Jdete si takhle životem, jedna malá osamělá dušička v obrovském Univerzu. Jdete a máte pocit, že je vám nejhůř na světě, že se vám nohy boří do obrovských hromad sraček, jejichž smrdutá záplava stoupá výš a výš, až ji rozhrnujete boky, pak hrudí a nakonec vám ten humus sahá až po bradu a vám hrozí, že se každou chvíli utopíte.
A jak se tím vším hnusem brodíte a nedoufáte, že najdete pevnou půdu pod nohama, objeví se někdo, kdo jde vedle vás. Chytí vás za ruku a všechny ty sračky začnou klesat. Ale jsou tam pořád, smrdí vám do života a úsměv na tváři je spíš šklebem zhnusení, než radostným výrazem. Sice držíte ruku ve své dlani, ale ta ruka, stejně jako vy i jako ta bytost, co vám kráčí po boku, je zabořená v kvasící, páchnoucí a hnijící břečce. Už to nechcete snášet, chcete se v tom radši utopit – přece jen, dokud jste v tom byli sami, připadalo vám, že je to v pořádku. Ale ani za nic nechcete, aby se kvůli vám v takovém marastu ještě někdo brodil, někdo krásný, zářící, co vás drží za ruku.
A tak tu ruku pustíte a po hlavě se vrhnete do toho všeho, co vám čvachtá pod nohama. Zalykáte se tím hnusem a pomalu umíráte, až po temeno hlavy zabořeni ve sračkách. Ale to ještě není konec příběhu, protože díky té bytosti, co se k vám připojila náhle shledáte, že na zádech máte křídlo. Proč jste si ho doteď nevšimli? Snad pro to, že křídlo je jen jedno a s jedním křídlem moc daleko neuletíte. Vlastně ani nevzlétnete, ale dvě křídla…
Poznání, že máte na zádech křídlo totiž vyvrcholí okamžikem, kdy se pro vás natáhne ruka té krásné bytosti vedle vás, vytáhne vás, otře vám z obličeje nahnědlou břečku a vy si všimnete, že má taky křídlo. Jen jedno, ale to druhé přece vyrůstá z vašich zad. A tak pevně objemete tajemného neznámého a společně mávnete křídly a hele! Letíte! Společně letíte a vzdalujete se té páchnoucí hromadě, o které jste si mysleli, že je životem, míjíte bytosti, co se tam dole pod vámi válí, ale postupně se vzdalují a před vámi se objeví hvězdy. Jsou blíž než lidé, blíž než země pokrytá smrdutým bahnem, a vy chápete, že teprve tohle je Život. Máváte křídlem jako zběsilí a žijete. Začali jste žít, protože jste začali milovat.
A takhle nějak to teď dělám já. Mávám křídlem a vnímám křídlo toho druhého, protože mě drží nad zemí. A že je to občas pěkná fuška, nicméně zřítit se do té hory hnusu už se mi vážně nechce. A co tím chci říct?
Opět jsem jela za Kubou do Brna – zmatená, nešťastná, nechápající. A dnes jsem odjela – chápající, šťastná a milující. Povedlo se mi (nám) zase o kousíček povznést nad hladinu sraček, ve kterých jsem se plánovala utopit a snad se vzneseme ještě víc. Jen musíme chtít. A my chceme.
Večer jsem zažila jeden z nejmystičtějších zážitků svého života, kdy jsme ležíce vedle sebe najednou seznali, že nevíme, kde začínám já a kde končí on, byli jsme propleteni do jedné bytosti, drželi jsme se za ruce a vnímali, jak námi prochází pletence energií, zářící čistou bílou barvou a nikde nekončí a nikde nezačínají, prostupují námi a spojují nás. Bylo to krásné a já díky tomu uvěřila, že za tu krásu stojí bojovat.
Na cestě životem si můžeme vybrat ze dvou cest. Jedna je snadná. A její jedinou výhodou je právě to, že je snadná.
