Jak jsem dělala ochranku princi Williamovi – část II.

V nedávném článku „Neuvěřitelná řada šťastných příhod“ jsem ve výčtu všemožných náhod, které mě v životě potkaly, vzpomněla i na zajímavý zážitek, kterak jsem si šla lehnout pod strom a díky tomu se stala na chvíli ochrankou prince Williama – ano, toho prince Williama, vévody z Cambridge, následníka britského trůnu. V té době měl tedy podstatně víc vlasů, než dnes, protože celý příběh se odehrál už před téměř deseti lety, konkrétně na skautském jamboree v Anglii v roce 2007. Ale ačkoli je to historka už trošku zaprášená, ráda ji občas pro pobavení kamarádů vyprávím a tak když se pod článkem objevila naléhavá prosba, abych tenhle příběh sepsala, řekla jsem si, proč ne:) Toto je druhá část vyprávění, která přímo navazuje na díl první (bez něhož nemá smysl číst dál;)).

Když se bouře přehnala, oprášila jsem si klobouk, ještě pořád obalený stébly trávy a rozhodla se, že odpočinku pro dnešek stačilo a nebylo by od věci vydat se na základnu „péče o návštěvy“ poptat se, jestli jsou dnes nějaké speciální úkoly. Klobouk jsem pro jistotu nechala na hlavě a jak jsem zjistila, dobře jsem učinila.

Na našem ústředí, což byl vlastně akorát velký stan, kde jsme mívali různé porady, mýtinky a rozdávání každodenních úkolů, bylo totiž všecko úplně jinak, než jsem čekala. U vchodů na louku se stanem stáli sveřepě se tvářící skauti a ještě sveřepěji se tvářící pánové v těch černých oblecích. A mě došlo, že jsem asi v průšvihu, protože na ústředí se nedostanu – vybavila jsem si mohutnou hruď mé německé sousedky v ochrankovém kordonu, na níž se jí místo visačky se jménem, kterou jsme nosili všichni, vyjímala visačka hlásající „special guest crew“ nebo něco v tom smyslu.

Kdybys chodila na ty ranní nepovinné mýtinky, místo abys vyspávala, měla bys spešl visačku taky, spílala jsem si v duchu. Jenže pozdě bycha honit, takže pokud chci proklouznout do našeho „velícího stanu“ a zjistit, co se vlastně děje, musím improvizovat. Takže jsem si pověsila tu klasickou visačku, na níž bylo prostě jen jméno a znak jamboree, na klopu kapsy kroje obráceně, nápisem směrem k tělu, aby nebyla čitelná a s oranžovomodrou hučkou sebevědomě na palici jsem vyrazila směrem „hustokrutopřísně se tvářící agent MI5“ (aspoň myslím, že to byl agent, možná to byl prostě úplně obyčejný sekuriťák, ale dopřejte mi tu radost:)).

Se vztyčenou bradou jsem prošla kolem něj, jako by mi patřila nejen cestička, ale i celý park a vlastně i přilehlé pozemky a jestli někdo měl právo jít směrem ke stanu „péče o návštěvy“, byla jsem to já a nikdo jiný. Dala jsem do toho všechnu aroganci mých osmnácti let a ono to prošlo.

Takže jsem byla uvnitř chráněné zóny, fajn. Kdybych byla terorista, co chce zabít následníka trůnu, budu si tuhle chvíli pamatovat – stačí mít na hlavě barevný klobouk a pustí vás kamkoli. Protože jak mi ze všech těch tanečků došlo, princi Williamovi se dneska jen tak nevyhnu – a opravdu. Potuloval se po louce před stanem mé divize, kde mu banda dětí sehrávala scénky jak z Potěmkinovy vesnice. Hrající si skautečky a skautíci, krásně naaranžované divadýlko s kužely, kruhy a dalšími roztodivnostmi, jimiž se mohla bavit anglická mládež naposledy tak v devatenáctém století.

Zhruba v tu chvíli mě zmerčil náš šéf, asi třicetiletý britský skaut a naznal, že když už jsem tady, měla bych být užitečná. Dovedl mě doprostřed stanu, kde, ó kráso, byl raut. Raut nachystaný pro koho jiného, než his majesty. Raut, na němž jsem dostala za úkol vzít si do ruky tácek se skleničkami šampaňského a stát jako voják z hradní stráže – s tím rozdílem, že místo pušky jsem držela tácek. Tácek, který prince ani v nejmenším nezajímal – on tedy princ vypadal, že ho nezajímá vůbec nic a už by tuhle taškařici měl nejradši za sebou. A když stojíte na pařícím slunci s táckem plným vychlazeného šáňa, určeného pro královský jazýček, můžete být skaut jak chcete, ale tohle pokušení je prostě příliš veliké.

V duchu jsem se vévodovi z Cambridge omluvila a jednu ze skleniček opatrně vyprázdnila. A pak ještě druhou. Šampaňské pro prince, to nepijete každý den. A přála jsem si, aby místo toho všeho očumování dvanáctiletých holek, hrajících si s obručí, vyrazil na šampaňské, protože pak by ta historka měla mnohem zajímavější název a to jak jsem pila šampaňské s princem Williamem.

