bezobsažný rozplizlý patos, který záhy vyšuměl buď z jedné, druhé nebo i obou stran.
Z tohoto pravidla vybočují jen dvě výjimky, které jsou ovšem výjimkami i ve všem ostatním, co mě za život naučily vztahy, takže je řadím do své poličky zbožňovaných kuriozit a nezahrnuji je tak úplně do své kazuistiky. Ovšem i tyto dlouhodobé a láskyplné vztahy zrozené z víru vášnivého vzplanutí se vyznačují neustálými výkyvy nahoru a dolů, plamennými hádkami, krátkodobějšími či dlouhodobějšími stavy odloučení a rozchodů, věčných návratů a neustálých zvratů, takže v zásadě jen potvrzují mou domněnku, že čím větší „wow efekt“ na počátku, tím větší rodeo v průběhu.
Celým tímhle obšírným úvodem se ovšem snažím říct jedno – že nejtrvanlivějšími a nejméně na hádky náchylné vztahy, jimiž jsem prošla, byly ty, jejichž začátek neohlašovala ani bluseová kapela, ani konfety a rachejtle, ani výbuch o síle atomové pumy při prvním polibku, ani posun litosferických desek, když se na mě poprvé podíval. Ty nejšťastnější a nejpevnější svazky naopak vznikly tak nějak samy od sebe, vlastně skoro bez povšimnutí, jako by se nechumelilo, jenom tichounce, skoro neslyšně, zapadl zámek do klíče a mechanismus se dal pomalu, pomaloučku do pohybu.
(Ovšem pro pořádek dodávám, že poměr třeskutá srážka versus postupné přibližování je v mém vztahovém životě 7:2, takže při větším statistickém vzorku by se mohly objevit i jiné zajímavé souvztažnosti. V zájmu zachování mého duševního zdraví už ovšem na poli vztahů další výzkumy neplánuji a počet devíti partnerů bych ráda nechala jako konečný.)
(Ovšem pro pořádek dodávám, že poměr třeskutá srážka versus postupné přibližování je v mém vztahovém životě 7:2, takže při větším statistickém vzorku by se mohly objevit i jiné zajímavé souvztažnosti. V zájmu zachování mého duševního zdraví už ovšem na poli vztahů další výzkumy neplánuji a počet devíti partnerů bych ráda nechala jako konečný.)
A stejně neslyšeně a nevzrušeně, jako když se naše dlaně po dvou letech proxemického tance definitivně našly a spojily, taky uběhl druhý nejšťastnější rok mého života, který trávím po boku svého drahého Alwina. A ne, není to tím, že bychom se spolu nudili, po večerech štrikovali svetry a ve vzájemném dlouholetém porozumění beze slova sledovali televizní pořady pro pamětníky, jako to ve šťastném více než padesátiletém svazku činí drahého prarodiče. Právě naopak.
Jsme dva choleričtí berani, takže za dobu našeho soužití prošel náš kuchyňský inventář takříkajíc omlazující kúrou – což je eufemistické označení pro nutnost tu a tam přikoupit nové nádobí za to staré, které jsme po sobě v záchvatu vzteku mrštili. Ale i přesto, jak jsou naše výměny názorů někdy bouřlivé, stejně jako bouřka atmosferická netrvají příliš dlouho a fungují spíš jako vítaný očistný proces, než něco, co bychom toužili vymýtit.
Nuda je tedy to poslední, co u nás doma panuje. Ona kouzelná pohodová nevášnivost našeho svazku spočívá spíš v tom, jak dlouho jsme kolem sebe při seznamování tančili, jak dlouho jsme kolem sebe i po začátku vztahu chodili po špičkách, jak obtížně a pomalu jsme hledali cestu do srdce toho druhého. Jako kdyby se před dvěma lety k sobě přimáčkly kusy ledu, které postupně dlouhé měsíce tály, než se z nich konečně vyloupli dva živí, dýchající lidé, schopní cítit lásku.
