…a nejtěžší jsou otevřené konce, kdy máte více otázek, než odpovědí a patrně vám ty otázky budou v hlavě strašit už navěky a odpovědí se nikdy nedočkáte.Už to bude měsíc, co jsem přišla o svého drahého, o člověka, o němž jsem si naivně myslela, že s ním strávím zbytek života. Že je to poslední střípek do mozaiky mých vztahů a že jsem již dostatečně poučená svými minulými chybami (a že jich bylo), že si už zasloužím plnohodnotný vztah, že se budu vdávat a mít rodinu, tak, jako si to již dlouho přeji.
A ono se tak nestalo. A vlastně ani dodnes nevím, co se stalo.
Vezměte si, že jeden den trávíte na chatě. Poslední paprsky podzimního slunce se opírají do korun stromů, obalených zlatorudým listím. Celý víkend strávíte prací, mezi níž tu a tam přijde polibek a objetí. Plánujete, co uděláte s kopcem a smějete se představě, že si na něm jednou budou hrát vaše děti. Prožíváte chvíle nepopsatelného štěstí a chcete, aby tenhle podzim trval navždy.
Jen pár dní na to přijde první hádka, jejíž příčinu nechápete. A během týdne se z člověka, kterého jste milovali, stane někdo úplně jiný. Vaše slzy, které předtím utíral, ho nechávají chladným. Jste pro něj náhle ničím a ačkoli vám den předtím vyznával lásku, o den později už se s vámi nechce vůbec bavit. Nakonec vám pošle věci po dlouhých tahanicích po rodičích a ve vás zůstanou otázky….tisíce otázek.
Kdy mě přestal milovat? A přestal vůbec? Kde jsem udělala chybu? Kam zmizely ty sliby, které ještě v říjnu platily? V čem všem lhal a komu? Čím víc tu záhadu rozkrývám, tím více tomu nerozumím. Připadám si, že jsem naivně naletěla a za okamžik zase přesvědčuji sama sebe, že to musí být jen velké nedorozumnění.
Nechci se smířit se samotou, ale hlavně se nechci smířit s proměnou milované )a především milující) bytosti v chladný kámen bez citů. Jak se to člověku stane? Lidé se přestávají milovat jako partneři, ano, sama jsem to zažila, ale nikdy jsem nezažila, že by mi na druhém přestalo záležet jako na člověku. Aby místo odpovědí posílal vysmáté smajlíky, rušil již domluvené a odmítal cokoli vysvětlit, bez ohledu na všechno.
Zhubla jsem pět kilo. Beru prášky na spaní, abych neprobděla celé noci a mohla fungovat a pracovat. Procházím šedými a prázdnými dny, neschopna opustit minulost, které nerozumím. Kdybych jí rozumněla, opustila bych ji snáz? Snad.
Otevřené konce jsou jako otevřené zlomeniny –
nepomůže v ráně přikrýt obvazem
ta nevyřčená slova, co nezmění se v činy.
Jejich kosti budou už navždy trčet ven.
Tyhle verše jsem napsala před šesti lety a až příliš bolestně sedí na dnešní dny. Nejsem totiž jediná, kdo ztratil lásku. Můj blízký kamarád Muzzug se rozešel se svojí přítelkyní, mojí velice blízkou kamarádkou Sovičkou, tedy ona se rozešla s ním – protože jej nemiluje. Ano, to se prostě stává. A neexistuje nic, co by mohl člověk udělat, aby někoho milovat začal, i kdyby stokrát chtěl.
O to je to pro mě bolestnější, protože jsou mi oba drazí a jejich rozchod je obrovskou dírou do celistvosti našeho uskupení. Muzz jen těžko bude zvládat její společnost a je tak dost možné, že se naše parta úplně rozpadne. Jistě, všichni se budeme přátelit dál, ale už nebudeme jako sitcomoví přátelé, ale jen menší skupinky vždy bez jednoho nebo bez druhého, aby se nemuseli rýpat v bolestivé ráně čerstvého rozchodu.
