Vedu si tento blog od léta roku 2006, což znamená, že se mnou prošel pěknou řádku let – a s těmi léty i všechny vztahy, jimiž jsem prošla (krom jediné, té první, ještě trochu dětské lásky). Před nějakou dobou jsem strávila celé hodiny čtením starých blogových deníčkových zápisků, u některých jsem plakala, u jiných se usmívala a velká část z nich byla poznamenána tou či onou láskou. Při zpětném ohlédnutí se některé zdají až neuvěřitelné, jiné zase zahřejí u srdce jako vzpomínka na zmrzlinový pohár se šlehačkou. Už dávno jsem přestala každé hnutí emocí zaznamenávat na tyto stránky, snad proto, že jsem je i sama v sobě přesunula velmi hluboko, abych se před nimi ochránila. Ale za posledních pár měsíců jsem zjistila, že už nic skrývat nechci. Že dost bylo pocitů zamčených hluboko v nitru a je třeba jim konečně začít skutečně dávat průchod. Že život je příliš krátký, abychom kolem sebe mlčky tančili a nechávali mluvit jen oči, úsměvy a doteky. Protože vztah s mým drahým Alwinem je jeden velký tanec kolem horké kaše a ani jeden nechceme, aby nám vystydla:)Naši kamarádi si z nás někdy dělají legraci. Že vlastně ani nevíme, jak dlouho jsme spolu – jestli dva a půl roku nebo pět měsíců. Popravdě nám dává víc smysl ten delší interval. I když technicky vzato náš vztah skutečně začal až naším společným rozhonutím na počátku tohoto roku. Cesta k němu ale byla dlouhá, obtížná – a tolik nepodobná všemu, co jsem zatím zažila.
Jak je ze stránek patrné (a dlouhodobí čtenáři jistě vědí), jsem tvor impulzivní, emocionální, bezprostřední. Ve svých sladkých hloupých osmnácti jsem se byla schopná vykašlat na brigádu, počínající chřipku i zákaz rodičů a jet přes půl Moravy za hlasem svého srdce. O tři roky později jsem nehledě na následky propadla kouzlu barbaří kytary a dlouho trvalo zahladit rány, jež jsem tím uštědřila. Uběhly další dva roky a já spadla po hlavě do tobogánu jménem vztah s tyranem a manipulátorem a následky psychického a fyzického ubližování si nesu jako šrámy na duši dodneška. A nakonec loňský rok, další bezbřehé vzplanutí, které se ukázalo být jenom vylhaným představením, v něž uvěřili všichni, včetně mé rodiny a přátel a o to bolestnější pak bylo zjevení pravdy a ohromná zrada.
Dosud jsem se zamilovávala, jako když hromadu chrastí polejete benzínem. Vhúúúš. Vybavíte si ten zvuk, jaký to udělá, když škrtnete sirkou? Plameny vyskočí i několik metrů do vzduchu a vás zaplaví vlna vedra, až se na čele perlí pot, boty se taví a vy musíte poodstoupit několik kroků dozadu. Po chvíli je po všem. Na dně ohniště v popelu doutnají poslední ohořelé zbytky a zima se svými prsty zatne do těla dřív, než by člověk řekl „vhúš“.
Tentokrát to bylo úplně opačně. Dny se jako polínka měnily v týdny a ty potom v měsíce. Pomaličku narůstala hranice, přibývaly klacíky i masivní polena. A pak, v jeden okamžik, úplně nepostřehnutelně, se někde dole, v samé základně pagody, vznítila malá jiskřička a z hromady dřeva začal stoupat proužek dýmu. Nezřetelný, slabounký. Pomalinku jiskra sílila v plamínek, který začal postupně olizovat větší a větší kusy dřeva a ve chvíli, kdy chytila i největší polena teprve oheň začal skutečně hřát a nebylo od něj úniku.
