Punk’s not that, punk is this:)

Hlášku v nadpisu má na svědomí má drahá sestřička, kterážto ji stvořila ve chvíli, kdy jsme se šli hrabat na půdě za účelem najití krabice plné lega. A tahle hláška naprosto vystihuje veškeré události minulého týdne, zmíněným legem počínaje a Vavřincem konče…

Kdysi jsem se na jedné kalbě bavila s totálně ožralým punkáčem, který mi tvrdil, že punk je pít benzín a zapíjet ho motorovým olejem. Možná si přečte tenhle článek a změní názor…:)

Přijde-li vám nenormální aby dospělí lidé dělali kraviny a nedejbože si hráli, pak ani nečtěte dále. Středeční odpoledne jsem totiž celé strávila hraním si s legem, spolu se sestrou a Mamutem. Postavili jsme star-trekovou základnu se spoustou mimozemšťanů (nejlepší je jednoznačně původně nelegový, leč dokonalý zelený trpaslík) a taky koncert Barbar Punku v měřítku +- 30:1. Prostě nářez:)

Čtvrtek byl ze dnů v minulém týdnu patrně ze všech nejnormálnější. Objížděly jsme se ségrou byty v Brně, kde bychom se mohli usalašit (minimálně) na příští školní rok, zašly si na pizzu, prošly obchůdky…a taky si zatančily, zazpívaly a zablbly s Mamutem a Horsetem v Myší díře. To je takový podchod v Brně, jsou tam obchody, stánky a tak…a taky hora bezďáků a dva zevláci, co hrají na kytaru a bongo:) Ve čtvrtek k nim přibyly ještě dvě zevlačky, co se brutálně vyžívaly v pohledech ultimejt vážných kolemjdoucích:) Když sedíte na zemi v podchodě, zpíváte odrhovačky a smějete se na celé kolo, některým lidem připadáte divní, až odpudiví. Těmhle lidem vzkazuju – úsměv je zadarmo, ale nasere tolik lidí, že stojí kruci za to si ho udržet:)

Čtvrteční večer už byl zase ale relativně v normě, poseděli jsme s Mamutem a Horsetem v Lužánkách, dali si vodárnu, pokecali a bylo to prostě fajn:)

V pátek se ale zase vrátila nenormálnost v plné parádě. I s průvodem a fanfárama:) Když jsme se ráno s Mamutem vzbudili, vyrazili jsme z Brna zpět do Prostějova, abychom zapařili na Majálesu. Po nákupu nutných ingrediencí (hodně krabičáku, koly a bramborových tyčinek) jsme se usadili před pódiem a pak už jen potkávali známé, popíjeli, kecali a dělali šílenosti s tyčinkama v nose a jiných tělních otvorech (jen na obličeji, abyste si nemysleli!:P:D).

Ten den jsem taky po dlouhé době viděla barmana z nejlepšího (a dnes již zaniklého:(((() rock baru na světě – Járu ze Škorpu. Pokecali jsme a zablbi samozřejmě i s ním. A když navečer dorazil i Horset, začali jsme to roztáčet v plné parádě. A tak všichni, co seděli na lavičkách jak pecky a tichounce poslouchali kapely, mohli sledovat bandu cvoků, která poguje a tančí před pódiem a výborně si to užívá:) S večerem a podroušenější náladou jsme se dali do zpěvu a nevěřili byste, kolik zamračených pohledů jsme za to obdrželi;)

Ráda bych napsala, že to je vše a šlo se spát. Vzhledem k tomu, že Finn se ještě úplně nesrovnal se situací, že nejsme spolu, ale jsem s Mamutem, rozhodli jsme se, že vyklidíme pole a budeme spát jinde než u nás. Konkrétně u Liz, kterážto bydlí ale v Olomouci. Takže jsme se museli přesunout asi o dvacet kilometrů dále, k čemuž nám měl sloužit poslední možný vlak kolem půl jedenácté.

