„Náhody neexistují“ je moudro, které lidé pronášejí tak nějak bez rozmyslu, když chtějí poukázat na to, že nás vede vyšší moc. Ale když to vezmeme do hloubky, ony náhody skutečně neexistují, protože existovat nemohou. Jako náhodu označujeme podivný sled příčin a následků, který nedokážeme rozklíčovat, ale v konečném důsledku není náhoda ani okamžik, kdy hodíte kostkou na stůl nebo si vytáhnete kartu z právě promíchaného balíčku – ovlivnit jaké číslo na kartě či kostce bude lze sice jen ztěží, ale za oboje může jasný sled příčin a následků, složený v tomto případě hlavně z pohybu rukou toho, kdo míchá karty nebo háže kostkou.A tak je to v životě se vším – když potkáte na ulici kamaráda, na něhož jste si den předtím vzpomněli a který by podle vašich informací měl dlít na opačném konci zeměkoule, dá se dosledovat sled příčin a následků, které k vašemu setkání vedly, i sled příčin a následků, jenž váš mozek dovedl asociacemi k vzpomínce na kamaráda. Jediné, co zbývá vysvětlit je fakt, že vaše vzpomínka a setkání s kamarádem, který ve vašem městě pobývá jen asi hodinu a zrovna tutéž hodinu jste si vy vybrali k procházce, tedy že ona vzpomínka a toto setkání se jaksi místně a časově setkaly – je tam nějaká spojitost nebo to je „prostá náhoda“, tedy situace, kdy korelace ještě neznamená kauzalitu (tak jako to ukazují třeba tyhle vtipné grafy)?
Ale co když se z onoho nevinného setkání stane rozvitý několikaletý příběh a vy na konci všech těch příčin a následků musíte uznat, že nebýt přesně tohoto setkání, váš život by se ubíral úplně jinými a pravděpodobně zdaleka ne tak šťastnými cestičkami? Někdy tam prostě nejde nevidět zásah nějaké vyšší moci; moci, která popírá něco tak prostoduchého jako náhodu. Moci, která si se všemi těmi jasnými a zřetelnými příčinami a následky pohrála tak dovedně, že se věci staly přesně tak a ne jinak a to vám navěky změnilo život. Pár takových „náhodných“ příběhů mám v rukávu a paradoxně stojí za téměř všemi zásadními událostmi mého života. Stačilo by, aby moje sestřenka nezabloudila, abych neodeslala jeden email, abych Strana svobodných občanů nepořádala demonstraci před ústavním soudem jednoho říjnového dne a všechno mohlo být v mém životě úplně jinak.
Náhoda číslo 1: Jak jsem potkala rockery, gothicy a LARPaře díky blonďaté barbie sestřence
Moji sestřenku mám vážně moc ráda, prima holka, s níž jsem strávila většinu dětství, ale pravda je, že jsme si od jistého věku už nebyli moc podobné – já inklinovala k metalu, šermířům a celkově temné intelektuální kultuře, zatímco ona nosila obvykle módní barevné hadříky, poslouchala rádio a chodila s klukem, co používal gel na vlasy. Ale přesto za mnou právě tahle křehká blondýnka jednoho dne roku 2006 došla s očima navrch hlavy – prý předchozího večera byla někde venku s kamarády a když zábava vázla, šli s přítelem hledat útočiště v jiné hospůdce. Potulovali se městem a zabloudili do části, kde není zrovna moc klubů a hospod a zapadli do podniku, který se jim naskýtal – a kam rozhodně nezapadali. Chlapi s dlouhými vlasy, holky s černými očními linkami a dunivá muzika, místo jako vystřižené ze sestřenčiny noční můry – a z mého nejkrásnějšího snu. Proto mi o tom místě taky řekla, že prý se mi tam asi bude líbit. Měla pravdu – byl to Rock bar Škorpion, místo, které hrálo v mém životě zcela zásadní roli co se hudby, koníčků i přátel týče. Bez něj by nic nebylo takové, jako je. Nevzikl by asi ani tento blog – a hlavně, nestala by se další „náhoda“…
Náhoda číslo 2: Jak se dva kamarádi potkali ve Valmezu v hospodě, i když každý měl být úplně někde jinde
V onom Rokáči (důvěrně mu všichni říkali Škorp), tedy ve Škorpu jsem chvíli poté, co jsem tam začala chodit, poprvé potkala mého do dnešních dnů dobrého kamaráda Muzze. To, že bar byl v Prostějově a Muzzug je z Ostravy, předznamenává už samo o sobě dost složitý příběh o tom, proč jsme se tam ten jeden večer sešli. Ale každopádně se to stalo. Spřátelili jsme se, potkávali se na akcích. A Muzzug měl jiného kamaráda, toho času žijícího v Rožnově a tento kamarád se jmenuje Finn – a je to tentýž Finn, s nímž jsem strávila tři roky jako partnerka a následující šest až dodnes jako skvělá sestra a kamarádka. Prostě Finn je člověk, který v mém životě hraje ještě zásadnější roli, než moje sestra pokrevní.
