Kam jdu? A proč? A dojdu tam vůbec? Tohle jsou otázky, které si občas položíme všichni. Život popisujeme metaforou cesty a protože všichni víme, že náš život v tomto těle má omezený čas, předpokládáme, že naše životní cesta někde končí. Někde, kde si to vyčíme – možná na postu ředitele zeměkoule, možná v náručí milované osoby, možná v učebnicích dějepisu. Toužíme někam dojít, někde být.Já už jsem někde jinde. Říkáme. Ušel jsem dlouho cestu. Odkud a kam každý z nás jde, je ale skryto v mlze, mlze před životem a mlze po něm. A tak se soustředíme na tento život a na tyto úspěchy a ve společnosti orientované na výsledek si pro samý cíl vůbec neužíváme cestu…
Už od mala mám představu, co chci dělat. Odjakživa chci měnit svět. K lepšímu, resp. tedy ke své představě o lepším světě. A poslední měsíce pořád přemýšlím – o životě, o světě, o lidech v něm, o tom, co dělám a proč a o tom, zda mě to naplňuje. A poprvé, po šestadvaceti letech strávených v tomto těle, na tomto světě, si uvědomuji ohromující vděčnost, která mě prostupuje a přísun štěstí a energie. Cítím, že jsem konečně pochopila, kam jsem se to tehdy před šestavdcaeti lety vypravila. A zjišťuji, že je úplně jedno, jestli tam dojdu. Důležitý je právě ten proces cesty.A ta mě neuvěřitelně baví.
Když jedeme na nějaké místo, cesta bývá to nejotravnější. Toužíme vynalézt teleport, jen abychom neztráceli čas cestou z bodu A (jenž z nějakého důvodu opouštíme) do bodu B (v němž z nějakého důvodu chceme být). A přitom cesta může přinést mnoho zajímavého. Ale čím je cestě nepříjemnější, tím dříve ji chceme mít za sebou, tím více nás otravuje.
Ale ty nejnáročnější cesty bývají ty nejzajímavější. Horolezci neslézají strmá úbočí jenom pro parádní výhled z vrcholku, ale právě proto, že je ono šplhání a překonávání sama sebe baví. Baví je ta cesta, vrcholek je už jen třešničkou na dortu, který je ale sladký a krémový i bez ní.
Moje cesta byla mnohdy fakt úděsná. A nedávala mi mnohdy ani trochu smysl. Dětství plné nemocí, divoká puberta s pořezaným zápěstím a psychiatrickou klinikou, ještě divočejší dospívání s orlojem partnerů, poslední dva roky pseudodospělosti bez pevné kotvy, bez směru, bez cíle, jen o tom, jestli se dožiju dalšího dne.
A najednou se něco stalo. A každý bod na té cestě se vyjasnil, jako bych najednou dostala rozcupovanou mapu šíleného bludiště, jímž jsem prošla a její jednotlivé části do sebe pomalu začaly zapadat.
Pořád jdu a nepřestanu jít. Ale najednou jsem v chaosu našla řád, v bolesti poučení, v zármutku pochopení, v radosti ještě hlubší radost. Jako když složíte rubikovu kostku, barvy jsou jasné, krychle pravidelná a na dosah ruky. A pak ji najednou vezmete, hodíte do rybníka a pozorujete kola na hladině, dokud se voda neutiší a vy zase nevidíte jen modrou oblohu a svůj vlastní odraz.
Že to nedává smysl?:) Mě ano. A to je to, oč tu běží. Cítím vděčnost, radost a uspokojení. Cítím smysl, výzvy i radost z toho, že se můžu nadechnout, že můžu myslet, cítit a konat, že mám neuvěřitelnou moc, která se jmenuje být naživu. Znám směr, ale nelpím na něm. V dálce tuším cíl, ale nespěchám k němu a vychutnávám si krajinu plnými doušky vědoma si faktu, že ten cíl mi nikam neuteče. A mrzí mě, že tato zkušenost je slovy neuchopitelná.
S láskou vaše létem políbená a cestou neznavená Lúmennka
Když to vezmu z pohledu cestování, já mám právě na něm nejradši tu cestu samotnou, cíle potom moc nemusím ačkoliv mohou být jakkoliv příjemné.
Snažím se taky užívat si tu cestu a držet se tak nějak cíle, ale někdy jsem jediná, komu na tom cíli až tolik nezáleží, pokud by měla být cesta špatná 🙂
Mně cestování nebaví vůbec, když jdu sám, vždycky je únosnější parta. Když se sejdou vhodní lidé, dá se jít i na náročnější výšlap a pro samou švandu nevnímat obtížnost.
Hezké, hezké…
Takové příjemné pohlazení po duši.
Tak jen vesele šlapej a užívej okolní krajinu, cíle, prostě všechno, co s sebou cesta zvaná Živost přináší.
Jé, povedl se mi parádní překlep, chtěla jsem napsat Život.:-))