Posedmé. A zase to uteklo jako voda. Vzpomínám si, kdy jsem jako šestnáctileté pískle přijela na Masters of Rock poprvé. Celý fesťák jsem strávila v bílém tílečku a riflové sukýnce, v bílých keckách a na tribuně, ve společnosti mého tehdejšího přítele a dvou kamarádů. Za celý fesťák jsem měla dva loky slivovice a vypila jsem asi hektolitr Coca Coly, která tehdy ještě stála v areálu krásných 25 korun. Odjela jsem na ten víkend ze skautského tábora, kam jsem se po úžasném epickém koncertu Manowar vrátila s těžkou angínou. S nikým jsem se neseznámila, nepařila, nekalila, jen seděla na tribuně a sledovala jednu kapelu za druhou. I tak to byl zážitek.Od toho krásného roku 2005 uběhlo hodně vody. Letos jsem vystupovala ve Vizovicích ze svého vlastního auta (byť zatím řízeného Lizzy) a rovnou si šla pro All Area pásku pro VIP novináře. V kempu mě uvítali známí, se kterými pařímě každý rok, Ostraváci a Němci, a poznala jsem spoustu lidí, které už asi nikdy neuvidím. Denně proteklo mnoho piv a já trávila většinu času v backstage děláním rozhovorů s kapelami. Inu časy se mění.
Když srovnám mé první Mástry s těmi letošními, je to vážně rozdíl jak mraky. Vezmu-li to ale kolem a kolem, všechny Mástry byly jiné, na každé mám úplně rozdílné vzpomínky. Ty s Finnýskem, ty bez chlapa i ty, kdy jsem se na MoRu zamilovala, mnohdy v tu nejméně vhodnou chvíli a ještě lépe do toho nejméně vhodného člověka. Má čelist by mohla vyprávět…
Ale ať je to jak chce, ten festival miluju. Jak se jiní lidé těší na Vánoce, já se těšívám na Mástry a nedokážu si bez nich své léto představit. A vzhledem k tomu, že od loňska píšu do Sparku, přibyla mi na nich ještě jedna nádherná povinnost a totiž setkávat se s hvězdami a lanařit je na interview. Pobývat v backstage a sledovat všechen ten mumraj okolo festivalu a moci si kdykoli stoupnout do první řady a sledovat koncert s největší blízkosti. Nádhera!
A jaké to bylo letos?
Co mám povídat první? Vychvalovat kapely? Vzpomínat si na útržky propitých večerů? Mluvit o adrenalinu, který se mi vehnal do žil, při mém skoku ze sedmdesáti metrů? Áááá, popořadě…
KAPELY
Letošní úroda byla vážně pestrá. Jako první mě naprosto dostali Accept, od nichž jsem nic nečekala a dostala jsem pořádnou nálož skvělé muziky a neopakovatelné show. Setkání s jejich manažerkou bylo taktéž velice milé a srdečné. Hned po nich mí drazí Dragonforce, kteří to rozjeli jako vždy a i když byli docela opilí, svoji rychlou jízdu zvládli skvěle a ještě jsme od Hermana Li ukořistili trsátko pro brášku, který má v pondělí narozeniny.
Další den byl slabší, vlastně jsem jen na půl očka mrkla na 69 Eyes a Rage. Zato sobota – brilantní Moonspell a po nich skvělá teatrální show Lordi. A neděli uzavřeli skvělí Powerwolf a neopakovatelná Avantasia Tobiase Sammeta, která mě zase dostala do kolen.
PARTY
Tentokrát nebylo moc příležitostí popít s kapelami, všíchni se hned dekovali do hotelů a šatny byly zavřené a nám bylo hloupé tam za všemi lézt a otravovat je tak, jak to činilo nemálo „backstage bitches“, jak jsme tyto spoře oděné vzdychající slečny nazvali. Místo vnucování se celebritám jsme si odbyli jen svoji práci a pak vyrazili za zábavou mezi „prostý lid“:).
