Je deset hodin a Finnýsek zalehl do postele – vzhledem k tomu, že ráno vstává ve čtyři kvůli své brigádě se ani není čemu divit. A já? Zevlím u počítače a spát se mi nechce, veku je krásně teplo a na nebi se míhají blesky, nejradši bych vyrazila ven, projít se a pročistit si hlavu, ovšem těžko bych svou nepřítomnost vysvětlovala náhle se probudivší mamce nebo Finnovi.
A tak sedím a ťukám písmenka.
Poslední dobou mám pocit, že život se namísto toho, aby se kolébal vyjetými kolejemi, rozjel kupředu jako zběsilý. A ne, že by to vzal starou známou cestou, ne ne, tenhle vlak jménem život vyrazil po úplně neznámých stezkách, kašle na koleje, kašle na to, že cestující jsou udrncaní k smrti, jede přes hory a lesy (a občas mám pocit, že i po dně jezer nebo skrz kopce), nedbá ničeho, supí, houká a jede.
Loňský rok byl u mě ve znamení Viselce, pro neznalce tarotu je to takový pán co visí za nohu hlavou dolů a přemýšlí. Nemůže nahoru, dolů, nemůže slézt, je strnulý v poloze, z níž není úniku a jediné, co pracuje je jeho mysl. Ano, takový byl loňský rok od mých devatenáctin až po dvacátiny. Jen strnulá pozice a při každém náznaku, že už se z ní konečně dostávám ven, jsem se zkroutila v ještě větší křeči.
Ale strnulé rozjímání také není k zahození a tak letos přišel rok Smrti/Znovuzrození. Znamená to změny, celý řetězec změn a jen na mě záleží, jaké budou a kterým směrem mě zanesou. A ony se dějí, přijetí na školu patří k jednomu z nejmenších zemětřesení, mám ten pocit. Patří ke změne očekávané, ovšem změny v mé mysli, ve vztazích s okolím, v chápání světa, to vše je více než jen zemětřesení, to je apokalypsa, která srovnává se zemí starý svět a staví na ní svět úplně nový, očištěný, lepší(?).
A právě v tom všem se potácím i dneska – nejsem smutná, ani rozladěná, naopak, jsem napjatá a dychtivá, co bude za další zatáčkou mé zběsilé cesty. Krásná vyhlídka? Strmý kopec, z něhož posvištím dolů? Tvrdá překážka, o niž se rozbiju? Nádraží, v němž na chvíli spočinu? Ať to bude cokoli, těším se, volám to, očekávám. A to je snad největší změna v mém životě.
Už se nebojím, co přinese další den, protože věřím, že cokoli přinese, zlé nebo dobré, je to nutné a prospěšné, je to další výuková lekce, další kolo v obtížné počítačové hře jménem Život. A tak žiju, žiju, žiju a ačkoli jsem unavená a bolavá, jsem šťastná.
Ale tohle večerní rozjímání chci zakončit něčím jiným (tak mě napadá, nenudí vás moje přemýšlivé články o mém životě? Jestli jo, tak se převelice omlouvám, ale občas mám prostě potřebu je psát:)). Možná jste si už všimli tajemného návštěvníka mého blogu – je jím Dahak, tedy vlastně Lukáš (dříve z Olympu). A právě jemu a taky vám, co nad ním uvažujete chci věnovat pár slov.
Že člověk jménem Lukáš vystupoval jako podivín je snad každému, kdo četl jeho komentáře nebo navštěvoval jeho blog, zřejmé. Ale ačkoli podivín s nestandartním vyjadřováním, byl mi svým způsobem sympatický. Jeho stránky byly krapet fanatické, ale měl tam články, co stály za úvahu. A že bojoval s materialisty a lidmi, co jeho podivné myšlenky nechápou? Ano, to znám sama velmi dobře a taky vím, jak na takové lidi – neopdovídat jim a oni sami vyšumí. To Lukáš nedokázal a tak „zavřel“ Olymp a nešťastný a znechucený internetem zanevřel na lidi a na pokusy o šíření magie mezi nimi.
A chvíli po té se mi tu objeví Dahak – někdo, kdo ačkoli vystupuje tajemně, je svým způsobem tragikomický. Figurka z papíru, snažící se tvářit jako pán Zla. Nějakou dobu jsem tušila, o koho se jedná a až IP adresy mi prozradily pravou totožnost tohoto člověka. Ano, je to Lukáš – ale ne tentýž Lukáš, jakého jsem znala. Sice jen z internetu, ale věděla jsem o něm dost.
Ten nový Lukáš neboli Dahak je někdo zlý, někdo kdo nenávidí víly, ačkoli Lukáš je měl rád, někdo kdo nenávidí lásku, ačkoli Lukáš po ní toužil, někdo se zlým smíchem a temnou myslí, ačkoli Lukáš šel po cestě spíše ke světlu.