Snadná cesta nic nebere, ale kde není nic, co by bralo, nemůže být ani nic, co dává. A proto snadnou cestou nepůjdu. Nezapomeňte, že všichni jsme ve stokách, ale jen někteří z nás se dívají na hvězdy. Tohleto říkal Oscar Wilde, ale já dodávám, že když už ty hvězdy dokážeme vidět, tak proč se k nim nevydat?
Není to snadné. Ale to, co je snadné jen málokdy bývá dobré nebo správné:)
Mimochodem, tenhle obrázek jsem do záhlaví zvolila záměrně. Dříve tam byla dívka, co stála sama mezi smečkou vlků. Sice členka smečky, ale osamělá, prokřehlá, smutná. Na tomto obrázku je taky zima, ale ty dva lidi(?) hřeje láska. Nejsou sami, nejsou osamělí a nejsou nešťastní. Jsou ale každý jiný, ale protože se chtějí milovat, nic jim v tom nemůže zabránit. Spojování protikladů je náročné, ale přináší výsledky. Už nechci zmrznout ani být sama. Věřím… 🙂
Lietať je síce pekné, ale lietať sa dá aj bez druhej polovičky – ak to tak človek chce. Môžem to porovnať napríklad so sebou – lásku nepotrebujem a životom som sa rozhodol lietať sám. Tak bolo a tak bude 🙂
[1]: z části souhlasím, z části ne…
No Lúmennko, já nevím….
Z jedné strany záchrana a porozumění, láska a dobrý pocit…Na druhé straně…chvilkové opojení nahrazující lásku, neštěstí a pozdější změny…
No, já nevím…každopádně létat je opravdu pěkné…ale…já v některých situacích raději chodím po zemi…
teda… ty se v tom tak trosku placas, co? ale chapu, nekdy mi taky trva nez zjistim, co vlastne chci a kdyz uz si myslim, ze je to jedno, tak se ukaze, ze je to to druhe…kazdopadne bych ti prala, abys konecne zjistila, co je pro tebe doopravdy nejlepsi a abys uz nebyla zmitana tim vichrem citu a vasni:)
Létala jsem ani si nepamatuju kdy, a bylo by lepší nikdy nelétat, protože se momentálně plácám v oněch sračkách. Ale život je boj.
Mimochodem zvláštní propojení myslí… právě píšu článek, a použila jsem do něj stejný avatar, jako ty.
Čaurs, zvláštní článek. Docela tě chápu, ale já raději budu sama se svými sny.
Zvláštní je fakt…no to si nechám pro sebe.Lidičky.
Létání je asi krásné, ale pak? Nebo navždy? Nu uvidíme. Příjde mi, že v tomhle asi moc nerozumím, asi jsem moc mladá.
Vznášení, hmm. Já mám raději zimu než oheň. Nádherný led a sněhové vločky kolem…
Ten obrázek je pěkný, líbí se mi moc.
Milá Lúmenn. Doufám že tě Kuba už navěky vytáhne z těch sraček. Ne nadarmo se asi říká Ve dvou se to lépe táhne. Takže hodně štěstí při opouštění sraček, při hledání nové a snad konečně té pravé Lásky.
Nemám, s kým bych vzlétla, takže k hvězdám se jen tak nevydám.. na druhou stranu, někdy je lepší nikoho takového nepotkat, než se kvůli němu ničit celé dva roky.. ale štěstí Ti přeju, neber to nijak špatně.. jsem prostě nevěřící Tomáš a skeptik se zadrátovaným srdce…
Zdravím Lúmenn. Hmmm… Neustále zde sleduji smuteční řeči v různých odstínech. Chápu taková trápení a jsem jeden z těch kteří jsou ochotni a schopni chápat takové věci. Ale já osobně než bych měl býti v nejhorších pocitech a podobně, tak se raději myšlenkově povznesu do mých věcí které mám skutečně rád a na které se těším. To člověka povzbuzuje pochopitelně. Samozřejmě že trocha arogance se tam neztratí, což je velice sebezpevňující nástroj ke štěstí. Bude-li člověk přemýšlet pouze nebo především ve smyslu pouze pro dobro ostatních, tak to mnohdy skutečně může vést ke smutečním řečem.
