Tenhle blog měl být umělecké dílo. Pak měl být místem, kde se něco zajímavého a možná čas od času i zamyšleníhodného dovíte. Pak jsem tu křičela své názory. A nakonec všechno dohromady. A teď je to deníček. Tedy převážně. A víte co? Mě to baví.
Nikdy jsem nechápala, co na těch deníčkových blozích všichni vidí. A pak si otevřu rubriku, do níž spadá i tento článek, a nestačím se divit. To jsem fakt cítila? Prožívala? No to je mazec!
Deníčkovatím. A neomluvuju se za to – možná jen trošinku. A to těm, kterým to vadí. Přátelé, přiznám se bez mučení, mě občas taky. JInak bych tohle nesmolila, že.
Spíš jde o to, že můj život je teď jaksi moc šílený na to, abych neměla potřebu se vyjadřovat touto formou. Na básně jsem moc lenivá a na to, abych jen seděla, mlčela a datlovala o názorech na aktuální politické dění, jsem moc zahleděná do sebe. Nevím, co se děje. Nečtu noviny. Jen občas proletím zprávy na iDnesu nebo přejedu očima titulky novin v trafice, když si jdu pro cigára.
Jo, možná mám konečně právo být zahleděná do sebe. A možná nemám, ale ať je to jak chce, potřebuju to. A to prosím jako prase drbání. Hodně velký prase. A hodně špinavý.
Rozešli jsme se s Mamutem a přece jsme spolu. Že to nechápete? My taky ne:) Milujeme se, ale oficiálně nejsme pár. Nejsme pár, ale poslední dva týdny (což je zatím délka, uběhnuvší od našeo rozchodu) jsme spolu prožili jedny z nejhezčích chvil.
Došla jsem k tomu, že kdyby se všichni lidi rozcházeli ještě v době, kdy se milují, ubylo by rozvodovosti, rozchodovosti, sebevražd i zamračenejch ksichtů. Jakmile vám totiž chybí jakési oficiální potvrzení toho, že vámi milovaná osoba je „vaše“, začnete si jí víc vážit. Víc po ní toužit a víc si uvědomovat vzájemné pouto.
Nehledě na to, co prožíváme v životě intimním, což bych ovšem vzhledem k věkovému průměru uživatelů blog.cz neměla rozvádět do detailů.
Takže fajn. Nemám chlapa, ale s mým chlapem nám to klape. Jak prostě vyjádřeno:D Z našeho okolí se jaksi podezřele víc lidí rozchází, ovšem málokdo je tak šťastný jako my. Asi na tohle téma jednou napíšu bakalářku…
Tímto faktem se ovšem stále nevysvětluje má sebestřednost a absolutní kašlání na povinnosti. Inu, vznáším se ve své soukromé bublině snů, fantazií a šílených nápadů a jaksi mi nejde slétnout na zem. Ve škole přežívám zahleděná do knížky (v horším případě do zdi, to na seminářích, kde je nás pět a půl a já se musím tvářit, že dávám pozor) a podobně to vlastně řeším kdekoli, kde jsou lidi.
A pak z bubliny na chvíli vylezu a roztočí se tornádo. Minulý týden je bilance ze sedmi večerů čtyři v hospodě. Nejde o to, že bych chtěla pít, koneckonců většinou až tolik nepiju, jde o lidi, o tu atmosféru, o to, že mám zase po dlouhé době pocit, že mám přátele.
Je to sice zvláštní, ale tak nějak žiju, nežiju. Jsou okamžiky, kdy jsem to JÁ a uvědomuju si plně, co se kolem děje, blázním a šílím a mluvím a píšu a žiju a přemýšlím a juchám a směju se a vnímám celý svět a lidi v něm a…pak jsou okamžiky, kdy mám svou bublinu, do níž se nevejde víc, než kopec myšlenek a jedna kniha. Občas ještě obláček modrého dýmu, to abyste neřekli, že jsem tam pořád sama. Ale dovnitř se nic nedostane a ven taky ne, ten kdo chodí po světě a jedná má sice moje tělo, ale kdo sakra tahá za provázky té lidské loutky, když já si užívám svůj dým a své popřemýšleníčko?
Nebudu vám nalhávat, že nejsem divná. Jsem. Ale to jste věděli už dávno. Mám spíš pocit, že moje divnost se dostala do nové dimenze a jsem zvědavá, kam až mě tahle její nová podoba zavede. Není to o nic horší nebo lepší, než předtím. Je to jen…divnější.