Žádná slova nestačí na to, jak moc jsme si užili kalbu s našimi kamarády s Německa, s kterými se vídáme jen jednou do roka. Další hezké vzpomínky budu v hlavě nosit na jednoho mladíka z Čech, se kterým jsme zjistili že máme narozeniny ve stejný den (jen pár let od sebe) a vůbec jsem díky němu měla o dost zajímavější Mástry:) A díky všem přátelům, jež vídám i normálně, ale na MoRu jsme něco enobvyklého zažili, prohodili, potkali se, popili. Atmosféra jako je tam se prostě jen tak někde nevidí:)
ZÁŽITEK!
Už od první návštěvy fesťáku do toho chci jít a až letos jsem konečně měla dost peněz na to, uskutečnit svůj sen.
SKOČILA JSEM SI BUNGEE JUMPING!
V pátek po poledni jsem svolala publikum, moje kamarády, jakožto psychickou podporu (díky, děcka!:)) a vyrazili jsme. Šlo se mi docela ztěžka popravdě, čím víc jsme se blížili k tomu sedmdesátimetrovému ocelovému kolosu, tím víc se mi houpal žaludek. A nebylo to hladem ani pivky z předchozího dne. Prostě jsem měla strach.
Přesto jsem se dopinožila až do areálu a hrdě pohlédla vzhůru, kde se vysoko nade mnou houpala kabina se skokanem. Hoplá a už letěl z té výšky dolů, zhoupnul se na laně a jako hadrová panenka zůstal viset nad nic netušícími hlavami účastníků festivalu. Ztěžka jsem polkla.
„Dobrý den, já bych chtěla skočit.“ Prohlásila jsem slabším hlasem slečně na jakési recepci a podepsala jsem papír, že nemám žádná zdravotní rizika, o kterých bych věděla, a troufám si skočit z té hrozné vejšky dolů. Vyplázla jsem osm stovek a už mě vlekli k pánovi, co se měl brzy stát strůjcem mého osudu.
Sundat náušnice, přívěšky – hotovo. V tu chvíli mi došlo, že mám na sobě kratičké kožené šaty a žádnou popdrsenku, ale na rozmýšlení už nebyl čas. Tak co, jen ať si taky užijí něco i diváci, řekla jsem si bodře a nechala si nasadit bezpečnostní jištění kolem pasu. Málem jim nestačili popruhy na mých „krásných“ sedmačtyřicet kilo – ještě, že občas skáčou i děti. Tak slečno, ještě pásy na nohy, na který bude držet lano (tohle má být jako vážně moje jediná záchrana před smrtí?) a hopla do klece, jede se nahoru.
Neměla jsem čas se ani pořádně nadechnout a už mě vezli vzhůru. Kamarádi dole se měnili v malé pokřikující tečky a já měla celé Vizovice jako na dlani. Kabina neměla žádné zábradlí, nic, jen pár železných tyčí a kolem skučící vítr. Začala se mi klepat kolena. Vážně, už vím jaké to je! Normálně se mi třásly tak, že jsem skoro nemohla stát a srdce mi tlouklo jako splašené.
Sedmdesát metrů. Stojíme. Uvázat kabinu, aby s sebou nekymácela a nedívejte se dolů. Co udělala Lúmennka? Podívala se dolů!
„Ježiškotky, já chci dolů,“ zaprosila jsem. „Strčil byste mě prosím vás, já to sama nedám ani omylem.“
Pán se jen zašklebil. „Strkáme každého, aby člověk neskočil špatně a neublížil si. Ruce za hlavu…“
Křečovitě jsem se držela železných šprušlí, jediné jistoty v tom větrném světě vysoko nad Mástry. Pustit se jich byla nejtěžší věc na světě. Dýchala jsem jako lokomotiva a snažila se netřást.
