Když jsem před rokem jela na Masters of Rock jako novinářka, byla jsem vyklepaná jako ratlík a představa, že se všemi těmi hudebníky, s nimiž jsem dosud dělala rozhovory jen telefonicky, se náhle setkám tváří v tvář, mne doháněla k záchvatům paniky. Ale nejsem žádné béčko a tak jsem fesťák přežila a nakonec jsem zjistila, že to není až tak hrozné a vlastně – ono je to docela fajn. Všichni muzikanti jsou lidi z masa a kostí a většinou si interview užívají, vtipkují a je to skrz na skrz vlastě víc legrace, než cokoli jiného.Na Metalfest jsem tedy jela s tím, že už jakž takž vím, do čeho jdu, ale přesto se mi trochu houpal žaludek z toho, že strávím celé tři dny v backstage – cítila jsem se důležitě, ale zároveň ve mě hlodal červíček pochybností, co když tam nezapadnu, trhnu si ostudu… Naštěstí jsem tentokrát necestovala sama, ale jely jsme společně s Lizzie, která už tři měsíce také přispívá do Sparku a tohle byl pro ni rovnou skok do ledové vody. Téměř doslova, protože Metalfest kompletně propršel. Ale popořádku…
Metalfest – den nultý – mokré putování
Vyráželi (my ženy, ale dejme tomu, že v sobě každá máme kus anima a proto budu celý článek psát s měkkým i na konci) jsme z Brna v 8 hodin večer ve čtvrtek a příjezd jsme naplánovali na druhou hodinu ranní do kempu. Náš plán – lehnout si a spát, naznal značné trhliny již v Plzni v nočním autobuse, kdy jsme omylem sedli na opačný směr a dojeli kamsi na okraj Plzně, kde jsme v dešti a zimě pár minut počkali a znovu si absolvovali okružní jízdu západočeskou metropolí, až jsme po hodině cestování konečně dorazili k ZOO, na místo kempování, kam to původně mělo trvat asi osm minut.
No nic, první nezdar překonán, od louky na táboření nás dělilo jen pár minut chůze a nálada se opět vyjasnila. Liz byla od pěti ráno na nohou, celý den v práci, takže jí moc do skoku nebylo, ale statečně jsme se doploužili nocí a deštěm na kempplac. Když naše nohy začvachtaly v bahně a před očima se nám zjevilo cosi jako náměstíčko, pokryté souvislou dvaceticentimetrovou vrstvou bláta, došlo nám, že něco je asi špatně. Bylo. Suché místo aby pohledal, všude čvachtala voda a země už neměla kapacitu ji vpíjet. Hledali jsme ve tmě sušší místo asi hodinu – naprosto bezvýsledně. Kamkoli bychom postavili stan, za deset minut bychom měli promočené věci. Zoufalé a utrmácené jsme zamířili do hospody, kde bylo sucho, abychom vymysleli, co dál.
Představte si, že jste na opačném konci republiky a první známá tvář, kterou potkáte, je Asgard. Legendární moravská postavička, která obtěžuje lidi na fesťácích a valí do nich hodinové monology na téma: „Naše meče jsou rezavé, naše přilbice rozbité, ale my se nebojíme a zabijeme naše nepřátele, protože vajíčko se otáčí na lodi a Květa má svátek třetího října. Asgard! Asgard!“
Ten nám tu ještě chyběl! Málem jsme z něho během těch pár vět, co na nás vychrlil, chytli psotník a už jsme málem brečeli, protože on byl skutečně poslední kapka. Zima, mokro, neskutečná únava a není kam složit hlavu a kdybychom třeba chtěli celou noc zůstat vzhůru v hospodě a počkat do rána, je tam Asgard. Byli jsme na konci sil…
Naštěstí se zjevil nějaký metloš, který nám poradil, kde je suché místo na spaní – vedle jeho auta, pod stromem na parkovací louce a tak jsme se tam hned vydali. A opravdu – ostrov na rozšiřujícím se jezeru! Relativně suché místo na stan. Děkovali jsme všem bohům a jali se stavět. Ve čtyři ráno jsme za zvuků deště obě usnuly jako koťata…
Metalfest – den druhý – dobrodružství začíná
Hned ráno nás čekala naše první novinářská práce – a totiž navštívit křest tučňáků z Plzeňské ZOO. Co to má společného s Metalfestem? Každý rok se tento fesťák koná hned vedle ZOO v přírodním amfiteátru a tak není divu, že pořadatelé přispívají zahradě nějaké ty peníze, aby trošku odškodnili nebohá, metal neposlouchající zvířata, která si za ty tři dny vždy pěkně užijí. Letos dostali peníze tučňáci a křtila je kapela Citron. Ale nebyli bychom to my, aby se něco nepodělalo a tak jsme nejenže zaspali, ale zároveň jsme prostě nemohli najít místo srazu a tak jsme se po telefonu naháněli jak s naším šéfredaktorem, tak rovnou s šéfem Pragokoncertu panem Daronem, na kterého jsme tímto skutečně neudělali nejlepší první dojem:)
Nakonec se kvůli nám křest o deset minut spozdil, ale vše dobře dopadlo, tučňáčí ohrádku jsme našli, tučňák byl pokřtěn, peníze doputovaly do správných rukou, pan velký šéf nás nesežral a naše noninářská povinnost byla splněna.