Beztak to bude podzimem. A nebo chlastem. A nebo obojím… přesto jsem pořád Lúmennka a doufám, že mě stále ještě poznáváte. Já sebe jo. A to je to hlavní:)
Carpe autumnus. An non manducabo nebula… Lúmenn (toho času mimo bublinu;))
ahoj prosím ťa nevedel/a by si mi poradiť ako dať viec klikačiek vedľa seba ? strašne by mi to pomohlo…… diky 🙂
Uletět od reality, krásná to představa. Možná to je podzimem, on už je takový.
Ty jsi lampa. Od toho blogy jsou! A umění je osobní zpověď. Děláš, to co děláš – a děláš to dobře.
Vítej v klubu:) Alespoň nejsem jediná divná osůbka na planetě 🙂 Divní lidé se dívají tam , kam oči "normálních" jedinců vůbec nezabloudí . A v tom je to kouzlo divnosti ,ne ? 🙂
Kolem tebe se všichni rozchází? To máš dobrý, u mě se zase všichni druží, berou se a množí se. Spoustu mých známých či kamarádek mají už dítě, a to jim je něco přes dvacet. Kdy se sejdeme a všichni se přibatolí s capartama, případně s velkým břichem, tak si mezi nimi připadám dost divně. Za chvíli mi bude 23, ale jak koukam na lidi kolem, tak bych už měla mít manžela, či přítele a alespoň jedno dítě. Já nevim, mě to prostě normální nepřijde. Ale to jsem nějak odočila.
Někdy je dobré se odpoutat od reality a ponořit se do světa snů a fantazie, taky to dělávám. A po pravdě někdy se mi ani nechce vracet do tohoto světa. Když mám kolem sebe hradby (nebo bublinu, jak jsi to nazvala ty), tak se ke ně nikdo nedostane, jen můj kocour Whitee si vždy najde nějakou skulinku a proklouzne ke mně a pak mi pomůže se vrátit do reality. Asi má dakový dar, držet mě v tomto světě a nenechat mě odplout na vlně fantazie…
Já jsem taky asi divná, ale znám ještě daleko divnější lidi, a to je už co říct. Já se už ani nesnažim chodit mezi lidi, prostě jsem doma a čtu si, nebo se jsu projít do parku či po městě a je mi fajn, hlavně že mám svůj klid a nikdo mi neleze na nervy.
Ach, jo. Jsem se zase rozkecala.
[5]: ale jo, máš pravdu, to je zas ten druhej extrém, taky mám ve svém okolí dost takových párů, trochu mě to děsí:) Ale tož, já nikam nespěchám a mám se fajn:)
ahoj ví o tom že miley napsala na svůj blog svůj email můžeš ho říct i svím kamarádkám je to tenhle:milymileycyrus@atlas.cz
ahoj.
[7]: *kácí se smíchy pod stůl* lidská blbost vážně nemá mezí, koukám 😀 Snad z toho to dítě vyroste..
Lum, tvůj blog se měnil od dob, kdy jsem na něj začala chodit (to už je celkem dlouho), ale líbí se mi všechny jeho stránky, tvé deníčkové výplody ráda čtu, takže rozhodně nespadám do kategorie lidí, kterým by to vadilo 😉
Taky jsem poslední dobou trochu mimo, ve škole koukám do knížky, ve volných chvílích běhám po venku (bez foťáku, kupodivu), pokud je ti tak dobře, tak na všechno kašli a užívej si :))
[7]: jezuskotečky, děkujískuju hned jí jdu písinkat
(ironie, Jani, doufám, žes to pochopila;))
[7]: HAHA až teď mi došlo, že je tam přípona cz:D bohovééé:D
[10]: Ta přípona mě dostala smíchy na zem 😀
Lumí, tvůj blog se mi moc líbí (je to jeden z mála, který navštěvuju stále a ráda)a to i s deníčkem. Ani se nedivím, že jej píšeš – někde se to zkrátka ventilovat musí.
Jinak také patřím mezi ty divné osoby. Tím spíš pro mou věkovou kategorii (No jo, spolužáci zkrátka nepochopí, že mě novinky ze světa uža nejvÍÍíc celebrit a nejlepší vylovíísQuované vecišinky nezajímají. Takže jako už někdo napsal – vítej v klubu 🙂 )
[11]: mě taky. 😀 Brighid, stůj při nás! 😀
Lúmenn takovou podobnou proměnou si procházím taky i když projevuje se jinak. Furt brečím ale není to deprese, najednou mám víc energie i když mě každá maličkost hned rozlítostní. Znovu se mi vrací zájem o věci který mě dřív bavily. Je nějaký divný období, ale hlavně když se pořád poznáváme. Tak hodně štěstí a hezky piš, protože deníčky já ráda.
Nevím, jak moc to můžu posoudit, ale podle jsi pořád Lúmenn:)