Reportáž z Jižních Čech – část II.

Tohle je přímé pokračování článku, jehož první část najdete zde.

Den čtvrtý – déšť a hluční duchové

Když jsem se v úterý ukládala k spánku, přemýšlela jsem, co o tomto dni napsat, když se nic nedělo. Ráno lilo jako z konve a celý den se počasí nijak výrazně nezměnilo, maximálně pršelo míň, nebo víc. A tak jsme se rozhodli věnovat odpočinku – napsala jsem kus Blázince, hrály jsme s Eii Heroesy nebo si četly.
Než jsem usnula, smířila jsem se s faktem, že tento den bude na čtyřech řádcích a nic se nedá dělat. Jenomže o řádky navíc a zajímavé zážitky se nám postaralo místní strašidlo. Už od první noci si ségra stěžovala, že ji neustále budí kroky, jako by někdo chodil napříč naším pokojem. I mě tenhle záhadný návštěvník v noci dvakrát vzbudil, jednou jsem dokonce měla pocit, že u svého nočního pochodu funí. Ale naštěstí mám proti všem škrknám a podobným potvorám docela dobře vybudovanou ochranu, takže jsem každou noc spala jako miminko, duch neduch.
Jenomže naše milé strašidlo už se asi cítilo poněkud opomíjeno, takže mě o půl třetí ráno probudil Martin, který s námi spal v pokoji, slovy: „Holky, pomoc, tady někdo chodí!“ Nejdřív jsem se dost vyděsila, kdo že to na mě mluví, ale záhy jsem se probrala a zjistila, že není vzhůru jenom k smrti vyděšený Martin, ale i celá vedlejší ložnice, kde pro změnu Jarku probudilo záhadný výkřik „huá“.
Další hodinu a půl jsme se ségrou bděli s Martinem, protože tátovo materialistické vysvětlení „tady nikdo není, to máte z těch počítačovejch her, běžte spát“ prostě jaksi nešlo přijmout. Martina vzbudil dusot těsně vedle jeho postele, který ho následoval po cestě k posteli mojí, kde mě vystrašený probudil. Další kroky se ozývaly dál po celou noc, i když zcela chyběl kdokoli, kdo by je mohl vydávat a Marťa nakonec odmítl spát na své posteli poblíž vrzající duchovy procházky a lehl si na zem mezi moji a Einčinu postel.
Noc jsme si tedy užili, zvlášť když Eii přiznala, že už první noc viděla fosforeskující zelený obláček kus od našich postelí, který na ni (jak jen je to u obláčku možné) nepokrytě zíral. Jsem zvědavá, co si na nás strašidlo vymyslí příští noc, pokud nejdřív jen chodil a teď dupe a řve, patrně mnou pozítří začne třepat:)
Den pátý – jak hluboká je Hluboká?
Déšť ustal a tak jsme se konečně mohli vypravit na další výlet – tentokrát na zámek Hlubokou, na který jsem se hrozně těšila (a plánuju možná o něm a jeho občas zajímavé historii napsat článek;)).
Výlet začal výborně, jelikož jsme se ségrou spatřily střelnici z luku a kuše v podhradí a prostě jsem si MUSELY zastřílet. Bylo to fajné, zvlášť když jsem se zeptala obsluhující slečny jaký má ten luk nátah a v odpověď mi zaznělo rozpačité „nevim“. Slečna dokonce vypadala, že ani neví, co to je nátah u luku…inu ať žijí profíci na svém místě.
Po lukostřelbě a kušostřelbě jsme se konečně dočkali kýžené prohlídky, na které se bohužel nesmělo fotit. A že by bylo co. Totálně mě dostávaly některé obrazy, nábytek, gobelíny a nejlepší ze všeho byla knihovna, narvaná knížkami od stropu po podlahu. Jednou chci mít taky takovou!
Kromě obdivování běžným návštěvníkům přístupných krás zámku jsme s Eii zjistili, že je Hluboká pěkně prolezlá všemožnými duchy, projekcemi a škrknami. Zvlášť z některých zrcadel nás doslova mrazilo – prostě ať žijí dálnice pro astrální bytosti. A pokoj kněžny Eleonory byl též velmi „půvabný“ – ta černá potvora v rohu místnosti mě docela dostala, nevím co to bylo, ale bylo to fuj.
Když jsme se dost naprohlídkovali a doplnili energetické zásoby v pizzerii, vyrazili jsme zpět do Jenišova, kde nás čekala Jarča. Ta s námi nejela kvůli zánětu v zubu, díky němuž celé úterý a i dnešek proležela v posteli s obklady a teplotou.
PS: Kromě toho, že náš skvělý neviditelný spolubydlící v noci zase dováděl jsem taky zažila dost nepříjemný půlhodinový rozhovor s Mamutem, který docela fest zabolel. Moc dobře se mi tedy neusínalo…
jč17
jč18
jč19
Den šestý – máme rádi záněty…