Staří rockeři a mladý tučňák
Bylo na čase si jít vyzvednout akreditace – nejprve novinářské pásky, zajišťující přístup do backstage na domluvu, ale vzápětí jsme se potkali na stánku Sparku s šéfredaktorem a málem jsme začali v tom blátě a dešti skákat – v ruce nesl černé pásky s nápisem ALL AREA a my na ně hleděli jak v Jiříkově vidění. To jako vážně? My…budeme…celou dobu…v backstagi? Věděli jsme to, ale stále jsme tomu nemohli uvěřit, naše metalové sny se stávaly skutečností.
Dohopkali jsme tam a jako by se nechumelilo jsme si dali v cateringu pivko a cigárko. Všechno nám připadalo úplně snové a neuvěřitelné, i když šlo o obyčejný stan Gambrinus a pár kójí, které sloužily jako šatny. V tašce mě pálily složky, plné podkladů k rozhovorům a kolem procházely zatím jen české kapely, ačkoli i ty mi v tu chvíli přišli jako lidi z jiného světa, lidi, které vídám jenom za plotem a najednou si na ně vlastně můžu sáhnout. Podívali jsme se na sebe s Liz a začali se smát – tuhle práci milujeme!
Cítili jsme se jako bohové, jako celebrity na červeném koberci, i když vlastně
šlo jen o malý fesťák s pár trochu známějšími jmény:)
Po euforii nastal čas práce – bylo třeba obejít šatny a poprosit o rozhovory. Čekaly nás tři – s Pink Cream 69, Satyricon a U.D.O. Hned první jsme narazili na Davida Readmana, zpěváka s PC69 a ten byl velice milý a vstřícný, hned nás pozval do šatny a pustili jsme se do interview. Byl vtipný, zábavný a vůbec nám zvedl náladu i sebevědomí – nebýt jeho tolik příjemného ántré, těžko říct, jak bychom se dokopávali k dalším rozhovorům, protože pak už nám moc štěstí nepřálo.
Ve vstupu do šatny Uda Dirkschneidera nás zastavil asi dvě stě kilový manažer, který nás vyhnal tak tvrdě, že jsme skoro utíkali. Podobně zareagoval i manažer Satyricon, který tedy vážil asi třetinu, ale nekompromisní byl úplně stejně.
Bráno z té lepší stránky – měli jsme padla a mohli jsme se začít bavit. Bylo na čase si dát pár piv a seznámit se s osazenstvem backstage. Hrozně dobře jsme si pokecali s kapelou Salamandra a Power 5, všechno to byli kámoši a seděli u jednoho stolu, tak jsme s nimi dávali škopky a užívali si večer. Později se připojil i David, na kterého jsme asi udělali dojem nástupem na podpisovku, kde jsme si (již standardně) vyprosili podpisy na prsa:) Do navlhlého stanu jsme se dostali asi v jednu ráno, poměrně střízlivé a nekonečně unavené, ale natěšené na další den. „Práce novináře není tak špatná,“ uvědomila jsem si těsně předtím, než jsem se propadla do říše snů…
Pink Cream 69 na prsou…to zní zatraceně dvojsmyslně!:)
Pokračování zítra:)
Můj spolužák taky jel do Plzně na Metalfest. Prý tam ale po prvním dnu měli ve stanu 5 cm vody.
Pěkně napsané, těším se na zbytek 🙂
Ale to měkké i na konci sloves bych být Tebou nahradila za tvrdé, přece jen ve větě "Zoufalé a utrmácené jsme zamířili do hospody" dvě přídavná jména v ženském rodě a k tomu koncovka -li působí tak nějak divně, rušivě.
heeeej, dají se někde na netu sehnat tvé články do Sparku? Můžu poprosit o odkazy? A to mi jako řekni, že "novináři" spí na fesťáku ve stanu – to je teda úúúroveň…
[2]: já s tím mám hroznej problém, tam to asi opravím, ale jinak v celém vyprávění myslet na to, kde jsme byly jen já a Liz, tedy ženy a kde nás bylo více a byli tam i muži je k uzoufání…
[3]: obávám se, že ne, že je všechno jen v tištěné verzi, na net píšou jiní redaktoři
[4]: Pro mě je tohle právě takové matoucí. Podle i/y bych hned poznala, kde jste byly samy, zatímco když je všude měkké, není to hned jasné.
Nu, a dát ypsilon do jedné věty a ve zbytku nechat měkké, to je taky blbé. Nejlepší by bylo to opravit celé, zas tak hrozné to přece není – navíc jako novinářka by sis to podle mě měla zautomatizovat, opravdu působí lépe, když se to rozlišuje. Aby byly Tvé články na úrovni i formálně, nejen obsahově 🙂
[5]: no to je právě ten problém, si vždycky při psaní uvědomit, kde jsme byly jen my dvě a kde byli další lidé – já obecně tohle pravidlo v českém jazyce z duše nenávidím a mám strašný problém se s ním zžít:( jsem prostě rebel:D
[6]: No jo, chápu, já zase nenávidím velká a malá písmena, ale vem si, že svými výtvory máš možnost ovlivnit úroveň pravopisu v českém tisku – to už přece stojí za tu námahu, no ne? 😉
Rebel… Tři vojáky těžce zranil, dva zhmoždil a jednoho… zesměšnil! 😀
Jdu přelouskat další část, jsem zvědavá, jestli si při čtení zase budu říkat – jó, jako bych to psala já (voda, bahno, Asgaard 😀 ).
[4]: No jo, jenže to není o tom, kde byly jen ženy a kde i chlapi, to záleží na podmětu ;))
Popravdě řečeno, tohle ti dost závidím o.O