Nikdy dosud jsem to ve svém životě nezažila. Když se objevují nejprve pohledy s nepatrným úsměvem. Když toho druhého přichytíte při činu, jak se na vás dívá s podivně zasněným prázdnem v očích. Dlouhé propovídané noci plné slibů, které se nikdy nerealizují, dlouhé pauzy mezi setkáními, mezi nimiž na sebe skoro zapomenete, ale pak se potkáte a jako by se nit nikdy nepřetrhla, jako by tam ten druhý byl stále. Touha po jiném objetí, než je přátelské na rozloučenou nebo než je to erotické, v noci pod dekou, kde jste spolu a přece ještě víc sami.
Zažili jsme spoustu krásného, za ty dlouhé dva roky, kdy jsme nebyli ani přáteli, ani milenci, ale pořád něčím mezi tím a zároveň něčím víc. Ale když dvě polámaná srdce mají promluvit, není to rozhovor, který proběhne během chvilky. Trvalo roky, než si začala nesměle šeptat a pak ještě pár měsíců, než promluvila nahlas. A od té doby má svět najednou úplně jinou barvu. Světlo svítí nějak víc. A déšť už nestudí.
Jako když se ozve klap ve chvíli, kdy konečně do zámku zasunete správný klíč. Nebo to typické tudyt když počítač rozpozná připojené zařízení. Všechny křivdy minulosti dostaly nový kontext – jako když Hercule Poirot sezve všechny dámy a pány z večírku do obýváků a vysvětlí všechny skutečnosti vedoucí k vraždě a vy si řeknete aháá, no tak proto šel pan Somersby do kumbálu a proto slečna Humpfreyová neviděla ten den zahradníka! Když si uvědomíte, že celý váš život směřoval k tomu okamžiku, kdy se na sebe se slzami v očích podíváte a všechny masky spadnou, všechen beton rozpraská a vy skončíte v objetí, které poprvé vyjdařuje ten skutečný cit, který mezi vámi je a který jste jen zbaběle nebyli schopní dlouho skutečně projevit. Najednou všecko začalo prostě dávat smysl. A to, co se ve mě…v nás…od toho lednového zasněženého dne odehrává, je nepopsatelné. Jako když tomu metaforickému ohni přestává stačit vydlabaný ďůlek, tak mu pořídíte vážně mega velká krbová kamna a najednou zjistíte, že byste mohli spalovat nebožtíky a klidně na dvě směny, takovou máte výhřevnost.
S touhle fotkou jsem si užila svoje. Hodně lidí se mě ptalo – a jak dlouho jste s přítelem spolu? Sluší vám to tam. Nebyli jsme „s přítelem“ a nebyli jsme „spolu“, alespoň ne v tom smyslu, v jakém to lidé chápou. Ale už tehdy, před více než dvěma lety, tam bylo takové to magické něco, co nás k sobě táhlo od prvního okamžiku, co se známe a časem to zesílilo na naprosto nekompromisní vy, dva, spolu, hned a bez keců:)
Vzpomínám si na kamarádovu svatbu loni v létě, kdy jsem chodila s někým úplně jiným a stejně když jsme s Alwinem vedle sebe stáli a dívali se, jak nevěsta kráčí k oltáři, přísahali bychom, že máme k rukám přidělané magnety, které nás táhnou takovou silou, že jsem si říkala, jestli mi už toho horkého červnového dne trošku nehrabe.
O půl roku později, po zradě, která mě málem položila na lopatky, jsem se zařekla, že už nikdy žádná láska v mém životě nedostane místo. Že vztah, proč ne, rodinu koneckonců chci, ale běda, jak toho chlapa budu milovat. Toužila jsem zabít veškeré emoce, stát se racionálně uvažující logickou bytostí a tak dál řídit svůj život. Zabetonovala jsem srdce, zakázala jsem si slzy i smích, nechtěla jsem už znovu prožívat žádné vztahy, za celý život mi jich stačilo.
Ale magnet si nedal pokoj. A najednou jsem byla u Alwina stejně často jako doma. Vracela jsem se s úsměvem na rtech a zasněným pohledem. Spolubydlící mě popichovali, že prej žádná láska a proto se asi tvářím, jako připitá pokaždé, když o něm mluvím. Odbývala jsem je tak, jako on odbýval svoje popichovače. Ale měli pravdu.
