Lúmennčiny středoškolské útrapy II. – ta divná a proklaté taneční

Pod dotazníkovým článkem (Ptejte se mě, na co chcete a já, na co chci, odpovím vol 5.) se mě jedna čtenářka zeptala, jaké byly moje středoškolské roky, zda jsem byla spíš outsider nebo školní hvězda a prostě jak to se mnou celé bylo. A tak jsem si řekla, že by byla škoda to odbýt pár větičkami v dotazníku a raději to vezmu z gruntu a povyprávím vám tu historii co nejpřesněji. Možná to nějakému outsiderovi dá naději, že i když nejste na střední zrovna na vrcholu žebříčku popularity, váš život to nemusí nutně úplně zkazit.
(Toto je druhá část vyprávění, odkaz na třetí díl najdete na konci článku. Pro znalost souvislostí doporučuji přečíst nejprve PRVNÍ DÍL😉. Fotomateriál z mé puberty přiložen:))

Začal skutečný prvák, pro mě třetí rok šestiletého gymnázia, a já skončila v blázinci na skoro dva měsíce zas. Od té doby mě ve škole už moc neviděli. Většinu času jsem proležela doma s různými stupni různých nemocí, dnes soudím, že většina z nich byla čistě psychického původu, protože se mi prostě do školy ani za nic nechtělo. Měla jsem horečky, průjmy, bolela mě hlava, v jednom kuse jsem omdlévala a nakonec se mi vyrojilo astma, takže jsem běhala víc po špitálech, než po školních akcích.
Zase – nevím, jestli mě ve škole nebrali proto, že jsem byla furt mimo a nebo proto, že jsem prostě byla nesnesitelná. Nedokážu si objektivně vybavit svoje čtrnácti až osmnáctileté já. Vidím holku, která je vlastně docela hezká a poměrně dost chytrá, akorát ji absolutně netankuje nic, co bere většinu spolužáků a samu sebe považuje za natolik odlišnou, že o jejich přátelství vlastně ani moc nestojí.
Ráda bych vytáhla z paměti nějaké školní historky, ale všechna ta léta jsem prožila se silnými antipsychotiky a až po dvacítce jsem začala ztišťovat, že si z té doby nepamatuju lautr nic. Pár obrázků vytržených z kontextu, hodně vědomostí, ale zážitky se smrskly na obličeje a hlasy spolužáků, které nedávají moc smysl.
Vím, že mě to vůbec nebavilo a taky vím, že jsem stejně obvykle moc nedávala pozor. Byla jsem zvyklá se učit ze zápisků své kamarádky Aničky (což je dodnes vlastně jen jeden ze dvou lidí ze střední, se kterými udržuju nějaký kontakt), které jsem si kopírovala vždy, když jsem chyběla a nějak mi nedávalo smysl dávat pozor, když jsem věděla, že za pár dní budu zas chybět.
Jeden z posledních pokusů zapadnou pomocí líčení (2004)
Jak mě tak vidíte, asi chápete, proč jsem neuspěla:D
Přesto všechno jak jsem byla mimo všechno třídní dění, jsem si v patnácti, tedy na konci třeťáku (=prvák běžné střední) našla přítele. No, on si spíš našel mě – kamarádila jsem se tehdy s bandou lidí z chatu, všechno fantasáci, co pařili dračák a jezdili na dřevárny a on byl jedním z nich. O osm let starší týpek, chodili jsme spolu až do maturity. Jenže zatímco „cool“ spolužačka, co chodila s o tři roky starším maturantem, byla obdivována a okázale se se svým „idolem“ vodila za ruku po škole, to, že Vavrouchová má borce, kterýmu je přes dvacet a studuje vejšku, všechny nechávalo chladnými. A mě to možná i vyhovovalo.
Někdy v té době jsem sice pořád toužila po kamarádech a uznání, ale ve vlastní vyhlédnuté komunitě „magorů“, s nimiž jsem probírala oblíbené knížky a hrála dračí doupě, čímž se pro mě zapadnutí do třídního kolektivu stalo zcela bezcennou záležitostí.
Pamatuju si, jak ve druháku byly taneční. Naše škola měla hodiny tradičně v pátek, to proto, že na ostatních středních se den po tanečních studenti vymlouvali na únavu (rozuměj kocovinu) a nechtěli podávat moc dobré výkony a tak náš ředitel už před lety domluvil pátek, aby učitelský sbor otrávených a bolestí hlavy postižených studentů zbavil. Ať si trpí v sobotu dopoledne rodiče.
Jenže já chodila do skautu a schůzky byly taktéž v pátek – což pro mě znamenalo nemilé rozhodnutí mezi činností, kterou miluju (vedla jsem tehdy družinu) a nudou, jíž pro mě společenské tance byly a dodnes jsou. Jenže rodiče si postavili hlavu, že jako do tanečních musím a že se aspoň sblížím se spolužáky, když už ve škole skoro nejsem.
Pche, prý sblížím. Většinu času jsem se cítila jako trouba šlapající zelí a děsilo mě, že si mě zase vyhlédne spolužák, který tancoval ještě osmkrát hůř než já (což je FAKT epicky špatný výkon, protože já sama tancuju zhruba na levelu „dubové poleno po lobotomii“). Potily se mu dlaně a celý se třásl a u toho mi dupal na nohy a já se styděla za nás oba.
Nejhorší na celé tragédii tanečních bylo, že nejen, že vůbec neumím tancovat, ale taky mi to zabilo půl roku aktivního života ve skautu a co víc – v cestě za sblížením se spolužáky to nijak nepomohlo.
Můžu vám s epickou šíří povyprávět můj zážitek se závěrečného plesu tanečních (u nás na Hané tomu říkáme „Věneček“), ale raději to shrnu jen pouhým jedním slovem – katastrofa. Takový ten druh trapasu, který holky posílali do bravíčka.
Tady je vidět jak moc mě taneční bavily:D (školní rok 2005/2006, 16 let)

