Nehasit, hořím…hořím?

Nevím, jestli je to tím podzimem, tou pomalu přilézající zimou, co se nenápadně dere pod kabáty, pod svetry i pod kůži. Možná je to těmi zkracujícími se dny, tmou, která padá na těla i duše dříve, než v létě. A možná je to jenom mnou…

Každopádně teď procházím obdobím, které naprosto neoriginálně, leč naprosto trefně nazývám houpačka. Znáte to určitě všichni, tenhle stav není výjimečný ani neobvyklý a jeho zoufalým houpáním si snad čas od času projde každý. Moje současné vzlety a pády nálad jsou ale už docela dlouhodobého rázu a jsem z nich popravdě řečeno unavená jak poloutopené kotě. A vlastně se podobně jako ono cítím – zmrzlá a bezradná.

Můj oheň, který mi vždycky spolehlivě dodával sílu a energii jakoby dohasínal a zbyla z něj jen smutná, unavená jiskřička. Jenomže nejhorší na tom není, že by se ta jiskřička mihotala někde po poleny v pár hromádkách ještě žhavého popela, i s takovou jiskrou se dá žít a udržovat ji. Nejhorší je, že tahle pitomá jiskřička se najednou zblázní a zaplane natolik, že ožehne nejbližší okolí a sežere všechno palivo, které je jí k dispozici, během pár okamžiků. Hoří, plápolá a šílí, aby najednou z ničeho nic, jakoby ji polili ledovou vodou zase zhasne a jen silou vůle se udrží jako skomírající plamínek v šedi popela. A tak pořád dokolečka…

Je to unavující, vysilující a nebaví mě to. Chybí mi nějaký stálý přísun onoho paliva, mám spousty nápadů, co chci realizovat a většinou nedojde k ničemu. Nápad se vynoří, hoří jak splašený a dřív, než jej dokážu uvést dál, než do představ, už není z čeho brát, energie zmizí a dokonalá myšlenka se náhle jeví neproveditelná, pitomá nebo úplně zbytečná.

A je to tak ve všem – ve škole, kde se na něco vrhnu hlava nehlava a pak najednou snažení utnu a kde nic tu nic. Je to na blogu, kde moje mysl hýří nápady, pár jich hodím na papír a pak zase – prázdné dny, prázdné stránky či hůř – prázdná slova na zaplnění prázdnoty. Je to vlastně všude – chci číst a to nejen beletrii, ale i o psychologii; chci být s Mamutem a užívat si s ním života; chci o spoustě věcí psát, spoustu věcí tvořit (viz např. čajráž); chci se začít víc věnovat vykládání karet a podobným aktivitám… a jediné, co dokážu je nad tím uvažovat, pak něco zkusit, vzdát to, brečet nad svým neúspěchem, sbírat síly a zas pořád dokola.

Pokud se urychleně nenaučím přikládat na oheň rovnoměrně, asi se z toho zblázním. A pokud mě nepřestane každá maličkost, která mi zkříží cestu, stát obrovské množství úsilí, zblázním se dvojnásob.

Sežeňte mi dřevo a přestaňte mě hasit. Prosím!