Třemi písmenky v nadpisu jsem se pokusila vyjádřit povzdechnutí vytažené až z paty, povzdechnutí, které vyloudí člověk zaskočen a překvapen životní událostí, jež se na něj v plné rychlosti řítí. A pak taky člověk, který vydal ze sebe všechno, aby dospěl k rozhodnutí, načež zjistil, že rozhodnutí dospělo k němu.
Od soboty do pondělka se sypala jedna věc za druhou. A nejvíc jsem se sypala já… Jakmile v sobotu odpoledne odjel „můj ten druhý“, jehož pro účely tohoto článku zovati budeme J., padla na mě depresivní nálada, jako ostatně každý večer předtím i potom, když jsem byla sama doma.
Ten večer Barbaři hráli na Pod Parou, kde je kvůli pomluvám od Antify zakázali, takže prostě postavili apec doprostřed pole a jel se správný underground. Na protest a proti všem – a tak jsem se samozřejmě bála, že dostanou do držky nebo něco podobného. Docela nervózní jsem klukům volala, Mamutův mobil vzal Dejv, to bylo v pohodě, ovšem po koncertě už mi telefon zvedl Mamut.
A začalo peklo. Slyšet jeho hlas s vědomím, že už ho nikdy neuslyším říkat „miluju tě, je mi s tebou krásně, jsem s tebou šťastný…“, slyšet ho, jak mluví o povedeném koncertě a vědět, že pro mě už jsou tabu a na Barbary se patrně hodně dlouho nebudu moct přijít podívat, to všechno tak děsně bolelo. Půlku noci jsem pak strávila tím, že ačkoli jsem věděla, že Mamut nemá mobil u sebe, pořád do kolečka jsem mu volala a poslouchala, jak krásně pípá ten vyzváněcí tón. Byl hrozně uklidňující, ukolébal mě během půl hodiny ke spaní. Nebýt toho pravidelného „túúú—-túúú—túúú“ tak se asi zblázním – pořád jsem koukala na staré fotky, pouštěla si písničky od Barbarů, četla zápisky v deníku z doby, kdy jsme spolu byli šťastní.
Nedělní večer se nevyvrbil o mnoho lépe. A nebo se dá říct že ano? Kolem osmé jsme se ségrou vyrazily ven, že zajdeme na kofolu a pokecáme, takže jsme seděli na zahrádce v Mefistu, já kouřila jednu za druhou a bavili jsme se o všem možném. Potkali jsme pár kamarádů, trochu jsem se nakalila, ale jen lehce a nakonec nás maminka seřvala po telefonu, že je půlnoc a ať mažeme domů.
Alkohol v krvi, depresivní nálada jak nakreslená od hyperrealistického malíře a obrovský smutek v duši nakonec vyústily v jedinou věc: „Ahoj, Mamute nebudím tě?“ „No trochu, ale já stejně věděl, že zavoláš…“
Hodina. Hodina strávená povídáním, vymýšlením, řešením, pláčem a stýskáním. Jak si můžou dva lidé, co se rozešli pořád tak procítěně říkat lásko? Po hodině padlo rozhodnutí. První spoj do Brna mi jede v pět ráno. A pokud tam nepřijedu, tak se mi asi rozerve srdce na kusy a Mamut na tom nebude o moc líp. Prostě jsme se museli vidět.
Ve tři ráno jsem vyrazila potichoučku z domu, aby mi mamka nic nerozmlouvala a pěšky došla přes celé město do Tesca, kde jsem do vyhladovělého a zoufale podrážděného žaludku nalila Red Bull a Coca Colu, jinak bych asi padla. Posledních pět dní jsem skoro nejedla kvůli zánětu v krku a taky proto, že jsem prostě neměla chuť jíst, neměla jsem chuť ani spát, ani vlastně nic.
V tu noc jsem aspoň nabrala nějaký směr a měla jsem nějaký jiný cíl, než jen přežít další hodinu, další den. A tak jsem z Tesca došla pěšky prázdným a opuštěným nočním městem na nádraží, kde jsem hodinu četla knížku od Paula Coelha – Jedenáct minut. Dal mi ji J. a hrozně moc mi dala, asi víc, než on v tu chvíli čekal.
