Magické jaro

Jaro mám ráda. Moc. Ledy praskají, země se probouzí a vzduch začíná tak zvláštně vonět. Životem. A vůbec takovou tou prapůvodní silou, která nás stvořila a kterou nechápeme. Letošní jaro vůbec přineslo víc věcí, které nechápu. A které jsou stejně magické a úžasné jako příroda sama.
Představte si, že už déle než rok nevěříte na lásku. Víte, že ta věc existuje, že jste ji možná někdy cítili, ale zbyla z ní jen vybledlá vzpomínka, která pálí jako rozžhavené železo. Už jste si zvykli spát ve studené posteli a objímat sami sebe kolem ramen, jen abyste se necítili sami. A i těch probrečených večerů, kdy toužíte spočinout v náruči spřízněné duši tak nějak ubylo a samota se stala vaším věrným průvodcem. Nebylo nikdy žádné my. Jenom já.
A v tuhle chvíli se najednou stane zázrak.

Poslední měsíce jsem ztratila dost na svém sebevědomí. Vlastně jsem dospěla do stádia, kdy už jsem přestala věřit, že bych se někomu mohla líbit. Tedy ne že bych se cítila ošklivá, ale tak nějak jinak líbit. Pár zajímavých mužských jsem za poslední rok potkala, ale nikdy tam nebylo takové to a nakonec to vždycky skončilo slovy „jsi úžasná ženská Lúmennko, kéž bych našel takovou, jako jsi ty“. A když jsem jednoho pátečního odpoledne seděla na balkoně, koukala do dálky a smiřovala se s tím, že mi nezbude nic jiného, než byt plný koček a láhev kořalky, dotáhl mě bráška k počítači a prohlásil to osudné slovo – seznamka.
Vtipné na tom, je to, že lidé.cz jsou seznamka teprve asi pár týdnů a většina uživatelů o tom nemá nejmenší tušení. A tak když jsem se zarytě mračila na fotku jednoho sympatického dlouhovlasého mladíka a pořád dokola opakovala, že mu ani omylem nebudu psát, bo je to trapný, neměla jsem ponětí, že o žádné seznámení nestojí.
Když bratr za mě kliknul na ikonku „chci si povídat“ a já s uraženým výrazem zaplula do svého pokoje s tím, že i kdyby odepsal, radši si uřežu ruku, než abych se zkoušela seznamovat na seznamce, vůbec jsem netušila co mě čeká. A možná jsem to právě někde v hloubi duše tušila, protože jsem nakonec neodolala a nahlédla do bráškou vytvořeného profilu, jestli se třeba neozval.
Ozval. A propsali jsme spolu půl noci. Dvě bytosti postižené samotou, každá jinak a přece stejně. Když jsem usínala, na tváři mi hrál zvláštní úsměv. A ten úsměv se ještě rozšířil o pár dní později, když jsme spolu zašli na pivo. Nechtěla jsem doufat, bála jsem se, že tolikrát polámané srdce už stejně nemůže nic cítit a že maximálně poznám fajn kamaráda.
A ono se stalo něco. Možná to bylo těma jeho očima s barvou, co se každou chvíli mění. Nebo tím úsměvem, trochu nakřivo a jiskřičkami v očích. A nebo tím, že mu v duši plane láska k hudbě a poezii jako mě. Nevím. Ale ten večer se ve mě něco změnilo. Jako by minulost náhle ztratila svou barvu a konečně vybledla do šeda. Jako by se led, svírající moje srdce začal trhat. Jako by jaro zamávalo kouzelnou hůlkou a vyhnalo všechny slzy, které jsem ještě nevyplakala do hlubokého moře.
Pak přišel další nádherný den, plný slunce, krupobití a prvního polibku. Den, o němž jsem nevěřila, že přijde. Den, kdy jsem se přestalka dívat zpátky a začala zase žít tím, co je. Jako bych znovu začala dýchat, jako bych najednou otevřela oči po letech slepoty a první, co jsem uviděla byla rozkvetlá louka.
Od toho dne chodím s přiblblým úsměvem na rtech a tančím po ulicích na neslyšné melodie. Jako by mi ze srdce spadl obrovský balvan. Minulost se konečně stala minulostí. A zmrzlé srdce začalo znovu tlouct.
Nejradši bych teď vypsala všechno co cítím, ale nestačí mi slova. Moc miluji. A moc se bojím. Sebe. Nás. Ale za poslední dva roky jsem se toho naučila strašně moc. Naučila jsem se samotě. A ta mě naučila vážit si lásky. Udělala jsem v minulosti strašné věci. Sobě i těm, které jsem milovala. Prošla jsem si peklem. Pak očistcem. A teď jsem konečně v zaslouženém ráji.
O víkendu na esoterickém festivalu jsem si koupila sušenku štěstí a myslela na toho, koho nosím v srdci jen pár dní a už mám pocit, že je tam odjakživa. Na vzkatu uvnitř stálo tvá trpělivost konečně přinesla své ovoce.
Pokud člověk musí nejdřív prožít bolest, aby byl takhle šťastný, pak děkuji za všechnu tu bolest posledních dvou let. I kdyby zítra skončil svět, stálo to za to. Děkuji. Miluji. A je jaro:)
Konečně.

8 komentáře “Magické jaro

  1. Jasně, že ti přeju, že jsi zamilovaná a ještě víc ti přeju, ať už ti to konečně vydrží, tvůj vztah má taky nějakou budoucnost (protože stavět jen na euforickým pocitu zamilovanosti nelze) a nenaděláš stejný kopance jako v minulosti.

  2. Tady je pěkně vidět (mimojiné), že ne nadarmo se říká "co nás nezabije, to nás posílí".

    Mimochodem i já jsem v sobotu byl v Praze na tom Festivalu Evolution a upřímně řečeno jsem čekal větší akci než to co na mě "pokukovalo" z internetu. Podle mě se tomu dělala větší a lepší reklama než jaká byla skutečnost. No nevadí, jednou za rok taková akce určitě stojí za to…

    ale aspoň jsem rád, že jsem osobně viděl a mluvil s některými osobnostmi tamního prostředí z nichž mohu jmenovat například paní Noiru…

    A co se týká zdejší celebrity Lúmenn (že ? Petro ?), tak tu jsem nestihl u jejího stánku LK 109 oslovit, protože tam vždycky někdo byl místo mě. No nevadí, alespoň jsem viděl jak vypadá v reále 🙂

    Naopak někteří jiní aktivní na festivalu mě docela pobavili a že to byla někdy kvalitná zábava 😀 🙂

  3. Přeju hodně štěstí 🙂 jinak na konci jsem bez brejlí četla, že jdeš po ulici a zpíváš neslušné melodie a představila sjem si tě, jak radostně hopsáš ulicí a zpíváš si nějakou ostřejší odrhovačku 😀 😀

  4. … Srdce rozkvetlo jarem a tím, že jsi naučila být sama.. U mě to bylo o tom, jestli vsadím všechno na jednu kartu, na tu naději, že by to mohlo vyjít.. A to rozhodnutí a přijetí toho, že když ne, tak budu sama, ale dám tomu všechno co můžu.. A stálo to za to :-). Tak ať Ti to vydrží! Hodně lásky přeju a úsměv na tváři.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.