Kouzelné rozloučení s tajuplnou přírodou Paseky

Dnes je poslední den, co jsem v lázních Paseka, zítra už odjíždím domů. Takže jsem se šla projít po všech krásných místech, která mě tu upoutala, a rozloučit se s nimi. Buky-egypťani, objímající se stromy, pás kapradin kolem kapličky i moje zamilované tajemné schody, ukryté před všemi zvědavými zraky – ta všechna místa jsem prošla a rozloučila se s nimi. Objala jsem stromy, poseděla na trávě, dala si pár višní z úžasně ochotného, ale ospalého stromu…

A taky jsem zažila něco, co se mi vrylo do paměti. Předevčírem jsem objevila nádherné místo, kupodivu hned vedle cestičky. Chtěla jsem ho vyfotit, ale nechtělo být vyfoceno, takže jsem se řídila jeho přáním. Zvláštní je, že jsem kolem něj musela už dvakrát procházet (vždy s někým) a nikdy předtím jsem si ho nevšimla, až předevčírem, když jsem šla sama. O co jde?

Kruh stromů, hned vedle ohbí cestičky, přímo na ni navazují – je jich přesně 50 a vypadají jako takové dřevěné Stonehenge či jiný kromlech. Nádherné místo, nabité energií země tak silnou, až se mi roztočila hlava. Uprostřed kruhu je hrozné ticho – ptáci tam nejsou skoro slyšet, vítr jakoby utichl, když jsem vstoupila a i mouchy a komáři tam řádili méně, než ve zbytku parku. Něco mě nabádalo, abych si sedla vprostřed kruhu, ale přímo tam byla nějaká tmavá černá skvrna na hlíně, myslela jsem, že mokré místo z nedávného deště. Posadila jsem se tedy hned vedle a zavřela oči. To byl energetický hukot, to vám povím.

Pak jsem náhle vnitřním zrakem viděla, jak ze všech stromů vycházejí zářící zelené postavy, strážci stromového kruhu, napadlo mě. Prostě duchové stromů, tvořící ten kruh. Pár se mě jich dotklo, ale většina se držela dál, asi se mě trochu báli – přece jen, jsem člověk. Řekli mi spoustu povzbuzujících vět, jako „Jdi a vytrvej.“ „Kráčej pevně.“, ale nepamatuju si všechno, měli hluboké, hučivé hlasy a jiní zase měkké, jako ševelení větru. Pak kouzlo chvíle pominulo a já zase seděla jen v kruhu mezi stromy.

Ale to byl teprve začátek:) Vedena vnitřním hlasem jsem se dotkla hlíny. Nebyla studená, jak by se na tak stinném a vlkhém místě dalo čekat, naopak, byla teplá, plná spousty a spousty živočišné, nespoutané přírodní energie. V tu chvíli mě napadlo všechny ty stromy přepočítat, takže jsem objela očima celý kruh a bylo jich, jak říkám, přesně 50, menších i větších – bohužel netuším jakého druhu. Všechny měly tenké kmeny, hladkou šedohnědou kůru a malé lístky, ale zaboha netuším, co to bylo za stromy a to jsem skaut.

Když jsem dopočítala, padl mi zrak na tu černou skvrnu. A ona to nebyla vlhká hlína, bylo to ohniště. Docela čerstvé, řekla bych, nejvýš něco přes týden staré, protože poslední dobou tady hodně pršelo, lijáky a bouřky každý den a na tom ohništi byly patrné zbytky celých uhlíků a i popel nebyl moc rozmetaný. Napadlo mě, že to ohniště tam dělají lidé, co sečou trávu, aby tam pálili seno nebo listí, jenomže všechna posečená tráva leží přímo na trávníku a hlavně ohniště mělo tak 30cM v průměru a to je na pálení listí dost málo. Na jakékoli ohniště je to dost málo, je to spíš na krátký rituál, napadlo mě…

Ale ať tam oheň zapaloval kdokoli a za jakýmkoli účelem, stromy mi to neřekly. Naopak jsem cítila, že už mám jít a že energie mám pro dnešek až až. Poprosila jsem je, zda mi dají něco na památku. Cítila jsem, že ano. Zeptala jsem se, kde to najdu a odpověď jsem vycítila „na pravé straně kruhu“. Otočila jsem se a vstala, abych se tam mrkla, zrak mi padl na pár šišek a větviček..a pak: kámen! Obrovský křemen o něco větší než pěst, zářící bílou barvou přímo do očí. Je mi záhadou, že jsem si ho při počítání stromů nevšimla. Ležel pod jedním z nich, dotýkal se ho a pulsoval energií, že mi vibrovaly ruce. Poděkovala jsem a opustila kruh. Když jsem ometala křemen, zjistila jsem, že jsou na něm zachycené určitě ještě letošní kvítky lípy. Ale nejbližší lípa od kruhu roste dál, než dvě sta metrů…

Ať už mi kámen přichystal kdokoli, mám ho teď na stolku a vezmu si ho domů. Je to nádherný dárek od parku, od kruhu stromů, od přírody a jsem za něj děsně vděčná. Mám z tohoto místa úžasný pocit, je tu tolik energie – té čisté, přírodní, že je to až k nevíře. Jsou tu záhadná místa, podivné stromy, setkala jsem se kousek odtud už i s čarodějnickými kruhy – byly tři v malém hájku a tvořily je tmavozelené byliny, rostoucí ve světle zelené trávě.

Bude mi tohle místo scházet – ačkoli se těším domů, nejradši bych místo toho vzala stan a spacák a šla se toulat po okolí a objevovat dosud nepoznaná tajemná zákoutí. Ale má to být jinak:)

Takže, sbohem Paseko, byly to nádherné tři týdny a to nejen kvůli lázním, kvůli tomu, že jsem přibrala, ani kvůli zlepšení fyzičky. Byla to nádherná doba hlavně kvůli přírodě a jejím bytostem, které mě přijaly mezi sebe, ukázaly mi krásná místa a se kterými jsem se cítila neskonale šťastná.

Děkuji a nashledanou…:,-)

Fotky přírodních zajímavostí Paseckého parku (pokud jste je ještě neviděli) si můžete prohlédnout ZDE