„Tak slečno, tři, dva…“ A žádné jedna, žádné teď, už jsem letěla. Vykřikla jsem jak jsem se zlomila nad propastí a zůstala jsem na pár zlomků sekundy v okamžiku mezi pádem a bezpečím. Pak už se mi jen zhoupl žaludek vysoko do krku a já jsem začala padat. Trvalo to jen pár okamžiků, než jsem přestala křičet a začala výskat nadšením. Bylo to božské. A taky zatraceně krátké. Jen pár zhoupnutí a už jsem jen visela za nohy a modlila se, aby ty suché zipy vydržely a já se nezřítila po palici na zem. V jednu chvíli jsem uslyšela zezdola skandování „kozy, kozy“ a došlo mi, že jsem skutečně nezvolila nejvhodnější outfit. Užijte si volové, pomyslela jsem si a upravila se až poté, co si největší odvážlivci stačili udělat fotky. Když mám zážitek já…
Příjemně mne dohoupali až k zemi a já stanula na třesoucích se nohách. Vítal mě aplaus nadšených přátel a zapálená cigareta, kterou jsem přijala s neskrývanou vděčností. Bylo to za mnou. Smutně jsem se otočila na znovu vyjíždějící kabinu s dalším odvážlivcem. Já chci ještě!!!
Díky Lizince mám celou tuhle srandu i natoučenou na kameru, takže kdo
si chcete užít tu srandu se mnou, mrkněte na video.
Samotný skok je někde v čase 3:15.
Na mastrech mě štve jedna věc. Že vždycky skončí. Stejně tak i tyhle. Bylo to skvělé a už se strašně těším na další rok. Snad opět reportérsky a opět s porcí úžasných zážitků. Pár reportů z minulých Masters si můžete přečíst třeba tady nebo tady, abyste věděli, že to každý rok beru z gruntu.
Jinak si uvědomuji, že tímto uběhl rok od rozchodu s Mamuťákem…uf, to letí…a nejhorší na tom je, že vzpomínky stále nevychladly. Zatím užívám svobodného života a lásku nechávám těm, co vědí, jak s ní naložit. Žádné slzy, jen se dívat vpřed ke světlým zítřkům a příštím Mástrům, které jsou už za 360 dní. Ej!:)
Jo Mástr byl skvělý. Trohu závidím, že jsi si mohla chodit za kapelama, užít si jejich vystoupení a tak 🙂 Taky jsem sice měla All area, ale s mojí funkcí tam nebyl čas chodit do backstage a nějak dýl se tam zdržet…
Taky trochu závidím tvůj přístup do backstage 🙂 Ale Mastr byl fakt skvělý, ty koncerty, podpisy atd.. Škoda, že to skončilo 😛
Přečetla jsem si a nejvíc se mi líbil začátek 🙂 ..Já poprvé jela v roce 2009 a také mi bylo 16 let. Loni jsem měla tu možnost být ve VIP vstupu a mám na to spoustu krásných vzpomínek. Letos jsem se nezúčastnila. Jo a – taky jsem se zamilovala, loni a ne jednou 😀 .. Jinak závidím ten skok! Já pořád zaháním strach 🙂
Na ten skok bych rozhodně šla taky! 😀 Miluju skoky dolů 😀
Ahoj Lúmennko,
přítel se zbláznil a chtěl by si taky skočit bungee jumpping. Nevíš, kde bychom našli třeba přímo tyhle kluky?? 🙂
(S)měj se! Cherrynka
Vzhledem k tomu, co bylo psáno na závěr, si neodpustím trochu vyzvídání. Co bylo příčinou rozchodu s Mamutem? A jak jste na tom dnes? Usmířili jste se, nebo se nevídáte, nebo proti sobě pořád něco máte? Byly ňáký snahy to zas dát dohromady? Teoreticky, šlo by to nebo se z vás stali zapřisáhlí nepřátelé, který nesjednotí ani Chuck Norris v roli nepřítele?
[5]: já na ně narazila jen na moru, zkus googlit:)
[6]: všechno už jsem psala na blogu, nechce se mi to opakovat. Příčina je složitá, stále se máme rádi, stále se vídáme, snahy byly, ale už by to nešlo, jsme moc jiní, i když se stále máme rádi.
OMG! tak to TY JSI ŘVALA! xD To mě pos… tak já tě asi viděla, jak se houpeš holka xD
Letošní MoR byl skvělý s tím souhlasím.
Ty brďo, to skákání. Kolik panáků na kuráž jsi vypila? 😀 Mě by tam nedostali ani párem volů, stačí mi koukat se na ty "magory" (promiň) zespoda a je mi poněkud špatně.
[8]: asi jsem nebyla jedinej kdo řval:D
[9]: ani jeden radši, nechtěla jsem to vyhodit ven:D