Jak by napsala blogískářka: Plomiňte eSBénečka, všecinky vás milujískuju, ale o víkendu jsem…chichi…nemohla psát na bloGíS.
Vypadá to sice jako děsně nechutný vzkaz, leč formu nenechme protentokrát zvítězit nad obsahem. Ona je to totiž pravda. Včetně toho chichi.
Začněme ale popořádku. Pátek jsem samozřejmě věnovala zejména blogu, když už celý den sedím doma, ať to tady taky nějak vypadá. Ale uběhly dvě hodinky, já za tu dobu dala dokopy obsahově docela náročný (rozuměj dlouhý:)) článek o sebepoškozování a přišla povinnost návštěvy u mého drahého dědečka – inu vysvědčení.
Dědovi letos bude pětaosmdesát, má všechny nemoci na něž si jen jste schopni vzpomenout a už čtyři roky tráví na vozíku ve svém bytě. To samo o sobě je v pohodě, starý člověk jako každý jiný, ale náš dědeček má dvě specifika. Za a byl v komunistickém lágru, což jsou jeho v současné době nejživější vzpomínky a tak o těžení uranu už víme všechno, ale kam si dal brýle, to si děda nevzpomene. No a za b co se týče moderních vymožeností skončil dědeček u televize a telefonu (nenechte se mýlit, mobilní vážně nemyslím) a cokoli složitějšího už nechápe, včetně dálkového ovladače a současné hudby. A tak s ním bývá často opravdu legrace (třeba slavný dědův Majkl Dženksn – viz tento článek).
Pátek samozřejmě nebyl výjimkou a tak nás děda rozsekal tímto rozhovorem:
Děda: Holky, chcete jahodový kompot?
Já a sestra: Ale tak jo. (ségra donese plechovku s kompotem z ledničky, děda ji vezme a nešťastně se na ni kouká)
Děda: A jak si to rozdělíte?
Já: No tak asi půl na půl, ne?
Děda: No jo, ale jak?
Já: (nechápavě) No jak, tak sníme to.
Děda: A zvládnete to?
Já a sestra: (záchvat smíchu) Jo.
S naším dědečkem si holt musíme zvykat, že ne všechny věci jsou jasné, stručné a průhledné:)
Po předváděčce vysvědčení jsem provedla registraci předmětů na příští semestr a hurá do skautské klubovny za holkama, kde jsem seděla někdy do osmi. Mezitím jsem zjistila, že maminka škrábla auto a to docela fest, protože nějaký kkt neví, že těsně za křižovatkou se prostě nestojí.
Tato drobná nehoda se přidala k babiččině čtvrteční zlomené ruce a večer tak byla atmosféra doma docela chladná. Aspoň, že čaj zahřeje:D
Naštěstí mě a Finna zahřál i telefonát od Muzze, že teda v sobotu dojede. V sobotu dopoledne volal v kolik a byl tajemn jako hrad v Karpatech, jestli prý nebude vadit, že nedojede sám a kdesi cosi. Podobně tajemné žvásty vedl i Finn v září loňského roku, kdy jsme se opět dali dohromady a jeli jsme za Muzzem a Mončou jim to oznámit.
Liz se teda s Finnem vsadila, že se k sobě ti dva po nedávném rozchodu vážně vrátili. Už nevím, kdo z nich říkal ano a kdo ne, každopádně z vlaku vystoupili spolu a šlo se to pořádně zapít.
Jedni z mých nejbližších přátel (btw. taky jeden z párů, které znám, kde muž
má delší vlasy než žena:)). Jsem ráda, že jste šťastní, zlatíčka:)
Sedělo se v hospodě, kecali jsme a svorně se opíjeli. Teda opilé jsme byli hlavně já, Liz a Monča. Víno je totiž druh alkoholu, který jde hrozně rychle do hlavy. Na druhou stranu, víno je jedna z mála věcí, která mi zvedá tlak a vrací barvu do tváří. A že jsem tam té barvy měla:D
Řešili se moc zajímavé věci, jak už to tak ve smíšené (a podroušené) společnosti bývá, od vztahů přes návykové látky až po fekálie a sex (ne dohromady!). Došli jsme až k naší oblíbené zábavě v hospodách (zkuste taky, stojí to za to!!!:D) – berte názvy filmů, knih nebo třeba kapel a místo jednoho slova z názvu doplňte slovo „vagína“. Když vám to přijde moc sprosté, zvolte slovo dle vlastního výběru – chlupy se nám taky osvědčily.
A tak jsme se hodinu, ano hodinu, smáli jak diví u hlášek typu: Indiana Jones a vagína zkázy, Vagína doktora Caligariho, Jáchyme, hoď ho do vagíny atd. atd….
Ale to už se přiblížila půl jedenáctá a my se rozhodly, že půjdeme ven a zúčastníme se rekordu ve vytí na měsíc, jak jsem vám psala tady. Tvrdé y je tam zcela správně, protože jsme tam šly jen my holky a chlapi zbaběle zůstali sedět v knajpě. Nebudete v guinessovce, broučkové!:)
Následuje video, které jsme při našem skučení a vytí natočily. Já jsem úplně vpravo, vedle mě Monča a nalevo Liz. Je to sice dost tmavé, ale myslím, že zvukový projev si užijete i tak:)
Vytí na měsíc – 30.ledna 2010 ve 22:30 před Pivnicí u Broučka v Prostějově
Po tomhle skvělém zážitku jsme se svorně opíjeli dál, tentokrát už u nás doma, než nás zmohla únava a všichni jsme usnuli. Do krásného nového dne jsme se probudili rozlámaní, bolaví a s nevolností, inu jak už to po kalbách bývá.
Ale akce byla skvělá, víkend nebyl rozhodně prožit nadarmo a rekord se snad taky uchytí. Teď už se jen vrátit do reality a udělat si čárku do kolonky „skvělé akce s těmi nejúžasnějšími přáteli pod sluncem (a měsícem)“.
Vaše unavená ale spokojená Lum
Oujé, fajn slyšet, že jsi se měla skvěle! =)
A já jsem myslela, že se vylo jenom v Praze. . . 😀
Herdek, já na to vytí úplně zapomněla 🙂 – stejně bych asi neměla kumpána 😀
Koukám, že ste si víkend fakt užili 🙂
Tak to byla pořádná kalba 😀
Chvílemi jsem ten večer/ tu noc měla pocit, že slyším nějaké to vytí 😀 možná jste to byly vy a možná se to dozvěděl někdo i v naší malé, prdelaté vesničce 😀
Jsem ráda, že jsi si to náramně užila a přeju hodně dalších podobných kaleb se super přáteli 🙂
Jak koukám, víkend to byl fakt radostnej 😀
povedene vlcice:)
:D:D:D
Ale tak hlavně, že jste se bavili 😀
Díky za podporu ve vytí 🙂
Kácím se pod stůl, to vaše vytí stojí fakt za to 😀
😀 U toho videa umírám smíchy ještě teď 😀 Je fajn že jste si to užili 🙂