Hledání ztracené víry

Kdybych měla charakterizovat poslední týdny mého života, jen těžko bych ve svém slovníku našla slušné výrazy. Vlastně ani ty sprosté kolikrát nedostačují na popis toho, jak jsem se cítila.
Rozešla jsem se se svým drahým – resp. byla jsem rozejita. Všechny ty sliby, všechna ta láska, porozumění a odevzdání se jeden druhému zmizely během pár pekelných týdnů a já doteď nerozumím tomu, co se stalo, co se změnilo. Díky tomuto zážitku, kdy se jeden den díváte milovanému do očí a slibujete si lásku do konce života a plánujete společné chvíle a druhý den jste náhle na seznamu ignorovaných osob, ještě hlouběji, než metaforické hovno na podrážce, díky tomu jsem přestala jíst a taky přestala cítit jakoukoli víru a naději. A hlavně jsem přestala věřit v lásku.

Říkala jsem si, že pokud je možné, že někomu dáte všechnu lásku, kterou ve svém pochroumaném srdci najdete, probdíte u něj noci, kdy má záchvaty arytmie, držíte ho, když pláče po někom, kdo pro něj byl drahý a zemřel, když uvěříte, že má smysl někomu být věrný srdcem i tělem, když obětujete svůj čas, peníze i energii jen pro jeho štěstí a ten druhý vám to nakonec všechno vyčte, odvrátí se od vás a ze dne na den pro něj ztratíte význam, že pak prostě věc jako je láska nemůže existovat.
Že je to jen jakýsi výměnný obchod, dokud vám ten druhý dává to, co od něj chcete, dáváte mu na oplátku něco zpátky a pak, když si řeknete, že od něj nedostáváte dost, sbalíte si sebe i svoje city a odfičíte z jeho života. Že láska je jen jakési něco za něco a nemá cenu k tomu jakkoli upírat své snahy.
Jenomže v tom okamžiku, kdy jsem ze sebe vylila celou bažinu odpornosti, strávila mnoho probdělých uslzených nocí a začala si tykat s prášky na spaní, v tom okamžiku jsem vychrstla ten kýbl slz a hnusu na někoho, kdo trpělivě poslouchal a sdílel to se mnou.
A v tu chvíli mi to došlo. Pořád se upínám na jednu formu lásky a nedochází mi, že hned vedle sebe mám někoho, kdo ztělesňuje všechny formy tohoto citu a jemu vděčím za to, že jsem svoje srdce nevyhodila z okna, ale to rozdrcené potvorstvo jsem posté slepila kobercpáskou a rozhodla jsem se, že to ještě nevzdám.
Ten někdo je Finnýsek. Vy, dlouholetí čtenáři jej znáte. Seznámili jsme se v roce 2007, díky intervenci jiného kamaráda, Muzzuga a sešli se na bitvě Moravský pán prstenů. Bylo to to, čemu se říká láska na první pohled. Spadli jsme do toho po hlavě, během čtyř měsíců se k nám nastěhoval – sám neměl rodinu, práci, perspektivu, jen pár přátel, kterým docházela trpělivost a síla ho neustále tahat z fňuku.
Během pár měsíců se stal součástí ale naší rodiny – nejenže u nás doma bydlel, ale maminka ho přijala jako vlastního syna, postavil se na nohy, dodělal si školu, pracoval, snažil se. A pak jsme se rozešli, opustila jsem jej kvůli jinému a zmizela napořád do Brna.
Mohlo to skončit, jako tyhle věci končívají. Mohl se sbalit, vykašlat se na všechno, co u nás měl a odjet pryč, ztratit mě z očí, tu ženskou, kterou miloval a která ho zradila. Ale on i já jsme v sobě našli odvahu se tomu postavit a ačkoli to bylo zpočátku těžké, hrany se za čas ohladily a z nás se stali nerozluční přátelé.
První Vánoce, kdy už jsme nebyli pár, ty v roce 2010, jsme strávili s lahví Cinzana a povídali jsme si do rána. A pak spousty dalších nocí. A my si uvědomili, že jediné, co se mezi námi změnilo je to, že mezi námi již není fyzická přitažlivost. Jeden pro druhého jsme tu ale stále byli a jsme dodnes. Už ne jako muž a žena, ale jako bratr a sestra, jako nejvěrnější přátelé.