Ptám se sama sebe, co se musí stát, aby jeden člověk tak zahořkl? Co strašného, aby milující začali nenávidět a přemýšliví začali odsuzovat? Nechápu to a mrzí mě to. Podobné proměny totiž nejsou v poslední době nic výjimečného, zdá se mi, že lidé, které znám léta, se během dne změní a jsou jiní – povrchnější, labilnější, nervóznější, naštvanější a já nevím co ještě. Oddělování zrn od plev před „velkou změnou“ v roce 2012? A nebo prostě jen chátrající lidská společnost?
Neměním se taky jen já? Nedívám se na stejné věci jinýma očima? Těžko říci, těžko soudit svou vlastní mysl. Jenom je mi z toho nějak těžko a pohled na zuhelnatělá těla mrtvých duší, jež ještě před pár okamžiky tepaly životem, mi výhled z vlaku života poněkud kazí.
Ale dost bylo pochmurnosti a skleslých myšlenek. Jedeme dál a nezastavujeme, život si najde cestu a tak vůbec. Dobrou noc:)
A trocha chlubení – tenhle obrázek vznikl kvůli soutěži asi za hoďku ve photoshopu, tak ho musím hodit i sem, no:) A myslím, že k tématu článku se docela hodí;)
Tak články z tvého života mě rozhodně nenudí. Mnohdy (třeba jako dnes) se jedná o zajímavé filosofické zamyšlení 🙂 Mimo to jsem zjistila, že některé tvé postřehy a změny (ty pozitivní) mají ten důsledek, že se je snažím napodobovat, někdy úmyslně, jindy naprosto intuitivně. Nemám tím na mysli žádné kopírování Lúmennky, nýbrž pochytávání všech možných fíglů, aby měla dušička větší klid. A chvílema bych řekla, že to i k něčemu je 🙂
Jinak pana Dahaka (z Olympu) jsem si všimla, na jeho blog jsem občas koukla… Nechodila jsem tam ale nijak často, takže jsem neměla pořádnou příležitost ho poznat.
Co se týče dnešního světa… Životní stereotyp, stres, den ve spěchu, měsíce ve spěchy, roky ve spěchu… to na každém nechá následky, na některém jedinci malé a docela neškodné, na jiném katastrofální. Nároky se zvyšují a požadavky taky. Nehledě na to, že lidé jsou nepřející, lehce zmanipulovatelní davem a škodolibí. Pak si vem ten zbytek, který s davem jít nechce a na něm se to podepisuje nejvíce. Ať už zahořklostí, povrchností, labilností… Je to zas a jen menšina utlačovaná slepou většinou. A vlastně o tom je celá tato doba.
Takže doufám, že to nejsou nějak velké kraviny a někdo to pobere 😉
pekny clanek posledni dobou me napadaji podobne veci, v podstate to i souvisi s tvym predchozim clankem o "hledani sama sebe"…clovek si asi nikdy az tak uplne nemuze byt jisty cim nebo kym je, protoze se neustale vyviji, ale je dobre tyto zmeny prijmat a nebranit se jim, protoze soukoli zivota si nas stejne semelou podle svyho…mam rada tvuj pristup k zivotu, ackoli ti taky nejde vzdy vsechno hladce, jsi v podstate pozitivni clovek a to na nas jako na ctenare tveho blogu pusobi hrozne kladne…svym zpusobem nas ovlivnujes a rekla bych ze dobrym smerem a mam te za to rada, ze jsi takova jaka jsi a ze siris do sveta trochu te lasky a pohody, ktere urcite neni nikdy dost a dekuju ti za to:)…to pak uplne bije do oci, kdyz se pod krasnym pozitivnim clankem objevi takovy zapskly komentar onoho Dahaka(mam pocit, ze zrovna on taky vzdy tvrdil, ze by lidi meli vystupovat pod svym jmenem a nestydet se zverejnit svou totoznost)…je mi ho lito a doufam, ze se vzpamatuje a prestane kolem sebe sirit tu negativni energii…ale i kdyz bude, ty ji prebijes tou svou a my te urcite podporime:)
tvé články ze života se mi líbí… pravda je asi tu i tam, hledáš a měníš se ty i tvoje okolí… u mladých lidí je to pochopitelný, že si snaží najít své místo na slunci, úderem osmnáctin se málokdo vymaní z pubertálního povlávání životem, ze snahy někam patřit, z občasný opozice proti všem… dospělost přijde trošku později než s možností legálně pít alkohol
Aailyyn: a na druhou stranu může u pár jedinců přijít i před obdržením občanky 😉