Jak jsem dělala ochranku princi Williamovi – část I.

V nedávném článku „Neuvěřitelná řada šťastných příhod“ jsem ve výčtu všemožných náhod, které mě v životě potkaly, vzpomněla i na zajímavý zážitek, kterak jsem si šla lehnout pod strom a díky tomu se stala na chvíli ochrankou prince Williama – ano, toho prince Williama, vévody z Cambridge, následníka britského trůnu. V té době měl tedy podstatně víc vlasů, než dnes, protože celý příběh se odehrál už před téměř deseti lety, konkrétně na skautském jamboree v Anglii v roce 2007. Ale ačkoli je to historka už trošku zaprášená, ráda ji občas pro pobavení kamarádů vyprávím a tak když se pod článkem objevila naléhavá prosba, abych tenhle příběh sepsala, řekla jsem si, proč ne:) A aby to bylo ještě zajímavější, našla jsem pro vás i jednu fotku:) Ale pěkně popřádku…
(vyprávění se nakonec tak protáhlo, že si o této povedené taškařici budete moci přečíst hned ve dvou dílech:))

Jamboree je celosvětový skautský sraz, který se koná pravidelně jednou za 4 roky – na několik týdnů se pár tisícovek (no, spíš asi desetitisícovek…) skautů utáboří na nějakém plácku, vyrostou tam stany z výstavami jednotlivých zemí, pořádají se různé hry, přednášky, koncerty a všeliký doprovodný program a mezitím vším se prostě lidi ve skautských krojích ze všech zemí světa navzájem seznamují. Je to vlastně takový velký skautský fesťák, plný poznávání jiných kultur.
Ovšem jamboree v Anglii roku 2007 bylo tak trochu výjimečné – slavilo se na něm stoleté výročí založení skautingu, které proběhlo právě v Británii a to roku 1907. Nebudu vás ale nudit zdlouhavým popisem, jak to s těmi začátky skautingu bylo – každopádně šlo o docela velkou událost, století od založení se neslaví každý den, takže to kromě běžného festivalu a pártošky byla taky dost slavnostní akce. A kdo jiný mohl přijet na zahajovací ceremoniál, než budoucí hlava britského království, his majesty princ William.

Já tam tehdá byla jako osmnáctileté žábě čerstvě po matuře, dychtící po nových zážitcích, konečně oproštěná od školních povinností, užívající si nejdelší prázdniny svého života a tisíc kilometrů daleko od rodičů. Tímhle sáhodlouhým opisem směřuji k tomu, že jsem chlastala jako duha a vymetala jeden večírek za druhým – a vzhledem k tomu, že tam bylo skautů z nějakých sto zemí světa, vždycky se našel někdo, kdo slavil…něco. A nad lahví národních kořalek se prostě sbratřuje se skauty z celého světa nejlíp, to dá rozum.

Jenomže to nebylo tak jednoduché. Nepředstavujte si jamboree jako jeden velký fesťák, kde pobíhá hromada organizátorů ve fosforeskujících vestičkách. Skaut není zrovna bohatá organizace, aby si mohla dovolit platit si hromadu sudličníků, co to za ně odmakají, a tak se účastníci jamboree v zásadě rozdělují na dvě půlky – mladší 18 let, „děti“, kteří na jamboree jedou jen a pouze za účelem se bavit a poznávat jiné kultury, a starší 18 let, „IST“, tedy International Service Team, což jsou dobrovolníci ze všech účastnických zemí, kteří zajišťují hladký chod akce a dělají úplně všecko – umývají hajzlíky, vaří a vydávají jídlo, starají se o „děti“, zajišťují program na atrakcích…, každý servisák dostane ještě před jamboree přidělenou svoji sekci, kde celou akci bude pracovat. Odměnou nám, servis týmu, byl dobrý pocit a možnost být u toho – a protože volného času mezi našimi povinnostmi bylo docela dost, užili jsme si jamboree úplně stejně, možná i víc, než „děti“.