Lištička a vlk. Zaklínač a čarodějka. Dva berani, co se nevydrží na sebe zlobit déle, jak pár minut. Dva blázni, co se znají do morku kostí a nemají se čím překvapit a přesto tak dnes a denně činní, nutno dodat, že obvykle příjemně. Dvě části jednoho celku, které k sobě neoblomně přitáhl osud, slepil je vteřiňákem a prohlásil – nafurt, vy pitomci a už přestaňte blbnout!
Vím, že je to jako s tím klukem, co pořád řval, že jde vlk a vlk pořád nešel, tak mu přestali věřit. Připadám si podobně – pořád tvrdím, že tenhle už je určitě ten pravý, až už to snad nejde brát vážně. Ale v té pohádce nakonec ten pravý vlk taky přišel. Doufám, že ten můj drahý vlk mi ovce nesežere, když už to zvládl udělat s mým srdcem. A věřím, doufám a z celého srdce si přeji, aby on tím pravým byl. Zatím tomu všechno nasvědčuje:)
Achbože, to je tak krásný. Přeju ať je to už pořád jen a jen takové 🙂
Ale "vhůůůš" vzplanutí číní svět světem.
Hezké, jen mi za tu dobu, co tvůj blog sleduju, přijde, že jsi přesně ten typ slečny, co prostě neumí být single. To nemyslím ve zlém, ale už mě to napadlo dřív, každopádně hodně štěstí 🙂
Nádherný článek!
Já sama takové štěstí zatím nemám, ale tobě ho moc přeju:-).
Člověk se jako racionální bytost musí narodit nebo k tomu mít vlohy, které se za života projeví, jinak to není možné. I když pro holku bývá většinou v životě jednodušší být emocionálně založená a někdy i impulzivní, umět se rozplakat či rozesmát. Tak to vidím já, příliš racionální puberťačka u které se to projevuje ve všech vztazích, které má (rodina, přátelé, polovičky…). No, dost o mně, přeju ti hodně štěstí a po těch všech valných i nevalných zkušenostech snad už nebudeš nadále muset pátrat 🙂
[3]: pravdu díš, neumím. Ale jak se říká, že nouze naučila Dalivora housti, i mě naučila nouze samotě. Od podzimu roku 2012 do jara 2014 jsem byla bez partnera a i když mě to někdy trápilo, naučilo mě to mnoho věcí, třeba si partnerství vážit a vidět ho úplně jinak, než dříve. Naučila jsem se se spoléhat na svoji rodinu a přátele a v neposlední řadě také sama na sebe a hodně mě ta doba očistila. Dneska už nechci být sama nejen kvůli nějakému vnitřnímu pnutí, touze "nebýt na ocet", ale hlavně proto, že toužím založit rodinu – a tohle je první chlap v mém životě, se kterým to cítím jako dobrý nápad, nejen po stránce emoční, ale taky díky nějakému zázemí, rozumové úrovni a podobně. A nepoznat osamění a skoro dva roky bez vztahu, jen těžko bych tohle uměla ocenit a vážit si druhého člověka.
Jste na stejné lodi, to je jasné. 🙂
To je náhoda, zrovna včera jsem svým milým byla nazvána čarodějkou, i když z ne tak úplně poetického důvodu. 😀 Já jsem se kupodivu z předchozího vztahu naučila držet si trošku odstup a nepadat do toho pokaždé po hlavě (přesně jako s tou tvou hromadou chrastí). Povedlo se, místo polití benzínem už jsem raději trpělivě škrtala sirkami, nacpávala hranici papírem a drobnými třískami, a teď, když už to nějakou dobu hoří, pomalu přidávám i větší polena. A vyšlo to 🙂
Zdravím. Ano, je to vcelku zajímavé. Z duchovního hlediska však trochu politování-hodné. Musím však jedním dechem zdůraznit, že jsem rád, že jsem se tomu všemu s úspěchem vyhnul.