Ale zpět do minulosti – píše se rok 2007 a Muzzug studuje ve Valašském Meziříčí, Finn bydlí v Rožnově. Ten první se rozhodne vykašlat na školu a jít do hospody, ideálně do nepříliš daleké hospody. Ten druhý musí z Rožnova jet do okresního města vyřídit nějaké papírování, které ale nevyjde, pročež je naštvaný a tak si chce zchladit žáhu pivem. Shodou okolností je tato hospoda zhruba stejně daleko od Muzzovy školy, jako od Finnem navštíveného úřadu a tak se ti dva sejdou u stolu. Po pár panácích dojde na přetřes i žalostný Finnův milostný život a Muzzug si vzpomene, že má čerstvě rozejitou kamarádku jméněm Lúmenn a že by nebylo od věci tyhle dva lidi seznámit. A ono to klaplo…
Náhoda číslo 3: Jak jsem se seznámila s nejlepší přítelkyní přes dva prostředníky
V témže roce, jako mi „náhoda“ přihrála rockový bar, jsem začala koketovat s magií a esoterikou a za tím účelem jsem sháněla nějaké lidi, kteří by to viděli podobně a chtěli se se mnou kamarádit. K tomu účelu jsem bloumala po různých wicca webech a hledala nějaké lidi z okolí Prostějova – a našla jsem v předlouhém seznamu lidí z Moravy klučinu, který se prezentoval jako šéfko nějakého wiccanského covenu v Olomouckém kraji. A tak jsem klučinovi napsala – a on odpověděl. Ne tedy to, co bych čekala, on i jeho coven byli totiž ze Šumperka, což je od Prostějova už celkem kus, ale prý mu pár týdnů přede mnou psala nějaká slečna z Olomouce s týmž přáním a možná by bylo fajn se ozvat jí. Ta holčina se jmenovala Lai a pokud očekáváte, že je to ta avizovaná nejlepší přítelkyně, tak ještě vydržte – psala jsem dva prostředníci, ne?:) S Lai jsme se párkrát potkali a při kecání o magii, wicce a podobných věcech, o které se divné sedmnáctileté holky zajímají, došly na přetřes i LARPy, taktéž moje čerstvá doména zájmu. A taktéž doména zájmu Liz – Lainy kamarádky, která se časem stala nedílnou součástí mého života a mou nejlepší přítelkyní na následujících skoro již deset let. Kdybych si pamatovala, jak se onen klučina ze Šumperka jmenoval, poslala bych mu čokynu jako poděkování:)
Náhoda číslo 4: Jak jsem si přečetla 4 roky starou odpověď na pracovní email
V roce 2008 jsem poprvé opustila školní brány a vydala se vstříc pracovnímu životu – a jelikož jsem za sebou měla rok studia žurnalistiky, rozhodla jsem se zkusit štěstí i v mediálním světě. Takže jsem rozeslala desítky mailů do všemožných redakcí časopisů, novin i jiných typů médií, abych dostala desítky zamítavých nebo dokonce žádných odpověd
í.