Vím, že je to pro hodně lidí nepochopitelné, pořád tam hledají něco, co tam není. Pocit viny, nenaplněné touhy nebo co já vím. Ale my víme svoje. Milujeme se. Ano, pevně a nerozlučně. Ale netoužíme a oba víme, že už ani nikdy nebudeme, spolu žít jako pár. Takhle jsme šťastní. On má úžasnou přítelkyni, která je skvělá a doufám, že spolu stráví zbytek života. A já, ačkoli teď zlomená a zraněná, snad jednou taky řeknu ano svému vyvolenému. Ale i kdybychom o partnery, tak jak se to za ty roky již stalo, přišli, my dva tu pro sebe budeme napořád.
Finn je člověk, který dokázal něco, co je pro mnoho lidí nemožné. Odpustil mi. A neopustil mě. A já jsem mu za to neskonale vděčná. Už skoro rok spolu bydlíme, ještě s dalšími přáteli, a já vím, že když mi bude zle, můžu ho vzbudit ve tři ráno a on si se mnou bude povídat. A totéž kdykoli udělám já pro něj – a oba jsme to již nesčetněkrát udělali.
A to je fakt, který mi došel. Nebýt lásky mezi námi, nikdy by naše pevné přátelství nevzniklo a speciální vztah dvou lidí by zanikl, jako tolik dalších vztahů ve stejnou chvíli, kdy by skončil sex. Mohla nás zničit žárlivost, touha po pomstě nebo prostá zachtivavost, ale láska tohle všechno překonala a já teď můžu v slzách obejmout toho nejúžasnějšího bratra na světě a vím, že láska prostě musí existovat, když existuje tohle.
Finne, děkuji ti za to, čím pro mě jsi. Známe se skoro osm let a po celou tu dobu nejsi pro mě ničím míň nebo víc, partner nebo ne, jsi člověk, úžasná lidská bytost, pro kterou stojí za to být na světě. Jsi součást mé rodiny, ačkoli nás nespojuje jediná kapka krve a jsi někým, koho si neskonale vážím za jeho obrovské srdce a nádhernou duši.
Máš své chyby a dokážeš mě pěkně naštvat, ale nakonec vím, že přes tyhle maličkosti bys mě šel zachránit třeba do pekla, kdyby na to přišlo. A já bych pro tebe bez mrknutí oka udělala totéž.
Před pár dny jsem ztratila někoho, do něhož jsem vložila obrovskou důvěru – a on ji zklamal, pošlapal a zahodil. Chtěla jsem totéž udělat se vší láskou, co v sobě mám a díky nejúžasnějšímu bráškovi na světě mi došlo, jaká je to blbost. Pokud láska dokáže překonat rozchod a zklamání, pak dokáže mnohem více.
Jinak Finn není jediným člověkem, kdo tu pro mě tyto dny byl, ačkoli jeho přínos byl klíčový v tomto uvědomění. Svoji víru v lásku bych nedokázala udržet nebýt Lizzy, skvělé ženské, která ačkoli je někdy tvrdší, než by chtěla, je člověkem s ryzím srdcem a obrovskou silou. Nebýt Muzzuga, který pod maskou drsňáka skrývá velké srdce a obrovské pochopení. Nebýt Sovičky, která někdy naivně, ale přesto upřímně věří v to dobré v lidech a dokáže to v ostatních probouzet. Nebýt Tristana, který mi ukazuje, že i když člověk ryje hubou v zemi, není potřeba se vzdávat, ale vždy je proč vstát a bojovat.
Děkuji i všem ostatním, kdo se mihli posledními dny a byli střípkem do mojí skládačky.
A paradoxně děkuji i tobě, Morsi, ty, který vždy zůstaneš v mém srdci a ačkoli to teď příšerně bolí, vím, že časem ti dokážu odpustit. Přeji ti hodně štěstí a děkuji ti za lekci, jejíž dosah ještě plně nechápu.
Miluji. Po týdnech slz a vzteku jsem v sobě našla lásku. Děkuji za dar, že jsem obklopena takovými lidmi, kteří ji dokázali z malinké jiskérky zase rozfoukat. Miluji vás, neskonale moc a neuvěřitelně si vážím toho, co pro mě děláte. Jste úžasní.
Příkaz: obnovit lásku
Hotovo.

