Ačkoli už se mi zavírají oči a rukama skoro nad tou klávesnicí nemůžu hýbat, musím ze sebe dostat všechny myšlenky, co ve mě bouří, jinak bych stejně nedokázala klidně spát.
V posledních dnech a týdnech jsem zjistila, že jednoduchá cesta není vždy ta správná. A že správná cesta ještě není dobrá. Každý z nás je jiný, každý z nás jinak myslí, touží, cítí… každý jinak žije. Každý pro něco jiného a všichni pro jediné – učíme se, rosteme, odpojíme se od Jednoty abychom kráčeli sami za cílem se s Jednotou zase spojit. Proč tomu tak je? Neptejte se mě, neznám smysl života, jediné čemu pevně věřím je, že se musíme všichni učit. A nejtvrdší ze všech škol je škola života, škola zkušeností, škola vzletů a pádů, ta škola do níž všichni chodíme a dokud ji nedokončíme, nesmíme jít dál.
Co se ve mě děje, že to musím vypsat? Snad zmatek? Snad strach, snad úleva, snad bolest? Jak pojmenovat pocity, které buší na vrata, ale které nevpouštím dovnitř?
Nejsem s Finnýskem a nejsem ani s Kubou. Po dlouhé době jsem opět sama a vlastně už si ani nepamatuju jaké to je. Čekala jsem něco jako volnost, klid, samostatnost…a cítím jen prázdno v místě, kde je srdce. Po horách z kamení, které jsem na sebe navršila a které posledních pár dní pracně shazuju, se stále objevují další balvany, které odvaluji, aniž by přicházela konečná úleva.
Ale já věřím, věřím, že dokážu milovat – a taky, že dokážu odpouštět. Celém světu jsem už odpustila, teď zbývám jen já. Ale pracuji na tom a dokážu to. Dělám kroky k tomu, aby se to konečně stalo, abych přestala cítit vinu, co se za mnou táhne z minulosti, abych konečně zase začala doufat, abych cítila naději, abych cítila lásku.
A zatím jsem tedy sama. Ztratila jsem jednoho partnera a vzápětí druhého. Očekávání zůstala nenaplněna a tak jsem se jich vzdala, bez hořkosti, bez bolesti, jen jsem přestala očekávat a svěřila život do rukou Vesmíru a věřím, že mě dovede tam, kam mám dojít. A ačkoli jsem ztratila dva partnery, získala jsem dva skvělé přátele, dva lidi, co ačkoli jsou si velmi podobní, jsou úplně jiní a oba mají moc posouvat mě dál. Moudří rádci a učitelé, které učím a kterým radím i já.
Svět je zvláštní místo. Na náhody nevěřím, ano dějí se, ale nikdy se nedějí bez příčiny, vše má svou příčinu a následek, nekonečně propojená kauzalita událostí tvoří bizarní směs jíž říkáme život. Já se bála žít, nevěřila jsem nikomu a ničemu, nevěřila jsem ani tomu, co ho nazýváme směšným slovem Bůh, že mě vede správnou cestou. Jako správný beran jsem se vzpírala všemu a všem, jen abych nemusela žít.
Já ale chci žít! Ano chci, jsem ale občas jako žíznivec, co odmítá poháry vody, které jsou mu neustále přinášeny. Umírá žízní a nechce se napít, umírá žízní a touží po vodě a jen ta touha ho ještě drží s rozpukanými rty naživu.
Překonala jsem samu sebe a napila se. Spíš si jen svlažila rty, ale už to je krok kupředu. Krok správným směrem. A já půjdu dál.
A víte, co jsem dnes ještě zjistila? Pochopila jsem rozdíl mezi snem a skutečností. Sen sní vždy jediný člověk, zato skutečnost, realitu, si vysnívají tisíce, miliony, miliardy myslí. Jen proto sny nejsou skutečné, tedy spíše jsou skutečné, ale realita je ještě skutečnější. Možná kdyby všichni lidé přestali věřit, že existuje strach, smutek, nenávist, hlad, bolest, nemoci nebo utrpení, všechno tohle by z reality zmizelo. To, v co nevěříme, jako by nebylo. Ne, to, v co nevěříme, není.
A tak věřím. Věřím v lásku, naději, ve světlo ve tmě, věřím v radost, štěstí, upřímnost, věřím v dobro v lidech, ve spravedlnost, věřím v sebe a věřím ve vás, věřím, že má smysl žít.
Věřte taky! Sněte sen, v němž nebudete sami. Čím více nás uvěří, tím skutečnější budou naše sny a jednoho dne se stanou realitou pro nás všechny. Snad bych teď měla plakat, svíjet se v bolestech z osamění, litovat se, zpytovat svědomí, křičet do tmy, mačkajíce kapesníky mokré od slz, ale já nic z toho dělat nechci. Věřím v naději, cítím naději všude kolem, cítím lásku z každého kusu nábytku u mě v pokoji, z květinky, co se mi zelená u stropu, z lidí v domě i na ulici, ze sebe samotné, z Vesmíru, z Boha, z celé naší nádherné planety Země. A pro to kurva na drátě stojí za to žít!
Něfňukejte, žijte, jinak zahodíte léta života jako já. Ačkoli jich nelituji, méně bolestivá cesta by možná byla příjemnější, ale jak jsem psala v úvodu – jednoduché cesty nejsou vždy správné a správné cesty nejsou vždy dobré. Tak vzhůru na cestu, už je nejvyšší čas.
Fů..motá mse do toho čím dál víc…tam, pak tam a nakonec tam a pak tam….áchm…jo…tak znova…
Musím ti přičíst k dobru a pochválit tě, že to bereš takhle ;-). Myslím, že je nás víc, za kým se táhne něco z minulosti…a to něco není moc příjemné a jaksi nám to brání žít…
Věřím, já také věřím, jenomže….více jak polovina lidí na světě věřit nechce. Věřit jemocná, ale nebezpečná věc. Nalhávat si skutečnost, která není. Nenálhávat s nic a taky to nebude.
Já nevím, moje kroky ještě nejsou tak zbloudilé a rozčafné, abych mohla soudit…ale…zatím zůstanu tam kde jsem a doufám, že ty si za chvíli taky najdeš další z mnha cest a ač bude těžká, ty jí projdeš Lúmenn, ty ano,…:-)
co říci, přijde mi, žes pro sebe zvolila optimální přístup k životu… 🙂
Jsem rád, že to nakonec dopadlo takto =) ale ještě se od sebe máme co učit
Žij šťastně Lúmenn Verya
tý jo, to jsou mi změny a obraty.
Každopádně ti Lúmennko přeji hodně štěstí na tvé cestě životem :o)
Lúmenn, přeji ti, aby jsi ty kameny jednou hodila do pořádně hlubokýho oceánu zapomenutých věcí (mysím že se v tom oceánu válí i moje úkoly na dějepis xD)..
Všechno jednou přejde, a třeba tu pravou Lásku potkáš už zanedlouho :o)
no, hodně štěstí, ať brzo přijde ten pocit svobody a úlevy, asi se po tom kolotoči změn sama vzpamatovat potřebuješ
Závidím Ti, že to dokážeš… že dokážeš věřit..