Jaksi taksi – Jednou
Na tuhle píseň jsem si v posledních dnech vzpomněla a hodně ji poslouchám. Poslal mi ji před rokem a půl Mamut. Je smutná, ale její konec vyznívá podivně optimisticky a člověk si z něj může vzít mnohé.
Každopádně zjišťuji, že ukončit něco, je strašně těžké. Pořád se krmím nadějí, doufáním, otázkami a věčným „co by, kdyby…“. Nic. Žádné „co kdyby“ už prostě není. Je to za mnou, další vztah, který nedopadl podle mých představ. Jen jsem to tentokrát nebyla já, kdo z něj utekl.
Snažím se věřit, že to mělo smysl, že to nebyl ztracený půlrok, že mě to mělo něco naučit a že mě někde v budoucnu čeká ten Pravý. Ale je strašně těžké tomu věřit, protože posledního dva a půl roku mého života to na poli vztahů vůbec nebylo lehké. Zažila jsem snad všechno špatné, co ve vztazích zažít jde a ten, který mi slíbil slepit srdce cukrovou vatou, který mi šeptal, že jsem jeho jediná a vymýšlel jména pro naše děti, všechno zahodil, zkameněl a zmizel z mého života, aniž by řekl skutečné sbohem.
Nějakou dobu prostě musím dát chlapi k ledu. A udělám to. Ačkoli nejsem člověk, který samotu snáší dobře, potřebuju se dělit o sebe, potřebuji obejmout, potřebuji někoho, kdo mě bude držet za ruku a usínat s hlavou na mém rameni. Takže se přitulím ke svému psovi Gabrielovi a veškerou energii vložím do práce a do podnikání.
Zlomené srdce nemůže milovat. A já budu doufat, že ty střepy, které teď místo něho mám, se za čas zase spojí do jednoho kusu a jednou se najde někdo, kdo je vřele přijme a nikdy nepustí. Koneckonců, nic jiného mi nezbývá.
Chudáčku, to je mi moc líto. Určitě se to spraví.Hezky napsané
[1]: lítost je oukej, ale chudáčku prosím příště vynechat, ačkoli to bylo jistě myšleno dobře, ale z toho slova mi nabíhá husí kůže;)
Co by, kdyby…je jen absolutní a absurdní omyl lidského myšlení.
Doufám, že Ti brzo bude líp.
Přišla jsem o člověka, kterého jsem měla moc ráda v době, kdy jsem byla na dovolené. Nic jsem nevěděla. Přijela jsem a zasáhlo mě to tak, že dodneška z toho nejsem venku. Rozumím ti, moc… Zcela nečekané a nepředvídatelné nejde pochopit. Tedy…, já nechápu!:-(
Snad Ti trochu pomůže, že vím přesně, jak se cítíš. Mně to alespoň pomohlo, když jsem se kvůli zlomenému srdci přes 2 roky intenzivně trápila. Když čtu tvoje řádky, mám pocit, jako bych četla svůj vlastní příběh. Je mu totiž velmi podobný. Taky dodnes nechápu, jak se láska milovaného mohla z ničeho nic vytratit a všecko bylo najednou opačně. Byla jsem také překvapená, že zlomené srdce opravdu bolí! Ono se to jen tak neříká, je to vážně tak, doslova a dopísmene. A i když už je to za mnou a znovu jsem se nečekaně zamilovala, nevím, jestli se to vůbec někdy spraví tak, jak to bylo původně. Mám takový pocit, že když dá člověk naivně do vztahu naprosto vše i svojí duši a ono se mu to zhroutí, je to nevratný proces. Ráda bych ale věřila, že to tak není…
http://www.bachovy-esence.com/p/259/white-chestnut-globuli-10-g nebo http://www.bachovy-esence.com/p/263/rescue-globuli-10-g, zkus, za to nic nedas 😉
Kdo jen to říkal něco ve smyslu "nenechte se ovládat láskou" – á myslím, že Papus (Dr. Encausse). A má pravdu ten pán…
Já už dnes téměř nejsem schopen výše zmíněných citů. Nevím, ať tak či onak… cítím se (i díky tomu) skvěle.