(10): Nevidím na tom nic duchovně politováníhodného, když jsou na stejné vlně, rozumí si a klape jim to, tak proč ne? 😉
To je krása…
Moc Vám to přeju 🙂
Já jsem si na toho pravého počkala jeden dlouhý vztah a pak jedno krušné manželství a dvě děti a teď už skoro deset let prostě hořím. A pevně věřím, že tenhle ohýnek, co začal z malé hranice je nejspíš pomalu postupující, ale neuhasitelný, lesní požár 🙂
Držím palce, ať se to dál vyvíjí jen v dobrém 🙂
To se takhle koukám na telku a v tom se objeví jakási sympaťanda… Co by asi napadlo standardního losera? Ano, sednout k počítači a trochu pogooglit, zda by náhodou neposkytl informaci o tom, že zrovna tady bych neměl trochu šťouchtout do štěstí. Leč zde dle všech zde uvedených informací ne-e, ale vytrvale jsem si přečetl pár postů a zavzpomínal na náladovou houpačku minulosti. Možná jsem divnej, ale asi tak do osmnácti jsem se nějak družit nepotřeboval, což by bylo fajn, kdyby to tak alespoň zůstalo. Jenže pak se všechno změnilo a já cítil stále větší potřebu mít při sobě nějakou oporu ve formě partnerky.
Roky plynuly, střední pryč a vysoká je tu. V prváku jsem nemohl odtrhnout pohled od jedné spolužačky a pořád mi připadalo, že se po mě snad taky dívá (což se ukázalo jako blbost). Až po čtyřech letech jsem se odvážil aspoň s ní promluvit. Výsledek bylo samozřejmě očekávatelný: někoho už měla, řeč stála a ani to kamarádství nevzniklo.
Mezitím jsem v letech 2011-2013 brouzdal po různých seznamkách a dalo by se říct, že je jen málo lidí, se kterými se dá se zájmem vyměňovat slovní zásoba. Jednou se mi to stalo ale osudným… jakási slečna z Moravy (400 km ode mne) mi dokonce začala psát i sama o sobě a to se mi ještě nikdy předtím nestalo. Asi po půl roce jsem od ní dostal telefon aniž bych si o něj říkal a to byla už jenom malá kapka, která spustila tu nechutně velkou zamilovanost. Čím dál tím víc jsme si psali a trhali rekordy v počtu zpráv za den. Dva tisíce byl standard. ALE byl tu jeden háček… ona milovala někoho jiného a oblbovala mě, protože nechtěla být sama. Každý večer mě přemlouvala, ať nechodím, že jí bude smutno a já zůstával dlouho do noci, jen aby byla šťastná.
Takhle to šlo cca rok a pak se jí povedlo zmanipulovat jejího idola a dali se dohromady. Na mě se vykašlala a když jsem chtěl já, aby zůstala na chvilku večer, tak opáčila, že né, že mi nebude pomáhat. Nebrečel jsem, protože chlapi nebrečí, jen mi z očí tekla kondenzovaná bolest.
Po půl roce se rozešli a já jí zase utěšoval. Marně, našla si zase jiného (s nímž také po dvou měsících přišla o panenství, a to mě dostalo do kolen ještě víc, protože s mým věkem těžko budu mít už tu čest, která by umocnila to pouto lásky, ale ok. Zde by seděla hláška: "se stim smiř!")
Nejsmutnější na tom všem je, že jsem během téhle oddysey poztrácel i přátele a ona je jediná, která mi ještě stále píše. Bohužel zlomila chlapské ego i srdce a já jí to ještě nedokázal odpustit.
Tož skoro 25 let nepolíbený starý mládenec s ne příliš dobrými vyhlídkami, které si kompenzuje workoholismem. Sice se teď vídám s jednou spolužačkou a všechno se zdá být fajn, jenže ty depresivní večery s myšlenkami, že to zase nevyjde jsou ničivé. Ještě se totiž moc nemá k tomu napsat, i když nic nepotřebuje.
Abych to shrnul, radujte se z toho, že se o vás někdo zajímá a naslouchá vám. A hlavně si važte pevného přátelství, jinak skončíte ve stejných sr.. no prostě ne moc šťastni. Amen.
To je tak krásný článek … já mám strach, že nepoznám, jestli je to ten pravý, anebo to nejde nepoznat, když už na něj narazíme? Obdivuju, jak dokážeš slovy vše tak pěkně vyjádřit