Lúmenn, nenech vyhrát smrtelnou duši nad sebou samou jako nesmrtelným mentálním tělem. Způsobů jak vyhrát nad smrtelnou duší je mnoho. Jen člověk nesmí se příliš upínat na smrtelnické věci a žít si život po svém mezi lidmi v tomto hmotném světě. Ale tak aby ten člověk byl šťastný.
Věřím že to chápeš v tom dobrém světle
Zatím ahoj
Lord Lukáš
_____________
Myslím, že pokud by ses naučila lítat na jednom křídle, byla bys šťastná. Jak už tu zaznělo, zdá se že v tom plácáš, nemůžeš si vybrat partnera, pokaždé tě nějaký mystický zážitek navrátí do náruče toho druhého… a vy všichni tři z toho přece musíte být zmatení, nešťastní.. Když jsi jednomu dala devátého deváty opět naději a letěla s ním opět vzhůru, proč jsi jeho křídlo nahradila zase jiným? Jasně, je to složitý a já to znám, ale je mi líto Tvých dvou andílků… co mají čekat? mají tě rádi…ukaž jim, že dokážeš letět i sama. Nebo, jak to tady taky už zaznělo, vždycky se dá chodit po zemi..
[10]: po zemi jo, ale když máš na té zemi po bradu sraček, jde to hůř:) a je to vážně složitější než se dá na blogu popsat, takže zkus tuhle situaci nehodnotit tolik příkře:)
jěště přihodím vlastní zkušenost, můžeš si z ní vzít, co chceš a nebo taky nic: když jsem měla poslední období psychických problémů, rozešla jsem se na čas s přítelem X. poznala jsem člověka, který byl pro mě doslova antidepresivem- já lítala, hned jak jsem ho viděla, i když jsem ještě před pěti minutama byla uplně down. Je to milej člověk a nikdy mi nebyl ničím jiným než kamarádem. Protože přes veškeré štěstí, které jsem od něj dostala, jsem cítila tu hlubokou, soucitnou, vážnou lásku k X. Přestože s X jssme se oba máchali ve sračkách našich psychiatrických diagnóz (plus blbých životních situacích, zkrátka v těch nejsmradlavějších sračkách, milá Lum,) přesto jsem se k němu vrátila. Protože cítím pouto,a půjdu s ním i těmi sračkami. Člověk Y, ten bezstarostný, mě okouzloval spíše tím, že mi sliboval vzlétnutí. Já, i když jsem procházela vnitřním bojem, jsem raději šla pomoct X vyhrabat se ze dna. Pomohla jsem z něj i sobě. sračky mám už jenom asi po kotníky a můžu po této zkušenosti říci, že X miluji a moc mu vděčím za to, že mě přijal zpátky.
[12]: děkuju za zkušenost, moje situace je trošku jiná, já se rozešla s panem X, Finnýskem, po půl roce přemítání jak mu to sdělit, měsíc jsem byla moc šťastná s Y, Kubou, ale objevily se drobné neshody, které jsem ale zbaběle nezvládla a řekla si, že se vrátím k Finnovi, ovšem toho už nemiluju, je to jen skvělý kamarád, nic víc, takže to nevydrželo ani pár dní. A s Kubou, Y, teď k sobě hledáme cestu jiným způsobem než jak jsme na to šli předtím a zatím to jde moc dobře:) Rozdíl mezi tvojí a mojí situací je tedy především v tom, že ty jsi svého pana X stále milovala, kdežto já ne:)
svou myšlenku jsem vyslovit snad ani nechtěla, ale slečna kk mě k tomu trochu nakopla…
já se k jejímu názoru víceméně přidávám, pokusím se svoje myšlenky formulovat, aby to neznělo nijak zle, nikoho neodsuzuju, ani mu neradím, jak má žít.
v podstatě souhlasím s její myšlenkou, že naučit se lítat jen s jedním křídlem (krásná metafora) má něco do sebe.
vyslovila to, že uprostřed téhle situace je zmatená jak slečna Lúmm, tak její dva zachránci…
každý z nich je asi úplně jiný, zazněly tu myšlenky, že jeden ti, Lúmmenko, nestačí, nestíhá tvoje tempo a druhému nestačíš ty…
spojit se nedají, pořád bude mít něco jeden, co ten druhý ne a možná tedy není úplně od věci výše zmíněný poznatek, že než se točit v tom, se kterým je to vlastně to ono, je prima zkusit vzlétnout sám
Já se snažím lítat s jedním křídlem, ale moc mi to nejde: vznesu se, chvíli letím, ale pak sebou zase plácnu do těch sraček.
