Jak jste si asi všimli, příspěvků je tu pomálu, řekla bych, že skoro až žádné. Ráda bych napsala, že to je tím, že mám kupu práce s eshopem, který se mi povedlo úspěšně spustit (a asi bych o tom měla napsat něco víc, než jen najdete ho zde). Ale to bych lhala. Mám kupu práce, to je pravda, škola, Piráti, práce, eshop, poradna…blázním z toho. Ale ten hlavní důvod, proč nic neplodím je, že na mě sedla podzimní deprese, ve které se plácám jak umírající kapr v louži vody.Nic se mi neděje. A přesto se nejraději válím doma v posteli, zanořená do hlubokého spánku, který je o tolik lepší, neý realita.
Když se konečně vyrovnáte se svými vnitřními démony a najdete si cestu sami k sobě, naučíte se milovat, zdá se, že už vás nic nedostane a že sebeláska je trvalá. Poslední týdny ale zjišťuji, že se zase nořím do vnitřních bojů, že k sobě přestávám cítit upřímnou lásku a stále více pociťuji vztek, nenávist, pohrdání.
Hlavní je ale ten vztek – vztek nad tím, že jsem ze svého života vyhnala někoho, koho jsem nejvíc milovala a už nikdy neskončím v jeho náručí. Vztek nad tím, že nedokážu zapomenout na minulost. A nenávist proto, že mám pocit, že jsem k ničemu, nikdo o mě nestojí…
Vím, že to není černobílé. Život nikdy není takový. Ale je to těžké, vyrovnávat se s osamělostí, s podivnými pocity a podzimním šerem, které se vkrádá do pokoje už kolem čtvrté odpoledne a noří svět do nepřirozených barev umělého osvětlení. Nemám tvůrčí náladu, nemám vlastně vůbec na nic náladu, jenom spát a doufám, že se to co nejdříve přežene, protože mám tolik věcí, z nichž se můžu radovat! A místo toho sedím, fňukám a snažím se na nic nemyslet, jen přežít další den.
Bude líp, já vím. Ale zatím není.
Ten tvůj nový web Posel světla je naprosto úžasný, přeju ti, aby si jej oblíbilo co nejvíc uživatelů!
A teď si vezmi, že ty máš takovéhle deprese jen v podzimních měsících. Já bojuji se svým já ve větší či menší míře pořád… 🙂
Tak snad se ti to zlepší 😉
Když se spojí podzim (a to je zatím ještě celkem hezký podzim) s láskou, po které toužíme a o kterou jsme přišli (ještě hůř, vlastní vinou), tak je to dost náročná kombinace. Podobně jsem to měla dlouho taky (i když ta má vina nebyla tak zásadní, bylo to význačně oboustranné)… a strašně moc jsem z toho získala. Vždycky jde o to, jestli se chceme jen utápět v neštěstí, nebo jestli si raději vybereme tu cestu, kdy se z neštěstí můžeme poučit. U tebe nemám strach, že by ses zůstala utápět v neštěstí :-))
Milá Lúmennko, ráda bych ti řekla, že nic nemusí být tak zlé, jak se zdá. Vím, jak si přesně připadáš, protože jsem to zažila taky. Vyhnala jsem člověka, který byl a dodnes je pro mě ten nejdůležitější na celém světě. Udělala jsem to tak ošklivým způsobem, že, bez nadsázky, šlo o život. A i když jsem si myslela, že se nedá nic dělat, nikdy jsem nepřestala věřit. A skutečně – dnes můžu toho člověka obejmout, kdykoli se mi zachce a doufám, že to tak zůstane.
A o tom to je, věřit a mít srdce otevřené, i když to vypadá, že je všechno v háji. Láska nemusí prosit o smilování. 🙂
No nic, přeju ti, ať se z té depky brzy vyhrabeš. 🙂
Laranya
To je normální, podobně bídně se občas cítíme všichni. Hlavu vzhůru a zaměř se na to, co máš. Ostatně, málokdy máme úplně všechno, co bychom chtěli a tak bychom z depresí mohli nevybřednout v podstatě celý život. Tyhle stavy jsou důvod, proč na sobě pracovat. Jeden vztah jsi uzavřela, tak si tu bolest odžij a až to přejde, najde si tě další, ale budeš do něj moci jít poučenější.
