Nálada pod psa. Doslova.

Přemýšleli jste někdy, proč se ustálilo přirovnání „cítit se pod psa“? Předpokládám, že to vzniklo z ne zrovna radostného osudu našeho zvířecího souputníka, ze všeho toho hlídání a uvazování u boudy, blech a stravy složené ze zbytků by se vážně jeden cítil úplně na nic. A cítit se hůř, než pes, muselo být teda už vážně něco. Já když mám náladu popsanou tímto přirovnáním, se ale obvykle právě k mému čtyřnohému chlupáčovi uchýlím pro útěchu a on se mi stul na klíně. V tu ránu jsem skutečně pod psem a díky hlazení psího kožíšku aspoň na okamžik zapomenu na to, co mě tíží.
A upřímně je toho poslední dobou nějak moc. Ne, že by se vlastně dělo něco konkrétního, to díky bohům právě naopak. Ale nějak místo abych se dokázala radovat s přicházejících letních dní, stále častěji jsem doma na gauči pod psem a do jeho velkých oušek šeptám všeliká tajemství.

Už asi týden se nemůžu vymotat z vleklých stavů únavy a vyčerpání, jako by mě kousnul nějaký jedovatý únavový hmyzák, jehož jed mi ten koluje žilami a ne a ne se vyplavit. Nic mě nebaví, ani jíst mi nechutná, ani spát mi nechutná, asi to zná každý. Jenže podle toho taky vše kolem mě vypadá – tak tak, že se zvládám odplížit do práce a vyřídit nejnutnější věci kolem eshopu, poslat balíčky, objednat chybějící zboží a tak.
Ale zbytek, ten leží na zvětšující se hromádce nedodělků, na které se vrhnu jen občas v záblesku lepší nálady a většího množství energie. Kdybyste viděli můj diář se seznamem úkolů, asi by vás taky posedla stejná chuť, jaká mě pronásleduje ten poslední týden – přehodit si peřinu přes hlavu a tvářit se, že nejsem doma:)
Nepřijde mi, že bych toho dělala nějak moc, ale stejně závidím těm, kteří zvládají mnohem víc, než já, aniž by je u toho pořád sužoval ten podivný těžký pocit za krkem. Těch plánů, co by se dalo uvést do reality, nebýt té pitomé malátnosti. K tomu přičtěte logický zvyšující se pocit frustrace z nedodělků a získáte obraz Lúmennčí těžké, přetěžké hlavy.
Někdo mi říká, že v takovém případě je fajn si vzít dovolenou a odpočinout si. Ale jsem člověk, kterého odpočinek spíš vysiluje – to takhle intenzivně pár dní odpočíváte, abyste zjistili, že je vám z toho ještě víc na nic, než když jste od rána do večera lítali jak čamrda.
Můj nejdražší navíc byl pracovně odvelen na půlku týdne do 50km vzdáleného města, kde tráví půlku týdne, takže starání se o toho našeho ušatého dhoula (rozuměj psa:)) a celý barák a zahradu je od pondělí do čtvrtka jenom na mě. Někdy bych si fakt přála vědět, jaké to je, když člověk dojde z práce a nemusí dělat nic. Jakože žádné objednávky z eshopu, žádní článkuchtiví čtenáři, žádné maily, žádný pes, lačný po venčení, ani velký barák, který je třeba udržovat. Bavil by mě ale vůbec takový život?
Na co se to ptám?:) Jasně, že nebavil. Takže pochopitelně jen tak brblám a doufám, že se z toho svého deliria co nejdřív proberu do lepší a hlavně energičtější nálady.
Ale abych jen nemrčela – pokud vás to minulo, v úterý 6.června byla celá skvadra Dhoulích jezdců konečně v televizi v pořadu Co na to Češi, tak až budete mít zbytečných 45 minut, mrkněte na to:) Jaké to bylo a nějaké fotky jsem dávala už do článku Živote postůj chvilku. Anebo ne?.
Užívejte léta a bude-li se vám chtít, pošlete mi ždibíček energie, fakt by se mi hodil:) Čeká mě toho ještě jenom v červnu bambilion:) Vaše unavená, leč létem nadšená Lúmennka

6 komentáře “Nálada pod psa. Doslova.

  1. Hele neuvažovala jsi někdy nad tím zkusit třeba jiný styl komunikace? Ne že by blog byla blbost to ne je boží ale něco dalšího pokus který by tě nadchl. VLog. VLastní kanál na Youtube. Vždycky to mužeš smazat kdyby se ti to nelíbilo.

  2. [1]: zvažovala, pár videí mám a stojí za prdlačku:) Neumím dělat se střihačskými programy )krom základů v movie makeru) a popravdě mě to s nimi ani moc nebaví. Takže bavilo by mě v těch videích vystupovat a točit je, to by bylo bezva, ale stříhat? Na to bych musela někoho zlanařit a můj drahý je na to moc zaneprázdněný

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.