Nějak mě asi všechny ty emoce z posledních dnů zmohly a tak jsem se ve čtvrtek ráno probudila se šílenou bolestí v krku, neschopna polykat a pomalu ani mluvit. Po návštěve lékaře se ukázalo, že mám taky krásný zánět, pro změnu v krku a od toho dne baštím antibiotika. Takže jsem se celý den válela v posteli, koukala na film (Imaginárium doktora Parnasse, skvělý film vážně doporučuju!), četla si a spala.
Táta šel statečně s Martinem na túru na Plešné jezero, což mě děsně mrzelo, protože jsem se na výlet do lesa taky těšila a u fotek jsem málem brečela, že jsem nemohla jít taky.
Den byl tedy prolenošený a s teplotou a méďou jsem úpěla nudou v posteli. Ovšem k večeru se pro změnu objevil další zánět, kdy ségru začalo bolet ucho a tak jsme se jednohlasně usnesli, že v tomto rozpoložení nemá moc cenu pokračovat v dovolené a rozhodli jsme se ji ukončit o den dřív.
Cesta zpátky sedmý den proběhla už bez obtíží (já ji kupříkladu celou prospala) a netřeba se o ní rozepisovat. Každopádně dovolená stála za to, mnohé se na ní ujasnilo a odnesla jsem si spoustu fajných zážitků. Teď zcela zmožená a unavená valím zase zpět do postele a léčit se, léčit se, léčit se, ať příští týden můžu zas vyrazit do světa:)

8 komentáře “Reportáž z Jižních Čech – část II.

  1. My knihomolové to máme těžké s těmi knihovnami 🙂 Taky mám svou vysněnou a pečlivě do ní schraňuju knížky už teď 🙂

  2. pro "Lúmenn": Zdravím. Pěkné fotky…zvlášť ta první kde je (nevím, asi) hrad. A mimochodem (dle mého názoru) bys měla trochu přibrat na váze (s prominutím jsi jako kostlivec – tak trochu).

  3. [3]: Jo, čtu hodně
    Btw. přála bych ti zažít pocit, když  můžeš sníst celou lednici a nepřibereš a nepřibereš. To by sis tyhle kecy pak nechal od cesty 😉

  4. Stejné pocity jsem měla u knihovny v zámku v Rájci, kde jsem byla předvčerem…něco takového prostě taky musím za život nashromáždit! (pokladům brněnských antikvariátů se odolat prostě nedá, že ano 🙂
    Jinak to s Mamutem je mi moc líto…ale přece jenom je všechno zlé k něčemu dobré, jen to prozření občas trvá dýl…(bohužel vlastní nedávná zkušenost)

    Post scriptum – konečně jsem se dostala k pročtení většiny tvých článku (hlavně rubrika Gothic)a moc Ti i tvému blogu fandím 🙂

  5. [3]: já vím Luko, už se o to koneckonců taky dva roky snažím – a stále bezúspěšně;)

    [5]: ležela v posteli vedle Mamuta, tulili jsme se k sobě a užívali si toho, že se nebetyčně milujeme a nedokážeme bez sebe být:)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.