Četla jsem, kouřila, spala asi čtvrt hodiny na lavičce, až konečně bylo pět a dojel autobus. A já vyrazila na cestu do Brna a měla jsem pocit, že jedu domů. Klepala jsem se zimou, vyčerpáním a hlady, ale nemohla jsem usnout, ani pozřít aspoň kousek čokolády. Koukala jsem z okna a usnula asi na pět minut těsně před Brnem.
Zvonařka. Čekání. Zima. Sluchové halucinace, kdy jsem pořád slyšela písničku Chci žít nonstop, i když odnikud nehrála. A pak, když už jsem si říkala, že se na to Mamut vykašlal a nechce mě vidět jsem ho viděla, jak jde ke mně.
Žádné běhaní, žádné skákání do náruče. Prostě jsme se jel objali a rozhodli se nic neřešit, o ničem se nebavit jen jít spát. Padala jsem únavou, bolelo mě celé tělo, klepaly se mi nohy, prostě jsem byla ve stavu, kdy už moje tělo chodilo a mluvilo jen pevnou vůlí, spalujíce odhodlání a ne energii.
A přes tu všechnu únavu a vyčerpání jsme lehli u mě na bytě do postele, stulení k sobě, a nemohli spát. Povídali jsme se, hladili se, líbali a byli SPOLU jak jen dva lidi můžou být. A pak jsme se milovali – zoufale, rychle a se všemi pocity, které námi v tu chvíli zmítaly.
Spali jsme ani ne dvě hodiny a pak totéž přišlo nanovo. A my si uvědomili, že ať je to jakkoli, ať už jsou moje důvody pro náš rozchod jakkoli vážné a rozumově správné, láska, která mezi námi je, stojí ještě vysoko nad nimi.
A v to ráno, kdy jsme byli oba mrtví nevyspáním a zmožení dlouhotrvajícími depresemi a zoufalstvím, v to ráno jsme se za tu lásku rozhodli bojovat, protože ať se dělo cokoli, stejně jsme poslední dva týdny byli pořád spolu.
Od toho „osudnéo“ pondělka už uběhl skoro týden, týden hledání ztraceného štěstí, obnovování toho, co jsme chtěli obnovit a zapomínání na věci, jež chceme zapomenout. Zažili jsme pár nezapomenutelných večerů a pochopili, že láska stojí nade vším, co může stvořit rozum.
A co J.? Tam je to horší, než by mě kdy napadlo. Ve čtvrtek večer jsme spolu volali, snažila jsem se mu nějak pomoct, ale je to bezpředmětné. A tak jenom doufám, že bude v pořádku a že nebude vyvádět podobné sebezničující praktiky, jaké já. Ehm…doufám marně, pořád my pitomí lidi nechápeme, že chlast ani řezání do rukou nic nevyřeší a v ničem nepomůže, jen na okamžik oddálí bolest, co spaluje celou bytost.
Ano, jsem šťastná a to i s vědomím, že existuje člověk, který mě miluje a trápí se kvůli mně. I já ho mám moc ráda, ale ačkoli je pro mě více než přítelem, je pro mne také méně, než mým životním partnerem a cítím k němu něco, co se s láskou k Mamutovi nedá srovnat.
Nevím, co přinesou další týdny a měsíce, jakou podobu nakonec získá můj život, jak dlouho vydrží ten nádherný a úžasný pocit, co mě táhne k Mamutexovi a vlastně nevím vůbec nic. Vím jen, že už na to všechno kašlu, že už se nechci dojebávat a večer co večer brečet u fotek, vzpomínek a nových, depresivních básní. Chci žít, chci poznávat svět a lidi, chci psát, chci studovat, chci lítat po lese, chci milovat, chci jezdit na bitvy a pít a bavit se a chodit a mluvit a kreslit a vařit a ráno vstávat a včer chodit spát a nebo naopak a chci KONEČNĚ BÝT OPRAVDU ŠŤASTNÁ.
A já si k tomu štěstí svou cestu vyšlapu, ať už mě někdo bude držet za ruku nebo ne. Momentálně ale mamutova dlaň s prsty otlačenými od strun pevně svírá tu moji a cestou plnou zákrut kráčíme spolu. Protože já miluji jeho a on miluje mě a ať už nás potká na cestě cokoli, dokud to tak cítíme, budeme tomu čelit spolu.