Jenže když už se to stalo a z oné počáteční milé náklonnosti a přátelského souznění se vyloupla hřejivá láska, nějak už nebylo v moci světské ji zastavit. A tak rostla, sílila, živená pomalým a dlouhodobým přikládáním, jako když zažeháváte atomovou elektrárnu – taky to trvá dlouho, ale zato vám vydrží svítit skoro věky:)
A já mám tak po dvou letech pocit, že jsem namísto ledu obalená klubíčkem hřejivé vlny, zašmodrchaná do něj, neschopná ho opustit, ani kdyby mě snad napadlo si takovou bláznivinu přát, protože je mi v tom klubíčku nejlíp, jak mi kdy v životě bylo.
Tak takhle to prostě s Lúmennkou je – klubíčkuje si přešťastne už ve dva roky trvajícím monogamním svazku, což je něco, co ji zatím celý život míjelo. Možná trošku stárnu, když jsem třeskutá vzplanutí napalmu raději vyměnila za klidně hořící oheň rodinného krbu, ale pokud tohle je ta moudrost, co přichází až se životní zkušeností, tak ďakujem pěkně za spoluprácu a jsem ráda, že už to získávání expů za všechny ty hádky, domácí násilí, lhaní, podvádění a nejistotu mám (snad!) konečně za sebou.
Tak takhle to prostě s Lúmennkou je – klubíčkuje si přešťastne už ve dva roky trvajícím monogamním svazku, což je něco, co ji zatím celý život míjelo. Možná trošku stárnu, když jsem třeskutá vzplanutí napalmu raději vyměnila za klidně hořící oheň rodinného krbu, ale pokud tohle je ta moudrost, co přichází až se životní zkušeností, tak ďakujem pěkně za spoluprácu a jsem ráda, že už to získávání expů za všechny ty hádky, domácí násilí, lhaní, podvádění a nejistotu mám (snad!) konečně za sebou.
Kolem mě se všecko začíná vdávat a ženit a rozmnožovat a já tak nějak doufám, že mě to snad taky brzy čeká (až se tedy můj nejdražší konečně vysloví:)) a že moje za všechny ty bláznivé roky pořádně zjizvené srdce už konečně našlo tu nejkrásnější náplast, po níž toužilo. Dva roky jsou teprve začátek, vím, ale věřím, že jsou začátkem celoživotní lásky bez břehů:) Alwine, miluji tě a díky za to, že jsi, že jsme.
Vaše zamilovaná, povýročně rozněžnělá Lúmennka
Tak ať ti ta láska a nenuda ve vztahu vydrží už napořád 🙂
To je super, přeji ti, ať se u vás nuda neohřeje 😉
Věřím, že je krásné najít spřízněnou duši a rozhodně to není jen tak, že spadne z nebe.
Ať vám to vydrží napořád. Ladí vám to spolu dobře.
:)) Musím souhlasit. No vlastně nemusím, ale je to tak. V plamenných láskách vždycky vyhořelo palivo a sotva přestaly fungovat hormony lásky, šlo to z kopce. Svého manžela jsem potkala na "párty", kdy jsem si byla téměř jistá, že mě nesnáší. Dali jsme se do řeči a vyklubal se z toho krásný celovečerně/noční rozhovor a pak jsme kolem sebe tančili a oťukávali.. až jsme se vzali. A už to budou tři roky a když se na něj podívám.. inu, mám motýlky v břiše. Když zrovna jí, píše, zamračeně čte, hraje si s dcerou.
No… co jsem chtěla říct je: Díky za článek 🙂
[4]: jéé, to je super, že to měl někdo podobně a že to nakonec skončilo svatbou a dcerou:) Já zase děkuju za komentář <3
Nedávno jsem si postěžovala, že už asi nejsem schopná se zamilovat, tak jako dřív.. Bylo mi to trochu líto i když můj poslední vztah byl přesně takový pozvolný a dle mě nejúžasnější.. Jsem ráda, že nejsem jediná 🙂
Hodně štěstí vám ^^
Hrozně ti to přeju)))
Bez plamene to není láska a bez napalmu to není život.
Blahopřeji. 🙂
Vypadáte skvěle, myslím, že vám to opravdu vydrží…..
To je asi pravda, čím víc posazení na zadek na začátku, tím víc slz na konci. Taky jsem na to poměrně čerstvě došla.
Takhle bychom jim mohli popřát:
https://www.youtube.com/watch?v=sPTJvh8oWpY