Bolest z toho, že někdo ztratí někoho, koho miloval, a ještě svojí vinou, to prostě nikdy nepřejde. Na druhou stranu, jak už jsem říkal, je dobře, že se aspoň vídáte a máte se rádi.
Budoucnost ještě není napsaná, je mnoho cest, po kterejch se můžeš vydat, a jen pár z nich vede do Říma. Všechno se může do budoucna vyvinout mnohokrát jinak. A třeba tě zejtra zabije drakonián s těžkou kuší. Nikdy nevíme, co se může stát a to ani když nám někdo vyvěští budoucnost – už jenom tím, že někam nahlídneme, to nenecháme beze změny.
Každopádně gratujulu ke spuštění e-shopu. Jak jsi dopadla v tý soutěži? Doufám že tě nevykopli kvůli těm robotickejm hlasům, co s nima naprosto nesouhlasíš a nejradši by ses od nich distancovala.
Lúmenn, chci ti popřát, ať se z těch depresí brzo dostaneš, protože já na podzim trpím depresemi jen málokdy (možná proto, že jsem se na podzim narodila)a nedokážu si to představit.
Hodně štěstí přeje Arin.
[6]: "je dobře, že se aspoň vídáte a máte se rádi" Já se spíš obávám, že se to tím naopak zhoršuje. Podle toho, co nám sdělila Lúmennka je situace taková, že to skončilo a není dost oboustranné vůle se dát znovu dohromady. Jenže pokud jsou za takové situace i nadále v jakémkoli kontaktu, tak se tím ta bolest jenom udržuje. Aby se člověk z rozchodu zotavil, je naopak potřeba kontakt úplně přerušit (i písemný nebo telefonický) – a to na tak dlouhou dobu, dokud se z té lásky a nostalgie nevyhrabe, takže to může být i otázka mnoha měsíců. Protože jinak, pokud tahle fáze neproběhne a neuzavře se, se to bude pořád znovu obnovovat vždycky, když se s nim setká.
[8]:Na tohle by se mohl vést dlouhej filozofickej flamewar, já myslím, že právě to nejhorší je se po rozchodu přestat vídat nebo dokonce se znepřátelit. Je dobrý, že se aspoň usmířili, a z rozchodu s někým, kdo mu byl dlouhá léta nejbližší, se člověk, ani nikdo jiný, prostě nezotaví. Nikdy.
Ale jako je to na dlouhý povídání a já nechci rozpoutávat flamewar. Lúmennka možná nedá za pravdu ani jednomu 🙂
[9]: Však to tu není žádný flamewar, jen vyjádření názoru… Lumenn to třeba nepomůže ale snad někomu jinému… Fakt si myslím, že to je potřeba udělat k tomu, aby se člověk konečně mohl přestat trápit, i jsem o tom četla; a nemyslím to tak, že by už nikdy nemohli být kamarádi, ale zkusit to radši až po té výše popsané fázi, kdy už se tím ani jeden z nich netrápí…
[10]: Taky si myslím. Staré známé "sejde z očí, sejde z mysli" totiž funguje. Nehrajme si na za každou cenu sluníčkové lidičky. Někdy se to prostě podělá a je lepší si jít z cesty, než to lepit. Nehledě na to, že když se vidíte, ale nežijete spolu a nemusíte spolu řešit ty problémy, jeden druhého si idealizujete a děsně nostalgicky vzpomínáte akorát na to hezký, ani omylem na důvod, proč jste se rozešli nebo čím vás ten/ta dotyčný/á štval/a a plácáte se v tom furt dokola.
No jo, ale zkuste se nevídat s člověkem, s nímž máte milion společných přátel, máte společné projekty a jste si i po rozchodu strašně blízcí, máte si o čem povídat, navzájem si pomáháte. A když kontakt přerušíte, máte v sobě najednou obrovské prázdno a tak se zase ozvete a trápení nekončí. Tak ale snad i takhle to jednou přebolí:)
Rozumím, taky nesu podzim těžce, ale víš, co? Myslim si a věřim, že si myslí hodně lidí, že TY rozhodně nejsi k ničemu. 🙂 (Doufám, že ta věta dává smysl. :)))
Šero mám v pokoji celý den. Taky mám teď pesimistické období, tvůj článek jako by mi mluvil z duše..