Proč blog teď vázne…aneb trpím rakovinou duchapřítomnosti

Moc nových článků tu teď nepřibývá…vlastně už týden nepřibylo vůbec nic. Existuje-li někdo, kdo se ptá „sakra Lúmenn, proč?“, tak se mu pokusím odpovědět.

Můžu jednoduše napsat, že nemám čas. Ale není to tak docela pravda. Nemám chuť. Ne, že by se mi v hlavě nerodily žádné myšlenky – naopak, mám jich plnou hlavu a nápady na tvorbu i články se mi už otírají o lebku, jak je jimi přecpaná. Jenom nemám chuť sednout si k počítači a mačkat zuřivě písmenka na klávesnici. Čím to je?

Sama nevím. Snad na mě dopadá zimní deprese z nedostatku slunečního světla a tepla, snad na mě sedla únava s předvánočního shonu v práci a nebo jsem jen příliš hluboko ve svém nitru, abych mohla vyjít ven a napsat něco smysluplného. Jsem dost unavená – nějak postrádám smysl všeho okolo a často se přistihnu, že ne já, ale někdo jiný žije tento život a já jsem jen divákem v kině, který sleduje jeho počínání. Když se zamyslím, vracím se z čím dál větší dálky, nestačí jen přejít most a vrátit duši do těla – musím projít lesem přízraků, přeplout moře plné oblud, přebrodit bažinu nad kterou se vznáší duchové, jež musím porazit a pak teprve cítím, že jsem ve svém těle a ne ve svých snech.

Doufám, že z toho i nezasvěcený pochopil, že se mi prostě nechce neustále vracet do šedivého nezajímavého světa a radši s přivřenými víčky sním o lepším bytí. Cítím, že moje myšlenky jsou natolik vzdálené komukoli stojícímu pevně na zemi, že momentálně nemám potřebu je prezentovat. Jak dlouho ještě?

Uvidíme…snad brzy krize pomine, únava opustí moje zimou zkřehlé tělo a mé oči se rozzáří jako vánoční stromeček, který za nedlouho budeme všichni zdobit. Zatím prosím dopřejte mé duši čas najít si cestu zpět mezi vás.