Autorce přeji, aby se do budoucna nenechávala opravdu příliš ovládat tímto vnitřním citem
Bohužel … Teď zažívám něco podobného – jen se to spíše blíží tomu, co zažila tvá blízká kamarádka. Je nehorázné, jak je ta láska bolestivá …
[8]: láska ne, zrada je bolestivá.
Ahoj Lumenko a všichni, tohle je snad poprvé co píšu někomu na blog, ale tvůj příběh mě dost zasáhl. Vzpoměla jsem si na vlastní bolestivou zkušenost, kdy mě opustil bývalý přítel. Byla to převážně moje vina, protože jsem mu ze strachu, aby mě rozchod nebolel nedávala dostatečně najevo lásku ač jsem do něj byla po uši zamilovaná, pořád jsem se ze strachu držela ve vztahu zpátky (hlavně žádné vazby!)a pak se stalo. Přesně to čeho jsem se nejvíc bála, odešel a já jsem trpěla. Jednak jeho odchodem a jednak kvůli všemu nevyřčenému a neuskutečněnému z mé strany. Vina, kterou cítím za náš rozchod a za to, že jsem mu ublížila mi brání se znova zamilovat a dát dalším zájemcům šanci. Až mě to děsí. Snad někdy dojdu k odpuštění.
Asi nejlepší bude to nevzdat a odpustit si chyby minulosti.
Promiťě za můj dlouhý sloh. Potřebovala jsem se vypsat. Obdivuji, jestli jste to četli do konce. 🙂
No, tohle se prostě nedělá, vypařit se po anglicku. Jo, vždycky to bolí, ale když to člověk v sobě nemůže pořádně uzavřít… Přeju ti, ať je ti brzy líp a hlavně, ať přijdeš na to, proč se ti vztahově úplně nevede.
Když člověku zmizí milovaný člověk ze života, je to reálná ztráta a je jedno, zda zemřel nebo jste se "jen" rozešli. Truchlit pro to, co se ztratilo je přirozené a zdravé, obzvláště, pokud je potřeba pochovat i představy a naděje o budoucnosti. Srdeční zlomenina se neurologicky registruje jako skutečná bolest. Přesto existuje obecná snaha a tlak na to, rychle to projít, vzpamatovat se, jít dál, protože přeci to je jen nějaký sentiment. Nic není dál od pravdy, člověku velmi prospěje, když vše, co má v sobě, poctivě odžije a nepokouší se to zastavovat či bagatelizovat. Já jsem věčný analyzátor a velice mě uklidní, když to, co se uvnitř mě děje, odpovídá nějaké známé struktuře a není to nepřehledný chaos emocí. Znalost tohoto modelu mi velmi po rozchodu pomohla: http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%BCbler-Rossov%C3%A9_model
Hlavně na sebe nespěchat a dát si čas.
Slyšela jsem i o tom, že někomu pomůže udělat pomníček, "pochovat", co bylo a vše, co se s tím pojilo. Brzy bude slunovrat. Slunce se otáčí v kozorohu, přísném rodiči, aby se opět navracelo směrem k dětské nevinnosti. Možná by se ti líbilo, pokud se na to budeš už v tu dobu cítit, provést při té příležitosti něco jako rituální rozloučení s tím, co minulo. To je také věc, která mi velmi pomohla – v dnešním životě člověku právě takovéto překlenovací rituály podle mě dost schází. Přeju vše nejlepší a hodně síly do budoucna.
Ještě mě tak napadlo – nelekl se on, když jsi mu třeba povídala nebo se na blogu zmiňovala o tom, že už bys ráda dítě a rodinný život? Protože dost mladých kluků, když slyší tohle, dají rychle ruce pryč.
[13]: to je docela dobrá úvaha. A v kombinaci s tou hypotékou to může být příliš velký závazek. Dnes je zvykem do těchto věcí jít až tak v 35 a ne ve 25 letech. Může to leckoho vylekat.
