Do sedmice všeho dobrého

Když jsem psala nadpis k tomuto článku napadlo mě, proč se vlastně říká do třetice všeho dobrého – a ne třeba čtveřice nebo osmice? Možná proto, že číslo tři je od pradávných národů posvátné a nebo proto, že u třetího pokusu to lidi prostě vzdávají a vezmou, co je a nezkouší to znovu? Já to každopádně u třetího pokusu nevzdala a završila jsem to sedmým. A o čem, že to mluvím? O stěhování. Určitě znáte ten známý bonmot, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. Když jsme před dvěma lety koupili byt a stěhovala jsem se do něj, věřila jsem, že už tu příšernost ve formě balení svého majetku do krabic a šůrování zašlé špíny za skříněmi absolvuji naposled. Inu, jdu do svého ne? Ale člověk míní, osud mění. A tak jsem se loni na podzim přesouvala do vysněného baráčku na okraj Brna za mým drahým, abychom společně zase minulý týden sbalili svých pět švestek (proč ne jablek, rajčat nebo třeba pomerančů?) a přesunuli se blíže k centru. Je to už týden, ale pořád zakopávám o krabice a snažím si zvyknout na nové prostředí. A doufám, že už je to fakt naposled:)

Poprvé jsem se stěhovala rovnou pryč z rodného hnízda (rodinného domku, obývaného babičkou a dědou a mámou, sestrou a bráškou Finníkem) v roce 2009, když jsem úspěšně složila přijímačky na psychologii v Brně, v rovných dvaceti letech. Ve snu by mě nenapadlo, že už v tomto městě brzy završím sedmý rok z plánovaného zbytku života. Původně šlo vážně jen o studia a tak jsem si našla takový ten studentský bejvák k přespávání – koneckonců, školu jsem měla jen od pondělka do středy. To, že jsem měla spolubydlící na pokoji a že ve studentském domě kromě nás žilo dalších šest lidí, mi nijak zvlášť nevadilo. Co mi vadilo trošku víc, byla věkovitost toho domu, zatuchlý pach vlhkosti a straroby, který nikdy nemizel a časem byl cítit ze všech mých věcí. Pan majitel to s topením nepřeháněl, takže jsem si navykla nosit dvoje ponožky a většinu času trávit pod peřinou. Ale když v tom starém rozvrzaném domě začalo strašit, tak jsem to vzdala.
Jo, čtete správně – strašit. Na schodech byla fotobuňka, abychom se na nich nezmrzačili, když nenahmatáme vypínač,protože byly hodně příkré. Ale začalo se stávat, že fotobuňka rožnula a po schodech se neozývaly žádné kroky. A nebo se ozývaly, zatímco to jinak spolehlivé světlo zůstávalo tvrdošíjně zhasnuté. Po třech týdnech beze spánku, kdy mi drkotaly zuby zimou, zatímco mi starý barák hrál představení jako vytržené z filmu Paranormal Activity, vzdala jsem to. Nevyspaná, věčně nachlazená z té příšerné zimy a s bolavými klouby z vlhka, jsem naházela věci do batůžku, spolkla hrdost a šla bydlet na koleje.
Podruhé tedy koleje – myslím, že by si to měl vyzkoušet každý student, je to prostě zážitek, který se vám nesmazatelně zapíše do paměti:). Půl roku na privátě s cizími lidmi měl naučilo svaté trpělivosti a bylo mi v podstatě jedno, koho vyfasuju za spolubydlícího, hlavně, že tam bude teplo a žádní potměšilí duchové. Ovšem sdílení minibytečku s kuchyňským koutkem, WC, koupelnou a pokojem o celkové výměře asi 20m2 s učením a mravností posedlou slovenskou medičkou bylo docela tvrdou školou života. Já, zhýralá punkerka a bohémka pařící po nocích s těmi nejhoršími undergroundovými živly a ona, čistoskvoucí hodná holka v pátém ročníku mediny, inu, moc dohromady to nešlo a tak mi vyhovovalo, že ten půlrok na kolejích uběhl v alkoholovém deliriu a po překvapivě úspěšně složených zkouškách relativně rychle.
Nastal čas zvednout kotvy potřetí – tentokrát zodpovědněji. Moje sestra se rozhodla zkusit své štěstí taky na jihu od rodné vísky a dostala se na střední knihovnickou školu do Brna. Já jednadvacetiletý metlo-dřevárníko-gothiko-punkáč, ona šestnáctileté střevo – dodneška nechápu, že nás rodiče se svým požehnáním a hlavně za svoje peníze nechali odjet samotné do velkého města. Pronajali jsme si miniaturní byteček, v němž jsem paradoxně strávila nejdelší dobu svého brněnského působení – přes dva a půl roku.
Ten byt měl asi 20m2 a žádnou kuchyň – tu tvořil sporák vedle vany v koupelně a pár poliček na nádobí. Když jsme ho ale ze ségrou uviděly, nedalo se odolat a ihned jsme se celé nadšené stěhovaly. Prostě punk jak sviňa:) Polička ze žebříku a visutá postel, sporák vedle vany a kouření z okna ve čtvrtém patře. V tom věku a rozpoložení ten byt neměl chybu a dodneška nechápu, že tam několikrát přespávalo třeba dalších 5 lidí a všichni se vešli:)