Bohužel se tak nestalo. Místo toho mi po chvilce byl tác zase odejmut a jediný, kdo si z něj za tu dobu vzal kromě mě sklenici byl nějaký panák z princova doprovodu. Mě a další skauty s vtipnými klobouky divize „péče o náštěvy“ nahnali k pódiu, kde se měl konat večerní slavnostní zahajovací ceremoniál – kvůli princi asi ve tři odpoledne. Zase jsme udělali kordon, který podléhal mnohem většímu náporu, než ten předešlý, protože mezitím se zpráva o královské návštěve už roznesla a u pódia byly tisíce lidí. Naštěstí se k „ochrance“ přidali i další, neokloboukovaní, dobrovolníci a společně jsme nějak zvládli udržet rozjívené japonské skautky a další účastníky z očima navrch hlavy, jakž takž v klidu a jakž takž daleko od prince. Ten už se zubil o poznání míň, než před pár hodinami a mě v tu chvíli došlo, že být princem asi není zrovna žádná sranda a že tomu chudákovi vlastně ani trošinku nezávidím. A v ten okamžik jsem taky pocítila hrdost, že jsem jedním z těch, kteří nejančí, nepiští, ale mlčky stojí zapřený patama o štěrkovou cestičku, zatíná svaly a lokty pevně zaklesnutý za lokty ostatních tvoří stráž před zfanatizovaným davem. V tu chvíli jsem prostě byla ochranka a byl to zatraceně fajn pocit a kromě šampaňského mě hřálo v žaludku vědomí, že jsem právě udělala něco hezkého pro toho smutného kluka, co má něco přes dvacet, ale kouty už má jako stařec a na jeho zádech leží vážně velká tíha následnictví.

A pak najednou začal ceremoniál, my měli padla a mě došla ještě jiná věc – kdybych si šla lehnout kamkoli jinam (a areál byl na to dost veliký) mohla jsem o celou tuhle slavnou návštěvu přijít. A protože jsem tehdy notoricky nechodila včas „do práce“ a tím pádem nedostala svou VIP ochrannářskou visačku, mohla jsem taky celou dobu strávit někde úplně jinde a nikdy v životě bych tenhle příběh nemohla vyprávět, protože by se nestal. A taky by stačilo, aby se ten sekuriťák nebo agent nebo co to bylo chtěl podívat na visačku a odpadla by celá ta úžasná část se šampaňským a s tím, že kdybych byla atentátník, stačil by mi jen fialovooranžový klobouk z laciné plsti a Británie už by měla jen jednoho mladého prince.

Ale ani tady příběh plný náhod nekončí. V tentýž den jsem psala z místní internetové kavárny zážitky domů a v odpověď mi došly nadšené ovace a že prý z té slávy mám i fotku v novinách, tedy na nějakém českém zpravodajském portálu. Tady ji máte (můj tatínek ji má vystavenou od té doby bůhvíproč v kanceláři, takže jsem ji mohla naskenovat):

Když jsem fotku viděla, zmocnilo se mě neblahé tušení, ale domů jsem bodře napsala, že je úžasné, že mě dokázali poznat jen podle kousku prsa a asi tří centimetrů čtverečních tváře. A moje neblahé tušení se vzápětí potvrdilo. Celá moje drahá rodina si totiž myslela, že nejsem to prso s českým skautským sliboým odznakem a kus supertrapného klobouku úplně nalevo, alebrž zubící se brýlatá holčina s culíky v zeleném kroji, nacházející se na fotce o kousek víc vpravo a hlavně narozdíl ode mě skoro celá. A že jim sice bylo divné, kde jsem vzala tu zelenou bundu, kterou jsem nikdy neměla, ale že už všem známým a širokému příbuzenstvu rozeslali tuhle fotku a že by bylo nemístné teď všem vysvětlovat, že na fotce sice jsem, ale vlastně nejdu vůbec poznat. A že zvlášť dědečkovi, osmdesátiletému kmetovi nad hrobem, by to jistojistě rozervalo srdce, takže bude pro všechny lepší, když do konce života budu pro všechny onou dívkou v zeleném.

A s tímto příběhem fotka visí u tatínka v kanclu už skoro deset let a já stále nemám to srdce upozorňovat na trapnou, ale pochopitelnou záměnu mé osoby za děvčici z bůhvíjaké země, která mi je shodou okolností skutečně hodně podobná, na malinkaté rozpixelované fotce zvlášť. Aby toho totiž nebylo málo, všude na internetu, kde je tato fotka k nalezení, je bůhvíproč moje ňadro odříznuté a zbývá ze mě už jen krempa klobouku, takže být dívkou v zeleném, kterou ve skutečnosti nejsem, je pořád lepší, než být třemi a půl pixely na fotce s prince Williamem, kterými ve skutečnosti jsem. Naštěstí můj drahý dědeček již není mezi námi, takže ho z tohoto veřejného odhalení pravdy nemůže trefit šlak a to, že se roky rozplýval nad úplně cizí slečnou, která vzdáleně připomíná jeho vnučku, mi snad tam nahoře odpustí:) Protože zbytek příběhu, jak jsem dělala ochranku princi Williamovi, je stoprocentně pravdivý:)