Howg.
🙂
Tak hodně štěstí, ať vám to dlouho vydrží a nejsou žádně komplikace, protože poslední dobou skoro pořád všude čtu, jak jsou lidé nešťastní z lásky a to je strašná škoda. Ať jste spolu šťastní a hlavně dlouho :))
Čtu tu všechny články, ale ještě jsem se neodvážilo zanechat komentář… Tady musím.
Věta "že láska stojí nade vším, co může stvořit rozum." je moc krásná. A podáváš mi strašně krásný důkaz, že ještě je v co věřit, to znamená – v lásku. A v smích nebo úsměv, to za to taky stojí… Myslím, že ses rozhodla správně, pokud to vůbec bylo nějaké rozhodnutí – to člověk prostě musí, poslechnout svoje srdce i když mu říká, aby skočil z nejvyššího útesu do moře šílenství.
Z každé věty toho šlo hodně cítit, tvoje pocity, trápení… Přečetlo jsem ho jediným dechem. A přeji ti to, milá lesní Lúmenn. Moc dobře znám ten pocit, kdy je člověku smutno a chtěl by toho druhého vidět za každou cenu teď HNED, jinak by se mu roztrhlo tělo na malinké kousíčky…
Tvé Stvoření
K tomuhle článku se raději moc vyjadřovat nebudu, připadám si poněkud nemístně, že čtu tak niterní výpověď. A navíc ti nechci kazit radost. (Učinila jsem podobný rozhodnutí, jen s tím, že já člověku, ke kterýmu mě to táhne, říkám NE, protože to prostě není do budoucna perspektivní. Ačkoli mě to vnitřně drásá naprosto neuvěřitelně, musím vydržert. Mít rád mi nestačí. Asi jsem příliš racionální. Stesk je pochopitelný, v návalu emocí z návratu se ledasco ztratilo taky, leč u mě to cenu nemělo. Ale přeju vám, abyste se z toho, co se stalo vy dva poučit dokázali, ne že by ne.)
Jsem za tebe hrozně ráda, Lum. Protože jít proti hlasu srdce byla od začátku pěkná pitomost.
krasne a inspirativne… moje srdiecko dakuje tomu Tvojemu, ze mu pripomenulo o com to tu naozaj vsetko je 🙂
Krásně napsané. Nemám slov:)) Já mám bohužel v tom, co popisuješ, dost dlouho a dost velký zmatek..
AHoj moc krásný článek, moc ti to přeju:) jen by mě zajímalo jaké ty pomluvy od Antify byly když se to vyústilo až k tomu že je nenechali hrát?
pro "Lúmenn": Ahoj Petro. Tento a podobné články se (dle mého názoru) nehodí k formátu tvého internetového blogu.
Tak tomu říkám hrdinství. Kopat do cizích blogů a u sebe mít zablokované komentáře. Myslel jsem, že poserové jsou jen v reálném životě, ale jak vidím, tak i na internetu se jeden takový najde, že Lukáši?
[8]: dle mého názoru se k němu hodí a to více než velmi
[8]: Je to hodně intimní článek, sama bych takový asi nebyla schopná napsat a nechat ho na tak čteném místě, ale polemizovat, co se hodí a co se nehodí je snad už vůbec dost mimo. Každý není jako ty. Lúm je jako kdokoli jiný a má své smutné i veselé nálady. Je to její blog a její věc, jestli to sem napíše. Jestli ty si na blogu dětinsky na cosi hraješ a určité věci nepíšeš, aby ti nezkazilo image, tak si hraj, ale nekafrej do toho nikomu.
Gratuluji ! 🙂 Tvůj blog nějak průběžně sleduji od roku 2008 a musím říci, že za tu dobu se změnilo mnoho věcí. Vyvíjely se tvé názory, pojetí blogu, styl psaní (což je vidět i na článcích, na které si v článku odkazovala)…myslím, že si urazila velkou cestu a já přeji, aby ti to minimálně ještě jednou tak dlouho vydrželo :-)přála bych si, aby mi jeden blog také vydržel tak dlouho a ne pouze pár měsíců, jako se mi to vždy povede.