14 komentáře “Hledání ztracené víry

  1. Moc ti toto uvědomění přeju, když si čtu tvoje články, tak mám někdy pocit, že ty vztahy stojí fakt za prd (a nejen při čtení tvých článků, ale bohužel i z mých zkušeností). Jsem ale ráda, že druhů vztahů je vícero. A že láska ,,partnerská'' není jediná na světě:-).

  2. Láska není o tom vyměnit deset deka hlazení za deset deka hlazení, je to zázemí, které druhému poskytujeme, je to pochopení, je to fakt, že druhého bereme takvýho, jaký je. 🙂 Pokud si to ten druhý neuvědomuje a není na to dost zralý, ať jde štěstí hledat jinam. Tenhle článek mi vykouzlil na rtech úsměv, i když tak docela veselé psaní to není… I když vlastně… 🙂

  3. Vše nakonec dobře dopadne, v to se snažím věřit, jinak nevím, kde bych byla. Takovýho Finnýska bych teď taky brala, jen mám takovej dojem, že se zase jednou musím spolehnout hlavně sama na sebe.
    Hodně štěstí, Lum 🙂

  4. [1]: a nejste zdaleka jediná, kdo se takto zamýšlí o mezilidských vztazích. Pravda je, že dnešní lidé stále méně potkávají tu pravou Lásku a to proto, že ji stále více přehlíží sami v sobě. Na straně druhé, na co bych se pak s radostí díval já bůh války, že ? 😀 Jo jo, svět jde do pekel a já se tomu směju. To je dobré 🙂

  5. [4]: napadlo, popravdě, ale je to těžké najít to přesné pojítko. Kéž bych si mohla vybrat, do koho se zamiluju, ale většinou mě prostě láska prastí svou obří pěstí mezi oči a to se pak těžko racionálně hledá. Nehledě na to, že tento partner se první měsíce zdál jako na hony vzdálený těm, s nimiž jsem chodila doposud – a vše se projevilo až v posledních týdnech. Takže nějak podvědomě asi chybu skutečně dělám, co s tím, to ale netuším

  6. Lúmenn, ty si tak silná osobnosť! Nechápem, ako to, že stále kráčaš ďalej, že stále napreduješ vpred. Hoc občas lietaš, keď sa nedá tak bežíš, keď ti dôjde dych tak kráčaš, no keď sa ti podlomia nohy, aj tak sa plazíš. V tomto ťa nesmierne obdivujem. Verím, že nájdeš svoje šťastie, svoju lásku. Neviem kto si to zaslúži viac než ty! Posielam Sandalphona, aby ti konečne našiel tvoju spriaznenú dušu. Jedného dňa sa stretnete. A neskôr mu povieš svoje áno. A budete mať krásne Lumeňátka :)) Držím päste!

  7. Lúmennko, je mi to líto.:( Fandím Ti a přeju Ti ať jsi konečně šťastná. Ty se vždycky umíš postavit na nohy a jít dál. To my beránčí ženy umíme, no ne?:)

  8. Holt si vybíráš z určitého okruhu sobě podobných. Což je asi normální. Ale pokud to opakovaně selhalo, tak budeš muset zkusit hledat jinde. Děláš ještě tu VŠ nebo to padlo? Tam by měla být snad trochu jiná sorta lidí a tudíž i příležitost pro tebe. Na glgacích akcích hledat vážnou známost asi fakt není rozumný. A jestli vás v jednom bytě bydlí víc, tak to taky může způsobovat vztahové problémy, soukromí je důležité. To jen tak teoretizuju z povzdálí, coby tvůj pravidelný čtenář, nevysvětluj si to špatně.

  9. [10]: vzpomeňte na slova pana psychologa Jeronýma Klimeše – lidé dělají chybu že si vybírají partnera/ku podle jednoho vzoru (= proto je potřeba změnit vzor podle kterého partnera vybíráte)

    [11]: no jo no – tak já ji znám ještě jako "kostru"

  10. [6]: On na hony vzdálený těm předešlým asi nebude. A ani nemůže být, protože jsi to stále ty. Člověk se zkušenostmi, prioritami a potřebami. Sice se tyhle věci v čase ještě pořád mění a je možné, že se i ve svém věku stále poměrně intenzivně hledáš, ale dá se čekat, že už si budeš vybírat partnery zkrátka optikou toho, jaká teď jsi, co sis prožila a co chceš. Teď by to chtělo najít onen důvod, proč jsou ti partneři nekompatibilní. Čtenáři blogu ti asi nepomohou, utvořit si jistý názor, tomu se asi nelze ubránit, nicméně lidi, co tě znají by ti možná k tomuhle tématu měli co říct. Možná má přispěvatel nade mnou kus pravdy v tom, že chlap pro život se v tomhle věku už asi fakt nehledá na kalbách. Taky bych si dovolila tvrdit, že vztah o tom dávej/ber nevyhnutelně je. Jasně, erotická přitažlivost musí být, nicméně touha vrhnout se na sebe kdykoli a kdekoli fakt není věčná a co pak ten vztah udrží pohromadě, až člověk sletí z růžovounkého obláčku zamilovanosti, poblázněných hormonů a rozklepaných kolen.

  11. [10]: fakt si nehledám partnery na kalbách, už mi není 16, ani 20:) S Morsem jsem se seznámila přes internet, ale také studoval VŠ, chodili jsme do divadla, četli jsme poezii apod. Takže ačkoli podle obecných měřítek "intelektuál", což je trochu posun od fantasáků a punkáčů, opět to nevyšlo

    [13]: ne, nehledá a ani bych ho tam hledat nechtěla;) Na druhou stranu, nemám tušení jak zařídit, abych se zamilovávala do těch "správných":)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.