13 komentáře “Lúmennčiny středoškolské útrapy II. – ta divná a proklaté taneční

  1. Když už jsem okomentovala první část, ozvu se i v té druhé. Jak jsem předtím psala, že si jsme v něčem podobné, tak tady už jsou ty odlišnosti trošku vidět – za úplného fantasáka bych se asi neoznačila, a v tanečních mi to docela šlo. 😀 Ale "ta divná" jsem, a jelikož jsem taky celkem introvert, není mi úplně po chuti, že se z mého blogu stala atrakce pro celou třídu a přilehlé okolí, a že si kdejaká drbna myslí, že když o něm řekne mému příteli, že on se skácí do vývrtky.. Jinak Zlolúmenn na poslední fotce je přiměřeně děsivá.. 😀

  2. Jojo, střední škola. Taky jsem byla nějak mimo. Ne, nebylo to strašné. Bylo to jen nějaké nijaké. Naštěstí jsem tam našla pár kamarádek, se kterými se vídávám kdykoliv se do rodného města vracím. Nejvíc mě překvapilo, že teprve na FB jsem zjistila, že jedna z mých spolužaček je mi velmi blízká, takže jsme si daly sraz na kafe, když jsem tak projížděla Prahou :-))V mém případě byla základka asi větší utrpení…

  3. [6]: Haha no tak to je fakt úsměvná záležitost… A má tvoje dcerka psychiatra nebo psychiatričku? Jen bacha, aby se jí ta sebevražda jednou nepovedla… (co by si pomysleli sousedi?)

  4. [7]: Úsměvná záležitost?
    Ne, psychiatra zatím nemá, jen zástup psychologů…
    Ne, nepokouší se o sebevraždu, ale to přece není jediné v tomto článku, co by mohly mít holky společné, ne?
    A o mínění sousedů se vážně nestarám.

  5. Ja mela tanecni rada. I kdyz u nas to nebylo uplne tak, ze by chodila cela trida do stejne tanecni skoly ve stejnem obdobi a na stejny kurz. Kazdy si to zarizoval sam za sebe. A ja jsem tam nikoho z nasi skoly nemela. Ale jelikoz jsem mela tanec vzdy rada (chodila jsem taky na balet), libilo se mi tam, i prestoze jsem tam byla v podstate sama. A pomerne brzy jsme se tam nejak sesli s docela dobrym tanecnim partnerem, takze celkove me to tam bavilo.

  6. Já jsem se naštěstí tanečním vyhnula. Přemluvila jsem rodiče, že je to drahé – na což samozřejmě slyšeli.
    Já si taky moc nepamatuji střední, i když byla v mnohém lepší než má základka. Často jsem chyběla a jak píšeš – nechtěla jsem do školy, tak jsem byla furt nemocná. Nachlazení, Angíny, bolest hlavy, v krku a vygradovalo to až na bolesti břicha, které mě budily v noci a než jsme s rodiči došli na pohotovost tak přešly. Jakmile mi hrozila operace slepáku, rázem jsem byla zdravá. Nedělala jsem to schválně, ale teď po letech si uvědomuji, že to mohlo být psychického původu > stávalo se mi to v první práci.
    Se spolužáky jsem si nikdy nesedla, protože jejich zájmy (kluci, drby, šminky) mě nikdy nezajímaly. Na Výšce to bylo celkem fajn – tam si mě aspoň nikdo nevšímal.
    Jedno vím jistě. Jsem velmi ráda, že je to za mnou 🙂

  7. Jojo, střední…já ji zase trávila hodně po nemocnicích z důvodu svého vzácného onemocnění.
    Taky jsem si ráda četla pod lavicí povinnou četbu a nikdy nešla s davem, ať to byly kalby nebo jiný názory, takže jsem byla taky těžký outsider 😀
    Ale to, že jsme nezapadala, jsem řešila taky…ale dost blbě, střídám borců co měsíc, naštěstí jsem byla srab a nikdy k ničemu nedošlo, jinak bych si to vyčítala mnohem víc 😛

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.