Co však čert nechtěl. Buďto jsme úplně hloupí a slepí a nebo to fakt bylo špatně značené, každopádně jsme nasedli na vlak na opačný směr a zjistili to až v okamžiku, kdy se vlak rozjel. Poslední spoj a my jsme na cestě do Prdelovic na Hané…sranda a legrace jak prase:) Ještě vtipnější bylo, že nás do Bedihoště (což je nejbližší zastávka na cestě z Prostějova) dojelo vícero skupinek – asi opravdu nebyla chyba jen v nás:)

Ovšem zůstala otázka – co teď? Jsme v malé vesnici, je noc, nic odssud už nejede a na něco jako taxík nemáme peníze ani ve snu. Inu zbývaly dvě možnosti – spaní v lese jsme zavrhli a zvolili stopování. Během chvilky nám naštěstí zastavil jeden týpek, co jel z Bedihoště do Prostějova a tak jsme těch šest kilásků nemuseli šlapat pěšky a ještě si pokecali o metalových fesťácích. Problém nastal u prostějovského nájezdu na dálnici, kde jsme tvrdli asi půl hodiny, načež jsme se na to vykašlali, došli až na dálnici, kde jsme si nejdřív zapogovali a pak stopli dva týpky, co jeli slavit svátek do Olomouce v rozpadajícím se favoritu, takže jsme nakonec do Olmíku dojeli jen o hodinu později, než bychom to zvládli vlakem.

Pokud máte pocit, že žádné šílenější věci už nebudou, tak se pletete. Budou. A zase se cestovalo…v Olomouci totiž měli Barbaři v sobotu večer koncert. Vtip byl ovšem v tom, že v Olmíku hráli v 8 a pak měli zmizet a vyjet do Blanska, kde hráli v 1 ráno.

Když jsme se tedy vyspinkali, vyrazili jsme na místo, kam měla tentokrát s velkou slávou přijet i mamka (se sistr a Addie), která chtěla vědět, „co že to ten můj chlap vlastně hraje“. A naživo je to vždycky lepší, ačkoli na Bandzone kluky samozřejmě slyšela:)

Koncert byl klasický – ujetý, praštěný a super. Mamka dostala písničku, já a Liz jsme si zaploužili v podprsenkách, byla skvělá nálada a sranda. Ostatně jako to Barbaři mají ve zvyku. Větší legrace ovšem byla – jak se Lum s Liz dostanou do Blanska? Kluci už měli plné auto, do kufru bych se vešla maximálně sama, takže mamka učinila přelomové punkové rozhodnutí, za něž bude velebena až do skonání světa – odveze nás do Klepačova u Blanska:)

Když koncert skončil, vyrazili jsme na šalinu, abychom dojeli k autu a protože nefungoval automat, byly to jen dvě zastávky, byl státní svátek a ještě jedenáct večer, jeli jsme načerno. Pro mamku zážitek jako hrom – poprvé je všechno nejkrásnější (a v tomto případě i nejděsivější:)). Tím punková cesta do Klepačova začala.

Já po pár vínech navigovala a mamka (naštěstí bez pár vín) řídila. Hned na začátku cesty byla objížďka, takže jsme nakonec jeli úplně jinudy a pak pro jistotu ještě jinudy, abychom projížděli bohem zapomenutým krajem přes vesničku Vavřinec. Kdo jste tam nebyli, někdy si tam zajeďte. Kolem půlnoci je tam moc krásně:)

Po cestě jsme měli i malé safari – začalo to žábou a zajacem, kteří nám přeběhli cestu ještě když jsme šli pěšky Olomoucem, v autě nás pak čekalo setkání s kunou, psem, asi pěti kočkami, zajacem, liškou, srnkou (ta jediná nepřebíhala silnici, ale čekala až přejedem) a na závěr i s něčím, co vypadalo jako mýval, ale asi to byl spíš jezevec či co. Po hodině a půl šílené cesty nás uvítal Klepačov a mamčin šílený smích, když si uvědomila, že je asi jediný rodič na světě, co veze své děti 60 kilometrů kamsi úplně do háje, přes safari, přes Vavřinec a skoro v jednu ráno. Mamko, seš nejlepší:)

A tím tak nějak můj šílený punkový víkend končí. Další koncert, cesta vlakem do Brna, spaní ve třech na ne zrovna úplně široké Mamutově posteli, topinky s česnekem k snídani a česneková polívka k večeři…tím vším už vás zatěžovat nebudu. Spíš mi přijde úplně šílené, že teď sedím tady u počítače a píšu to. Jako by se to talo strašně dávno, šílené zážitky z jiného světa. Vlastně se mi to možná jenom zdálo…protože uznejte, že tohle bylo šílené i na takového svoka, jako jsem já:)

Punk není mrtvý, jen odpočívá:) Vaše Lum:)