Tobě, Lúmenn, přeju ať lítáš co nejdéle. Ať už s jedním křídlem nebo se dvěma… 😉
Létání, pokud použijem této metafory, lze jedině dáky vlastním silám. Ať už s jedním či se dvěma křídly, námaha je tak i tak. Ve dvou je to jiné, než procházet životem sám, procházet životem sám je jiné, než ve dvou. Domnívám se, že dokud člověk nenajde motivaci k tomu, aby začal žít šťastně, raději z pohodlnosti a ze zvyku setrvává n něčem, čemu jste dali název "sračky" neboli životní těžkosti, beznaděj smutek a další pasivní postoje. Je třeba nejprve změnit vnímání celého životního postoje aby člověk docílil štěstí. Je nej prve nutné, aby si řekl "a proč bych se sakra měl takhle trápit? Vždyť k tomu není sebemenší důvod. Nikdo není v mé situaci a plně nerozumí mým motivacím a pohnutkám, protože každý se s různými situacemi vypořádává různě, tak proč bych se měl někomu zpovídat ze svých činnů, proč se sebemrskat za jejich pohled na věc, které se mě netýkají?" Každý soudí apriori dle sebe a svého přesvědčení. Proto každý bude mít jiná stanoviska a bude činit jiná rozhodnutí. Klíčem je uvědomit si: "to nejsem já. Jen dělám zrcadlo." Pokud vám něco vyčítají, snaží se na vás přenést svou zodpovědnost. Pokud vám nadávají, nadávají svému nenaplněnímu očekávání a potažmo sami sobě. Pokud vás trápí, snaží se vás očernit, aby se zvráceným způsobem sami cítili lépe. Nic si neberte osobně a snažte se zjistit proč. Proč vám to říka? A nemyslete přitom na sebe. Proč mi nadává? Je rozčílen? Proč se ho to tak niterně dotklo? Jaké pohnutky se odehrávají v jeho nitru? Vidí tím sám sebe a to, že má strach? Nebo že žárlí na nějakou vaši vlastnost? Teprve díky tomuto začnete chápat motivace lidí a pak se vám uleví a cesta světem bude jak jarní píseň větru. Svěží a voňavá, slibná a radostná. Potom totiž můžete stát s úsměvem a čelit i těm nejhrubším urážkám a nejnepříjemnějším životním situacím. Pamatujte: život není těžký. To lidé ho takovám dělají!
Doporučuji knihu čtyři dohody abyste si o tomto zjistili více.