[13]:Ne jenom kluci, o svatbě také nerada slyším a děsí mě a když pronesu nějaký vtípek ohledně svateb před svým milým, nese to špatně. Já to dokážu brát s nadhledem, ovšem taky bych radila tolik o tom nemluvit.
Souhlasím s tím, že by se člověk neměl citům tolik oddávat, předešlé vztahy mě tomuhle naučily..
[13]: No, tak asi není úplně vhodný o tom mluvit po prvních čtrnácti dnech vztahu, když pořádně nevíte, jestli spolu za měsíc ještě budete, to je pravda. I chlap má navíc city a chce být milován a nechce se cítit jako dárce spermatu a kasička. Ale taky už jí není šestnáct, aby jí stačilo se s chlapem akorát vodit za ručičku. Je asi jasný, že dospělý vztahy se někam posouvat musejí a zákonitě člověk od určitého věku dojde k plánování budoucnosti a dozraje až k tomu, že by ty závazky jako je hypotéka a děti chtěl. Jasně, že ne hned zítra. Nebo teda klidně jo, někomu v tomhle směru "hnízdění" ty biologický hodiny začnou tikat i docela brzo a to prostě neovlivníte. Asi těžko si vysvětlíte, že když vaše kamarádky ještě děti nechtějí a klidně budou dalších deset let čekat, tak vy máte taky. Nicméně mi přijde v pětadvaceti letech už poměrně standardní uvažovat o nějaký budoucnosti a trochu plánovat. Mlčením se navíc imho nevyřeší už vůbec nic. Každopádně, ať už je standardní a většinové v pětadvaceti přemýšlet o rodině nebo ne (pár kamarádek, co už děti mají, mám, prostě to tak chtěly, jejich věc), když se sejdou dva a jeden už je vyzrálý a druhý ještě ne, no, tak to asi mezi nima nemůže jen tak nedořešený viset, naopak je záhodno si o tom popovídat a neztrácet kdyžtak vedle sebe čas, když víme, že to nikam nevede. V sedmnácti se fakt člověk mohl vodit za ruku, zamilovaně cukrovat a nic neřešit, ale když dospějete, holt už máte porovnaný priority a můžete narazit na jejich nekompatibilitu.
Takový rozchod je hodně drsný… když člověk netuší (a v nejbližší době se nejspíš nedozví), proč se to stalo. No, chlapi obvykle na tuhle otázku ani neodpovídají, protože prý nechtějí partnerku zranit. Ale je zvláštní, když takhle obrátí… obvykle totiž člověk alespoň tuší, že se něco děje a kde je chyba….
Já v poslední době zažívám vztah, který tedy není partnerský, ale je velmi intenzivní a je tu právě od toho, aby mě toho hodně naučil. Zrovna před pár dny jsem také řešila (a psala mu), co všechno "potřebuju". Poté, co jsme před týden, řešili, že přece nejsem žádná chudinka a nemusím mít potřebu manipulovat druhé (ačkoliv já nevnímám, že to dělám) do nějakých projevů a nějakého chování. Ale on mi upřímně řekl, že to tak vidí, ačkoliv mu to nevadí. No, učí mě, že nepotřebuju vůbec nic. Že jsem samostatná silná milující bytost, která nepotřebuje brát, nepotřebuje nic a nikoho, ale může sama ze sebe dávat… a dostávat zpět to, co mi druzí rádi svobodně nabízejí :-)))) Možná tohle učí vztahy i Tebe, ačkoliv drsnějším způsobem a tak trochu nenápadněji, že si to jen tak jasně neuvědomuješ :-)))
[13]: pokud ano, tak se vyděsil sám. Já nebyla ten, kdo šišlal na děti v tramvajích a říkal "podívej, taková jednou bude naše dcerka", kdo plánoval velký dům, aby se v něm jednou děti cítily dobře. Já sice děti a rodinu chci, ale nepředpokládám, že to bude zítra. To on me po třech měsících zcela vážně požádal o ruku s tím, že se mnou chce být celý život a mít se mnou děti.