Jenomže tento byt s sebou časem nesl příliš mnoho vzpomínek a vystřídalo se v něm hodně různých spolubydlících. Ségra, Lizzy, Mamut, Sheenka a Tenjehožjménonesmímevyslovit, takže mi začal být stále těsnější. A byl čas přesunout se počtvrté (píšu o tom v článku Nové začátky). Vtipné bylo, že jsem byt ani nehledala, ale kamaráda čajovníka jsem se zeptala, jestli nemá místo – myšleno pracovní, protože Lizzy hledala nějakou práci v Brně a s čajovnami měla zkušenosti. Jenže on řekl, že místo má, byt 1+1, který jeho máma pronajímá a jestli se chci mrknout. A opět láska na první pohled – úžasný dům, úžasná majitelka, skvělá atmosféra a asi nejlepší místo k bydlení do té doby. Strávili jsme tam společně s Lizzy úžasný půlrok, než odjela do Ameriky a pak jsme tam ještě další půlrok bydleli s bráškou. Jenomže pro dva dospěláky je jeden pokoj malý, kór když mají partnera (nebo aspoň jeden z nich) a po dlouhých peripetiích jsme zařídili hypotéku a koupili byt jen pár ulic od stávající adresy (Dhoulovzetí, sněženky a hypotéka).
Popáté jsem se stejně jako počtvrté stěhovala jen v podstatě přes ulici, ale za to do svého – resp. našeho. A bylo to místo, kde jsem se cítila vážně doma. Se všemi věcmi, odvezenými definitivně po čtyřech letech z rodného domu, do vlastního, do místa, co nám nebude kontrolovat žádný nevrlý majitel, kde budeme svobodní. Prožila jsem tam rok a půl poprvé v Brně to bylo místo, kterému jsem říkala doma – a skutečně se tam tak cítila. Jenže když máte byt, jaksi nepočítáte s tím, že si najdete partnera, který má dům. A když jsme se s mým milovaným Alwinem rozhodli sestěhovat společně, tak nebylo co řešit – celý byt jen pro nás v baráčku se zahradou nebo pokojík v bytě, společném s bráškou a jeho přítelkyní?
Takže jsem se stěhovala pošesté. A fakt jsem věřila, že tentokrát už to bude naposledy. Inu, splnil se mi sen – dům se zahradou na kraji Brna. Jako z pohádky. Akorát, že jsme pozapomněli, že v té pohádce taky vystupuje zlá čarodějnice a naše chajdaloupka v heršpických polích je vlastně zakletý zámek. Soužití v dvougeneračním domě je vždy oříšek – i pokud máte tak úžasné a milé prarodiče jako já, s nimiž jsem strávila u nás v prostějově 20 let svého života. O dvě generace starší lidé ale prostě fungují jinak a třenice se objevují vždy. Ale pokud je ten o dvě generace starší člověk jedovatý, nešťastný a neskutečně protivný, cítíte se, jako by vám někdo ukusoval energii a jste malátní, otráve
ní a zakletí skoro stejně, jako on. Po půl roce žití s drahého babičkou, která se nikdy nesmířila s minulostí a svým generálským hlasem nás sekýrovala v podstatě kvůli každé blbině, už jsme měli na kahánku. Smutní, frustrovaní, bezradní, řešili jsme, co dělat, aby nás ten dům úplně nepohltil a my se z toho soužití nezbláznili. Vysvobodil nás Alwinův táta, kdy proběhly rodinné rošády a já se…
…stěhovala posedmé. Teď sedím v domě v části Brna, kde jsem dosud nikdy nebydlela, ale která má tu úžasnou vlastnost, že je jen 6 minut šalinou od mé práce. Vybaluji krabice a snažím se sžít s novým prostředím, které dalece převyšuje úroveň kuchyňokoupelny z minula. Nevím, jestli po rozmnožení mě a drahého o další malé lidi nezkusíme své štěstí někde, kde bude čertsvější vzduch a zahrada a nebo jestli třeba neskončím v kartonové krabici na hlavním nádraží:) Teď jsme ale ozdravení, spokojení a zakletí z nás spadlo jako by nikdy nebylo. Takže snad to vážně bude do sedmice všeho dobrého:)

4 komentáře “Do sedmice všeho dobrého

  1. Protože trojka byla vždy považována za dokonalou, už od starověku, ne-li dřív. Taky proto je v Bibli všechno po trojicích – 3 králové, co Ježíškovi darovali, 3 Marie, co šly za Kristem po jeho ukřižování atd. Vše ve trojici je dokonalé, boží. Myslím, že od tohoto vzniklo toto přísloví, jakože do "dokonalé trojice" všeho dobrého 🙂

  2. A prečo si vlastne ľudia dávajú nejaké číselné limity? Čo tak si raz a navždy zaželať: "Všechno dobré napořád!"? :p

    V súvislosti s tým som si uvedomila, že už dlho som nečítala nič nové z Tvojho etymologického okienka… Máš nejaké zaujímavé nápady? Milujem Tvoje nápady :3 Mňa nedávno zaujalo slovo "radosť". Prečo v sebe obsahuje to DOSŤ. Radosti predsa nikdy nie je dosti, však? 🙂

    Tak navždy všetko dobré, Lúmenn! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.