Tarquel to řekla népe než celé Čtyři dohody, něco na tom je. Sami se se těmi sračkami brodíme a stěžujeme si, jak hnusně smrdí… většinou ale neřešíme, proč jich tady ale tolik je. A už vůbec nepřemýšlíme o perspektivě hovnocucu XDD
[13]: lum: jenže když jsem X opouštěla, myslela jsem si, že ho už nemiluji, dokonce jsem si myslela, že jsem nikdy nemilovala nikoho. Pak jsem pochopila, že skutečná láska je něco jinýho, než jsem si myslela. Že není o tom, že mě někdo dělá šťastnou, ale o tom, chtít s někým být i v neštěští. Ale naše situace nechci srovnávat, mají sice něco společného, ale každá jsme jiné a nechci to unifikovat… přeju Ti především spokojenost se svým stavem. A´t už s někým nebo sama…
Taky bych ti chtěla poradit, ale je to těžké. Každý má jisté zkušenosti a nikdy to dva lidé nemají stejné. Takže těžko radit… Možná jen…nechej to plynout, nic nedělej na sílu, řiď se svým srdcem, tedy tak jak to cítíš a raději si nic neplánuj a neočekávej…Já se kdysi zamilovala (ale šíleně) do jednoho týpka…odhalil mou pravou tvář a já jsem ráda, že k tomu došlo a poznala jsem sama sebe…jenže…Ještě nikdy mi nikdo takhle nezlomil srdce. Zlomil…ale hezky…já mu to nezazlívám, prostě se to stalo aniž bychom to oba čekali. Zkrátka jsme se minuli v čase a prostoru…on měl přítelkyni a čekali spolu dítě. Takže já vycouvala…Nešťastných lásek jsem zažila habaděj, ale teď to bylo opravdu těžké, takže od té doby jsem si myslela, že už to nikdy nezažiju a nikdy nikomu neřeknu, že ho miluju…Za nějaký čas jsem poznala zajímavého chlapa…úplný opak toho týpka (vzhledově je úplně jiný, ale vnitřně jsou stejní)…má své chyby, jako každý a je zajímavé, že u něho mi ty chyby, které mi kdysi na chlapech vadily, nevadí. Je mi s ním fajn a vždycky mě dokáže rozesmát nebo obejmout. Když byl náš vztah v začátcích, tak jsem to prostě nechala tak, ať to samo plyne a raději jsem nic neočekávala a neplánovala, protože jsem stejně čekala, že to brzy skončí jako ostatně vždycky…a je to dobrý…zatím neskončilo :o) za pár měsíců budeme tři :o) jen mě mrzí, že nejsem schopná mu říct, že ho miluju, i když to cítím. Ale on to ví, řekla jsem mu to jak to se mnou je. Zatím jsem schoná mu to naspsat, ale říct mu to…to mi nejde… Lúmenko, přeji ti, aby se to brzy všechno urovnalo a aby jsi byla zase v pohodě…neboj…ono to určitě přijde…protože musí :o) tak to vždycky říkám :o) Nic netrvá věčně :o) Ono člověk potřebuje poznat ty sračky, aby zjistil, že opravdu žije a že není uvnitř mrtvý… Takže přeji hodně štěstí :o)
[18]: Tarqwell je moje druhý křídlo:) a jinak – já taky zjistila, že jsem nikdy nemilovala , jen jsem si vždy myslela, že miluju a to je setsakra rozdíl:) a teď? Cítím, že miluji a díky tomu hledám samu sebe:)
[20]: mluvíš mi z duše, nic neočekávám a vychutnávám přítomnost tak jak je:)
Když oderváno mi bylo křídlo, plácal jsem se ve sračkách, když se mi 6.9. podařilo se z nich vyhrabat, zjistil jsem ,že i když venku stále jsem od sraček.
Ale dnes už můžu hrdě říci, že jsem se naučil chodit po zemi a občas vzlétnout i s jedním křídlem. Naučil jsem se mít rád sebe, svůj život a hlavně lidi, ty které jsem tolik nenáviděl, byl netolerantní a zaujatý….
Lásku potřebuje každý, ať už v jakékoliv její formě…
Proto jsem rád, že jsme s Lum opravdoví přátelé, ne jenom to klasické "zůstaneme přáteli" a už nikdy se neuvidíme, ale Lum se mi stala sestrou a rádkyní, protože o mě ví všechno, stejně jako já o ní (snad).
Nikdy už bych s Ní nechtěl být jako její partner, vím, že to zní divně, ale dala mi dva krásné roky jako partnerka, zbytkem života ji chci jen jako přítele.
Budu se snažit být jí dobrým přítelem a parťákem 😉
Každý kdo mě zná ví, že mí přátelé jsou moje rodina a nikdy nedám ani na jediného z nich dopustit 🙂
Možná si pomyslíte že jsem blázen, ale jsem ze srdce rád, že to je, jak to je a za nic na světě bych neměnil.
…one winged angel…
jinak:
Drž se sestřičko, létej a raduj se zasloužíš si být šťastná…
[22]: nejsi blázen … také mám takového "bratra" a jsem moc ráda
[23]: děkuju Finnýsku:)