O to horší je, jak to dopadlo…
[18]: A tys mu kývla, skálopevně přesvědčená, že chlap, se kterým chodíš tři měsíce, je ideální kandidát na zakládání rodiny?
Ty jo, já si myslím, že lidi podobného ražení jsou prostě trochu labilní, nevyrovnaní a vlastně není divný, když tě jeden den milují, druhý den prudce nenávidí a třetí vlastně skoro neznají. Prostě nevědí, co chtějí a nemají žádnou zodpovědnost, vidí jen sebe. Nějak nemám pocit, že by byla chyba na tvojí straně a vyděsila jsi ho šišláním do cizích kočárků, protože si myslím, že jestli holka v pětadvaceti uvažuje nad tím, že jednou časem založí rodinu, tak je to docela normální a normální chlap kvůli tomu nemusí ze vztahu v panice utíkat.
[18]: Aha. Tak to je opravdu hodně divné.
To je nejhorší tyhle rozchody bez pořádného vysvětlení. Zažila jsem takový. Z ničeho nic se změnil z milujícího kluka na naprostého hajzla. Bylo to dávno, někdy v osmnácti. Ale byla to fakt hnusná zkušenost.
[19]: jistě, proč by ne? Kamarádovi se stalo, že oplodnil pořítelkyni po dvou měsících vztahu a už jsou šest let manželé a mají druhé dítko. Není vždy nutné s člověkem být deset let, aby měl člověk "jistotu". Na druhou stranu, oba jsme pochopitelně plánovali a ne že se na to vrhneme za týden;) Chtěli jsme spolu samozřejmě nějakou dobu být a něco vybudovat. A v průběhu budování najednou kde nic tu nic…
Něco podobného se mi stalo jenže mi to mimčo udělal zůstala jsem sama s dítětem a bydlím u rodičů. Ale neni všem dnům konec to bude dobrý Lumenn
Je to smutné, ale v dnešní době věřit v nějakého pana Pravého nebo paní Pravou je hodně naivní. Většině lidí se nikdy nepodaří najít někoho, s kým by si opravdu rozuměli, navíc se dneska hodně propaguje individualita a to často vytváří z lidí naprosté sobce, kteří jsou schopní odkopnout někoho kvůli sebemenší maličkosti, co jim na nich vadí.
Pokud se někomu podaří najít lásku na celý život, je to spíš o velkém štěstí a náhodě.
[23]: Ano je to těžké najít toho Pravého/Pravou, ale není to nemožné. Mě se to povedlo rozumím si se svým mužem, tak jako z nikým jiným. Nedokážu si představit, že by mě opustil to bych fakt nepřežila, nedokázala bych milovat někoho jiného.
Lúmenn, tak tohle jsem ještě neviděla, že by se někdo s někým z ničeho nic rozešel to mi rozum nebere, to je fakt divné. Buď si našel někoho jiného, pro něj zřejmě lepšího než si ty nebo ho někdo od tebe odradil nebo já nevím nechápu takový náhlý obrat.
Tohle bylo smutné čtení. Je to sice klišé, ale čas je nejlepší lékař 🙂
Omlouvám se, že svůj komentář píšu až po třech týdnech poté, co jsem si článek prvně přečetla. V prvé řadě je mi líto, co se stalo. Avšak z toho, co píšeš, mi je jasné, že tentokrát by ses rozhodně neměla obviňovat ty. Nebudu si hrát na psychologa, ale mě osobně jeho chování dle popisu připadá, že buď má zmatek sám v sobě, nebo nemá ponětí, jak takové situace řešit. Je mi jasné, že na všechny otázky, které jsi vypsala, ses jej ptala. Za sebe i za vás doufám, že šlo o nedorozumění a pokud už se to nevyjasnilo, tak ať se ještě vše k dobrému obrátí. Držím palce. 🙂
Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti; http://girlssnapshots.com
http://horkedivky.top – horke divky z vaseho okoli