Já, jak jste asi pochopili, jsem patřila k IST. A mojí doménou byla „péče o návštěvníky“, tedy nikoli o skauty, ale o návštěvníky zvenčí, kteří se na tak velkolepou událost, jako je hromada skautů na jednom místě, přijeli podívat jako do ZOO. Ale jelikož ZOO je podstatně zábavnější, než několik tisíc mlaďochů v košilích se šátky dovádějících na louce, zjistilo se v průběhu, že dobrovolníci pečující o návštěvníky podstatně převyšují poptávku a aby nás všechny neposlali umývat hajzlíky, tvářili jsme se důležitě a nepostradatelně a u toho se 90% času strašlivě nudili a jediné zpestření tvořili občasní zmatení turisté, kteří hledali záchod nebo pódium nebo tak něco. U toho jsme měli na hlavně takové supertrapné oranžovofialové klobouky, které můžou vymyslet jenom Angličané, takže bylo na míle daleko vidět, že jsme to my, úplně zbyteční pečovatelé o návštěvníky a dokud jsme tu věc měli na hlavě, očekávalo se od nás, že budeme aspoň vypadat, že něco děláme.

Jenomže mě se nic dělat nechtělo – měla jsem ten den docela kocovinu z vydařené párty, tuším že byla tentokrát k výročí založení Moldávie. Takže jsem přemýšlela, kam se zašiju, než bude odpolední mýtink. Mýtink, kde nám měly být sděleny podrobnosti k plánované večerní návštěve prince Williama, který se přijede podívat na slavnostní zahajovací ceremoniál (který se konal asi třetí den jamboree). Jak jsem se tak potulovala rozlehlým areálem, neměla jsem ani tušení, že kdybych chodila do „práce“ včas a kdyby v naší divizi nepanoval tak strašidelný chaos, dozvěděla bych se, že se mýtink koná právě teď, protože his majesty musela na poslední chvíli změnit plány a přijede za chvíli.

A jako blaženě nevědomé Lúmenňátko jsem si strčila svůj ohyzdný pruhovaný klobouk pod hlavu, aby po mě nikdo nic nechtěl a uvelebila jsem se s hlavou na takovém hezkém pařezu kousek od hlavního „náměstí“, kde jsem mohla blaženě dřímat přítomná příjemnému cvrkotu jamboree.

Onen blaženě příjemný cvrkot se po asi půl hodině změnil v děsivý dupot a halekání. Zvedla jsem se, abych zjistila, co se děje a všimla jsem si, že najednou všichni lidi, co mají na hlavě stejně pitomé klobouky jako já, běží na jedno místo. Oukej, tak to se asi něco děje a když už tady tak ležím s kloboukem pod hlavou, možná bych si ho měla na tu hlavu radši narazit a jít pomáhat, to se ve mě konečně probudila skautská čest a smysl pro povinnost namísto kocoviny.

Sotva jsem si ovšem narazila hučku na hlavu, nějaká obtloustlá Němka se stejnou pokrývkou hlavy mě chytila za ruku a směsicí němčiny a angličtiny mi začala horečně vysvětlovat, že je tady princ a že se musíme chytit za lokty. Nedávalo mi to smysl – do chvíle, než jsem z jedné strany měla zaháklý svůj loket za tuhle Němku, druhý loket vpáčený do nějakého klučiny a nezjistila jsem, že takhle my všichni s divnými klóbrci tvoříme pevnou uličku z našich těl kolem jedné z cestiček.

Jsme živé štíty, napadlo mě, když jsem ucítila tlak zezadu a uvědomila si, že za námi se tísní dav lidí a my hrajeme stejnou roli jako zábrany na metalovém koncertě. S tím rozdílem, že tamty zábrany nebolí, když je někdo nabírá kolenem či loktem. Proč všichni tak vyvádějí jsem zjistila vzápětí, protože kordonem živých štítů s trapnými klobouky právě procházel princ William, zubil se od ucha k uchu a rozdával pozdravy na všechny strany. Němka začala omdlévat a dav za námi tlačit ještě víc. V tu chvíli se moje sousedka zbaběle pustila mého lokte a celá uzardělá podávala ruku princi Williamovi a věšela mu na krk svůj šátek, kterých ten chudák měl už aspoň patnáct od předchozích
omdlévajících dívek. Tak jsem naznala, že když už může ona, můžu taky a milému princi podala ruku taktéž. Zdálo se mi, že se vilně dívá na můj šátek, ale vzhledem k tomu, že už jich měl sám víc, než se na jeden krk, byť královský sluší, se u mě musel spokojit s podáním ruky, protože šátky jsem měla na akci jenom dva a to vážně není počet na rozdávání.

Znovu jsme se pevně chytili, moje německá sousedka pořád trošku omdlévajíc, a znovu vlastními těly bránili milého prince, kterého pochopitelně bránila ještě jeho několikačlená ochranka v černých oblecích a černých brýlích, protože neustále se trhající zábrana ze skautů a skautek, kteří se mohli zbláznit aby mu na krk zavěsili milionšestý šátek, by mu moc platná vážně nebyla.