Dnes v noci se mi zdálo, že píšu jakýsi skvělý článek na blog … a pak se vzbudím a zjistím, že to byl jen sen. To naštve. A tak už od rána brousím kolem kompu a tvářím se hrozně intelektuálně, to abych přivolala nějakou brilantní myšlenku a onen snový článek stvořila.
Jenže ta potvora ne a ne zabrat a tak tu sedím a mačkám písmenka, díky nimž vznikají tyhle kraviny. Inu okurková sezóna, všichni se dovolenkují a mají prázdniny – když tak koukám na etymologii těch slov, hned mě napadá: když je dovolená, je vše dovoleno, a o prázdninách to zas mají lidi prázdno – ať už v hlavách nebo kdekoli jinde.
Mě se v posledních dnech zdá, že ono prázdninové prázdno, které vyplňuje jen sklizeň okurek a zprávy o tom, že je vedro (no né, vedro v létě!) nebo že jsou strašné bouřky (no né, bouřky v létě!), prostě že to ultimátní a dovolené prázdno postihlo krom mého mozku i všechny ostatní orgány. Duši nevyjímaje.
Občas lituju, že jsem s adresou svého blogu seznámila tolik lidí, kteří mě znají i v reále. Jak by to bylo krásné sem psát pod ultraýbr anonymní přezdívkou a moct ze sebe dostat všechno, co se na mě poslední týdny lepí. Ale nejde to a tak píšu tyhle nic neříkající řádky a své myšlenky se snažím (občas i úspěšně) utopit ve sklence s alkoholem. V létě jde rychle do hlavy a tak to zabírá. Někdy.
A někdy taky ne a tak (většinou moje a Liziny) chlastací večírky nekončí jen blbnutím v šampónských klubech, kde pogujeme mezi slečinkami v růžovém, ale často taky slzami a bolavou hlavou po ránu.
A taky prázdnem v duši, které po tom kopci cigár a celé řádce panáků přijít prostě musí.
Kolikrát ale prázdno blí ještě víc než plno a tak své léto prožívám jak radostí a úsměvy za slunečních dnů, tak i dumáním za stále teplých nocí. Obojí se mísí a tvoří zatím ten nejšílenější letní koktejl, jaký mi kdy život namíchal.
K tomu všemu čtu depresivní knížky – i když, možná nebyly až tak depresivní, ale stejně mě rozbrečely. Jedenáct minut, Paulo Coelho – ty řádky pro mě znamenaly víc, než si ten, kdo mi je věnoval, dovede představit. Probrečela jsem tu knížku skoro celou. Na poslední stránky už jsem neviděla.
A pak dneska – (Bude) vaše dítě vrah? od Cyrila Valšíka. Mělo to být spíš o psychice mladého vraha a nakonec se z toho vyklubal srdcervoucí příběh o nekonečném zklamání, bolesti a nespravedlnosti tohohle zk**venýho světa. Fakt potěší, když civíte pět minut na poslední stránku, neschopni slova a snažíte se marně potlačit slzy.
Tenhle okurkovosezónový článek měl být o ničem. Krátký, výstižný a hlavně měl vynechat všechny letní smutky a týkat se jen toho, jak si léto užívám. Koneckonců – je to tak, užívám si ho. Mám novou dírku v uchu, málem bych měla i novou dírku v obočí, ale to jsem si nešikovně propíchla a tak musel kroužek ven. Liz má píchlý ret, splněné přání od dětství.
A obě máme píchlé srdce. Ale každá jinak. Jeden balónek ve tvaru srdce po zanoření jehly explodoval a zbyly z něj jen cáry, druhý pomalu uchází a zmenšuje se a já se díry v něm marně snažím zalepovat. Ještě chvilku, ještě mi srdce chvilku nechte…a nebo ať se vyfoukne, splaskne a zmizí, beztak jsou s ním jen problémy.
Je okurková sezóna. Píšu blbosti a myslím na kraviny. Venku zapadá slunce a já už mám zase chuť na cigáro. Někde v hloubi duše se začínám těšit do školy, kdy dny zase budou mít pevný řád a smysl. A druhá hlubina, ještě hloubější než tahle, si zase v chaosu a zmatku libuje a připomíná mi taoistický citát: Jediné stálé je změna.
Myslím, že si „Změna“ přidám do občanky jako své druhé jméno. Aspoň pak už nikoho nenaštvu, ani nepřekvapím. A snad ani samu sebe.
Těším se, až se mi zahojí neppovedená dírka v obočí a vrátím se po dvou letech k téhle ozdobě.
Těším se, až budu mít peníze a udělám si tour de sekáč se sistr nebo s Lizzie.
Těším se, až si zařídíme byt a až se Mamut vrátí z Francie.
Vždycky je se na co těšit. Každou chvíli se něco přihodí a ať už je to v tu chvíli dobré nebo špatné, nakonec zjistíme, že to bylo k něčemu a že to sloužilo nějakému vyššímu účelu, který jsme v té chvíli nechápali a který nakonec to kýžené štěstí přinese. A na to se těším asi nejvíc…
Lúmennko, tenhle článek nevyznívá moc optimisticky. Nevím co všechno za tím je. Stýská se ti po Mamutovi, viď? Všechno bude lepší, pořádně se vyspi, ráno si uvař pořádnej hrnek kafe a jdi se projít ven. Má sice pršet, ale to nevadí, ne? Ty jsi takový človíček s duší naplněnou láskou a světlem, děláš všem radost, ale dělají ji i oni tobě? Zasloužíš si to víc než my. Hodně štěstí.
len škoda že to tešenie na niečo je len neustále čakanie, a život akosi uteká…
Lumennko, nesmutni, sice nevím co tě trápí, ale vždycky může být hůř :(, ale i líp :). a jestli se ti stýská po Mamutexovi, tak se přidávám do klubu, já zase teskním po mém Horsetisku, sice je pryč jen od pondělí, ale mě se to zdá jak měsíc…Nechcete někdy dovalit s Indy do Brniska, že bysme spáchali nějakou dámskou jazdu pro potlačení smutnění?
Lúm, to tak občas padne na každého a kde jinde se z toho vypsat, než tady? Zase bude sluníčko, pařby s kamarádama a spokojený chvilky s drahou polovičkou. Neboj, hlavu vzhůru.
A ty sis sama píchla obočí? Au. 🙂
[3]: hej kdybysme měly prachy tak klidně kdykoli, ale nemáme a Indy ještě k tomu teďko má brigádu, takže kromě peněz není ani čas:/
Tak prachy řešit nemusíte, jeli byste stopem,ne, ale ta brigoš, to je docela překážka, škoda no, co se dá dělat, tak někdy příště…