Tak nějak bych nazvala venkovní počasí. Divnosmutno. A taky mrakochmurno nebo melanchodeštivo. Je prostě podzim, přátelé, s tím už nikdo nic nenadělá. Září se přehouplo do své druhé půlky, všechno, co se zelená, se barví do krásného šatu, aby to, až přijde první mráz, uléhalo do rakve zimy se vší pompou.
Ano, mám vskutku divnou náladu. Něco jako by viselo ve vzduchu, snad předzvěst tlení a umírání a nebo závany mrazivého větru? Mám chuť vyrazit do lesů a objímat stromy, válet se v listí a smát se, smát se dokud je ještě čas, dokud všechno ještě nespí, dokud zima nekouše do krků a led neskřípe pod nohama.
Jakoby najednou na všechno bylo málo času, tím to je…dny se zkracují, obloha klesá níž a níž, je málo místa k nadechnutí a málo času na válení se v trávě. Léto je najednou pryč, uteklo, aniž by se rozloučilo a za sebou zanechalo jen vzpomínky a otázky, zda toho nešlo stihnout mnohem víc. Šlo.
Před očima mi běhají všechny situace a zážitky a vím, že jich mohlo být desetkrát tolik. Jak ráda bych teď vrátila čas do letních dnů a pokaždé, kdy jsem byla líná někam vyrazit bych se kopla do zadku, jen abych toho stihla víc – procházky po lesích, bitvy, akce s přáteli i jen lenošení na zahradě s knížkou. Každou promarněnou procházku na zmrzlinu, každý promarněný výlet do přírody, každé „nechce se mi“ bych teď vrátila.
Ale mám smůlu, je podzim a vířící listí dává znát, že tepleji už nebude a že co ještě chci stihout, musím stihnout hned.
Jenomže kéž by se divnosmutno týkalo jen promarněných chvil! Je tolik vět, které jsem v létě chtěla říct a neřekla, tolik lidí, které jsem mohla lépe poznat a nepoznala, ve vzduchu visí nevyřčené prosby, omluvy, ale i navždy oněmělé výčitky, nadávky a slova plná smutku a zklamání.
Léto odešlo a vzalo s sebou vztahy a lidi, polibky, kterých by se dalo (mělo?) litovat, vzlety, pády a loučení. S letním horkem se ztratil i žár panáků a hořících cigaret, dlouhé nocí ve stanu nebo pod širákem, kalby, kdy zní hudba a zpěv až do rána, objetí (a milování…) pod hvězdnou oblohou.
Léto mi bude chybět, protože to, co přineslo letos, už asi nepřinese nikdy. Ale to každé léto. Vždy má v sobě něco magicky pomíjivého a kouzelně chvilkového, přináší nové věci, které s prvním závanem podzimu zhasnou jako svíčka.
Dobrou noc léto. Sladce spi pod čerstvě posekanými strnisky, pod peřinou z rudozlatého listí, pod uvadlými květy a vyschlým blátem. Spi a sni a s tebou ať spí všechno, co jsi stvořilo a nechalo zaniknout, co jsi přineslo a nechalo se ztratit, co jsi dalo, vzalo a nechalo v paměti. Nic už nedoženeme a nic už nezměníme.
Dobrou noc léto, je divnosmutný den. Přišel čas se opít s podzimem…
Tak to nepadlo jen na mne 🙂
Inu všechno jednou končí ale něco dalšího začíná. Těším na podzimní procházky, možná si zase sesbírám lístky do kornoutu s hromadou jeřabin, abych měla podzimní vůni pořád u sebe i v tom svém temném brlohu 😀
Něco se se mnou děje, snažím se pamatovat si to hezké, těšit se na to hezké a podzim je taková malá předzvěst vánoc. Letos si dám opravdu záležet na dekoraci, svíčičkách, cukroví a chujovinkách… šmarjá omlouvám se, na Venoma leze optimismus… Halt melancholický podzim mi leze na mozek a jsem ve svém živlu…
nelituj… i v létě jsi dělala to, co vždycky: to nejlepší, co jsi dokázala 🙂
Ja tiež lutujem niektoré veci ale veľmi sa teším na jeseň. Asi preto lebo znova budem obdivovať blesky a kvapky na oblohe na ktoré som sa v lete pozrieť nemohla 🙂
Já se naučila milovat zimu a mít ráda léto. Proto jsou pro mě jaro s podzimem jen přechodná období ve kterých se mám vždy na co těšit.
člověk si asi často říká, že neudělal tohle a tohle, ale měl, ale spíš by si měl připomínat to hezké. a navíc je všechno jen jednou za život …
počasí je zvláštní, ale zatím na mě svoji náladu nepřenáší. těším se až sluníčko zasvítí do poslední letošní barvy listí.
Krásné rozloučení s létem. Ale nic ještě nekončí, to až bude zima a z nebe bude padat sníh. Zatím padá jen barevné listí ze stromů, vše se zabarvuje do žluta, červena a oranžova, tak si to užívejme, dokud to jde 🙂
Dostala jsem se do stavu, že ničeho nelituji, ani svých chyb, protože díky nim jsem teď tam, kde jsem. A i když jsou některé věci bolestné, to co přijde, je lepší…a to mě nutí jít dál.
Léto mi přineslo spoustu hezkých věcí, spoustu setkání s mýma kámoškama, ale stejně si pořádně pamatuju na dva dny a jednu noc… Ty dva dny byla snově krásný, a noc tak zlá….
Krásný, melancholický článek z duše mi mluvící…
překrásně napsané a vyjádřené
Taky mi podzimní počasí přijde zvláštně smutný… Je v tom zvláštní uklidňující pocit toho řádu a pravidelnosti, se kterou se to opakuje a se kterou zase podzim pomine a přijde mnou milovaný jaro.
Taky tak lituju času, který jsem "promrhala" lenošením a spánkem a přitom vím, že bych udělala totéž, kdybych to mohla vrátit. Člověk se potřebuje i flákat, nejen pořád využívat každou volnou chvilku. A ač si říkám, že sem toho mohla stihnout víc, stihla jsem toho i tak dost. Z podzimu mám neskutečnou radost, právě proto, že po něm příjde má milovaná zima 🙂