Nahóru…a dólu…
Nenávidím ten pocit, ty změny, ta neočekávatelná zhoupnutí nálad. Je to zvláštní – chvílemi mám pocit, že prožívám nejšťastnější období v životě. Mám vše, co chci, skončila jsem s deprimující školou, vydělávám tolik peněz, kolik potřebuji, mám skvělého přítele, střechu nad hlavou, hodně knih na čtení, můj blog, kterému se věnuju několik hodin týdně….
Mám koníčky, mám kamarády, mám všechno, co od života můžu chtít.
A pak…
Všechno je okej, ale stačí jeden nepatrný závan větru a misky vah se vychýlí. Ne, že by se jen zakývaly, jako je to u ěžného člověka zvykem, ony se úplně převáží kamsi do háje. Nálada na bodě mrazu, pocit, že jsem příšerná kreatura, která by po téhle planetě ani neměla chodit. Dílek skládačky, co nikam nezapadá, osamělý, divný, který nikdo nemá rád.
Slzy, pláč, křik, obviňování všech včetně sebe. Den strávený v tichu a o samotě, přemýšlení, hudba, knihy, vše abych zapomněla.
A najedno zase svítí slunce. Tedy to v mé duši. Mám chuť se smát, povídat si s lidmi, veselit se, cvičit, jíst, psát, číst si, jít ven, sázet kytičky, všechno!
Momentálně jsem dole. Zhoupnutí ze včerejška mě stálo spoustu sil a Mamutka taky. Už zase stojím na vlastních, sice zatím vratkých nohách, ale může to přijít kdykoli znovu. Misky vah se nějakou dobu budou zvedat, pak se ustálí a pak se zase převáží do polohy „slunečno“… než se zase během vteřiny protočí a vše půjde dolů. Jak zkur**ná sinusoida, z níž není úniku.
Dopřejte mi rovnoběžku! Nebo jen lehkou vlnovečku. Bere to tolik sil a tolik mě to nebaví. Kór když ještě tápu a nevím, proč se mi to děje. Důvody ke smutku veškeré žádné a přece mě občas sevře podivný chlad. Držte palce ať mu co nejdřív nakopu prdel!
Znám, jak dobře znám, jen to slunečno za mnou už skoro nechodí.
Ale…přesně takové pocity taky mívám, jen s tím rozdílem, že těch veselých chvilek je jen pomálu, vlastně už si skoro na žádnou nepamatuju – u mne je to ale klasická endogenní deprese…
Vlnovky jsou potřeba; aby člověk pocítil opravdou radost musí si prožít i smutek.
sebeláska, sebepřijetí, odpuštění?
Aj ja mávam často podobne pocity. Len to slnečno chodí zriedkavo. Čo je ako naschvál že práve vtedy všetci odo mna včetci niečo chcu a nedaju mi pokoj, na čo reagujem dosť podráždene a občasagresívne.
Plynutí po sinusoidě je hrozné, ale bohužel je to věc, které se nelze vyhnout. Tak to nevzdávej, každé zhoupnutí je něco co tě posune dál.:)Ale na co tlachy…však ty určitě dobře víš jak to chodí.;) Takže Ti raději pošlu nějakou pozitivně naladěnou energetickou kouli, která snad bude užitečnější…:))
jjj, taky to znám, nejhorší ale opravdu je, když nemáš vzásadě kvůli čemu tu blbou a zadeptanou náladu mít, to mi pak spousta lidí říká že nemám proč bulet a trápit se,nebo v horším případě si mě vůbec nevšímají.Mě obvykle v těchto chvilkách pomáhá jít tvořit něco konstruktivního a když se ani k tomu nemůžu dokopat, tak pak je nejlepčí se vybulet, nechat se utěšit od nejmilejšího a je na chvilku klid :)Určitě máš taky nějaké svoje zaručené zklidňovače těchto stavů.
Je ale fakt blbý, že časem to přijde zas….ať žije maniodeprese 😀
Taky to tak mám, momentálně jsem taky dole, a přitom bylo do silvestra vše jinak…
Mně se to stává taky. Myslím, že to potkává asi všechny. Blbá nálada a ani nevíš, proč vlastně. Pomáhá mi nebýt v takový chvíli právě vůbec sama i když máš pocit, že jsi protivná i sobě samé, natož někomu dalšímu.
[4]: to je právě zvláštní, když je mi fajn tak se miluji, miluji život, svět, lidi v něm, jsem šťastná a plná lásky a pochopení. A pak jako by mě zahalil černej mrak, posedla zloba, smutek, sebenenávist a vztek na celej svět. Střídání nálad se vším všudy. Ve chíli "dole" mi přijde neuvěřitelné, že bych kdy mohla být šťastná a ve chvíli "nahoře" zas nechápu, co mě kdy mohlo štvát. Zvláštní no…:)
[10]: tak to bych skoro řekl,že máš nějaké potlačené,nevyřešené věci (třeba i podvědomě ze vzdálenější minulosti) a v takových chvílích vylezou ven a hlásí se o nějaké řešení…protože jen tak samo sebou to nebude…
Nojo, zkrátka bipo..
[11]: to je mi jasné, ale pořád se k tomu nemůžu prokutat, je to tak hluboko ve mě, že nepomohlo zatím nic, regrese, meditace, andílci…je to taková moje soukromá hluboko zakopaná záhada:)
moc dobře to znám, to po tom se mnou není do řeči a jediné co mi jakžtakž pomáhá jsou série mých oblíbených filmů nebo seriálů. Ale musí být animované, nebo komediální, jinak to nepomůže;)
[11]: Proč hned něco takového? Půlka diskutujících okamžitě reaguje nějak ve stylu "jo, to mám taky". Že bychom v sobě všichni měli potlačená traumata? Normální blbá nálada imho. Venku hnusně, vstávat se ráno nechce, sluníčko nesvítí. Dokonce i to počasí snad jako důvod stačí. Jinak bych řekla, že to může být dost i prostým vlivem hormonální hladiny v ženském organismu. (Ať žijí genderové stereotypy o protivných ženských. No, ale něco na tom prostě je.)
[15]: ano, máme:). Protože normální blbá nálada má důvod, tenhle stav žádný důvod nemá a proto není normální
Jednou nahoře, jednou dole…