í.
Uběhly čtyři roky, psal se rok 2012 a já už byla na úplně jiném místě v životě, než tehdy. Měla jsem jinou práci, žila jsem v jiném městě a měla jinou emailovou adresu. Přesto jsem si v lednu roku 2012 řekla, že by možná nebylo od věci podívat se na prastarou, roky neotevřenou schránku, jestli jako vůbec ještě existuje a jestli v ní nejsou nějaké maily, které by mě mohly zajímat. Pokud bych ji otevřela o týden dříve, nebylo by v ní nic zajímavého a já bych na ni patrně opět na roky zapomněla. Pokud o týden později, čerstvý mail by zapadl pod spousty a spousty spamů, jimiž se každý den plnila. Já ji ale otevřela v pravý den, abych si přečetla jen pár dní starý mail od šéfredaktora časopisu Spark, kterým odpovídal na mou 4 roky starou poptávku po práci – a psal, že mě bere.
Jak tak píšu tenhle článek, dochází mi, že můžu sypat podobné historky z rukávu ještě minimálně do náhody 48. V podstatě všechno, co se stalo v mém životě a mělo to důležitý význam, bylo doprovázeno velmi složitým sledem příčin a následků, v němž kdyby se změnila jen jediná součást řetězce, všechno by bylo úplně jinak. Možná by mě ten jiný příběh dovedl na jiné, mnohem lepší místo, ale to už bych přeci nebyla já:) A tak jsem si prostě lehla na tu správnou louku s kloboukem do čela, abych se mohla stát součástí ochranky prince Williama a pít jeho šampaňské zadarmo; tak prostě recepční v hotelu nebrala telefon ve správnou chvíli, abych nakonec mohla jet do Prahy i s vysokou horečkou a vyhrát 60 000 korun; a tak jsem prostě sledovala demonstraci Svobodných u ÚS a díky tomu se zdržela a potkala Mamuta, jenž se stal díky pivu, na které jsme tehdy šli, o pár měsíců poté mým partnerem…a tak dááále:)
Možná to všechno byla jen korelace, která přece nepředznamenává kauzalitu. Možná to byl sled příčin a následků, který se stal a nijak nezamýšlel mi změnit život. A nebo to všechno byla „jenom náhoda“:)
Ale jen se klidně prosím v dalším článku poděl s dalšími příhodami! 😀
Ty brďo, cože? 😮 Ty ses stala členem ochranky prince Williama? Kdepak o tom píšeš, prosím? 😀
a pak že nejsou náhody….mimochodem, do Sparku jsem se kdysi dávno taky hlásila, nakonec z toho bylo Rock rádio. Náhodou mě nevzali, tedy, vzali s podmínkou, kterou jsem náhodou nesplnila…
Ten posledný príbeh je ozaj veľká náhoda
A nemyslíš, že tyhle ne-náhody jsou spíš intuice, která tě vede směrem, kterým má? Hm?
[4]: to je taky jedna z možností;) díky za doplnění;)
Y U NO tell me! 😀 Já jsem náhodou poctivě hledala! Na googlu, prošla jsem titulky rubriky veřejný deníček… Snaha byla! 🙂
[6]: já o tom asi teda napíšu článek:) Už je to dlouho, rok 2007 a to jsem ještě neblogovala nijak aktivně:) A je to vážně hodně zajímavá historka ze skautského jamboree:)
[7]: Super, díky! 😀 Všichni budou u toho článku s*** magi v kostkách, jak se říká (jestli znáš toto hrubé pořekadlo *červená se*) 😀
Ten pokračovací článek určitě napiš a nezapomeň vynechat podobnou větu jako "poslala bych mu čokynu," protože to mě opravdu dostalo do kolen. 😀 Když zapřemýšlím, za spoustou reálií v mém životě stojí také náhody. Jestli ono to tak prostě nemá být? 🙂