Co rok dal aneb devítkové prokletí (požehnání?)

Jak jsem dnes ráno koukla na mobil, svítil na něm krásný čas 10:00 a ještě krásnější datum: 09.09.10. Možná si říkáte, že včerejší datum vypadalo mnohem lépe (08.09.10) a máte asi i pravdu. Ovšem pro mě tohle datum hodně znamená, deváté září už asi navždycky zůstane divným dnem v kalendáři, jehož energie se mi každý rok zas a znova připomene.
Loni touto dobou jsem řešila vztahy a letos jsem „pro změnu“ zažila úplně to samé. Loni jsem místo dlouhodobě nefungujícího vztahu hledala někoho jiného, abych zjistila, že starý nefungující vztah je mnohem funkčnější, než ten nový. A to jsem zjistila přesně devátého září, za naprosto šílené numerologické situace, abych to pak zase odzjistila (to je mi ale novotvar:)) a nakonec abych odzjistila i tohle a zase zpátky zjistila, že starý vztah je nejlepší.

Bohové, sice přesně vím, co se dělo, ale jak to po sobě čtu, mám problém to z toho zjistit, tak nevím, jestli to pochopí někdo, kdo tule situaci nezná… nuže ale nevadí. Mám prostě psavou a vzpomínací náladu a tak se babrám v loňském datu, které mi přineslo mnohé zajímavé věci. Babrám se, vzpomínám, koukám z okna na Brno a přemýšlím, co mi přinese letos.
Můj vztah s Mamutem se zbořil skoro ve stejný den, jako loni ten s Finnem. Lepili jsme ho usilovně, až jsme s tím slepencem flákli o zem, roztříštili ho na milion kousků, ty zametli a pořídili jsme si nový, nelepený. Tedy snad.
Loni s Finnem jsme po tom všem lepení nakonec zjistili, že jsme si tak akorát přilepili ruce k sobě a vztah před náma pořád leží rozflákaný a na cucky. A my hlupáci akorát máme pocit, že tomu tak není.
Letos s Mamutem jsme se na nějaké lepení vyflákli, snad i z toho důvodu, že láska, která je mezi námi, je prostě natolik silná a šílená, že i kdybych se vdala za Jiřího Paroubka a Mamut ojel zájezd roztleskávaček, nic by se na ní nezměnilo. Není v naší moci s ní nic udělat a i když jsme se na hlavu stavěli, kvůli hrdosti, pohodlnosti, strachu a kdo ví čemu ještě, byla tady, svírala naše srdce a třásla s námi řvouc „jsem tady, všímejte si mě!“. A my si jí chtě nechtě museli všimnout, pokud jsme si chtěli zachovat aspoň zbytky zdravého rozumu a nechtěli se uchlastat, ukouřit a uhladovět k smrti, k čemuž jsme oba měli výtečně nakročeno.
S Mamutexem jsme si prostě prožili svoje a před náš vztah jsou od začátku stavěny ne klacky po nohama, ale betonové zdi výšky Eiffelovy věže. Mamutovo srdcové trápení z minulosti, můj složitý vztah s Finnem, moje vleklé zdravotní problémy, Mamutův občas hůře stravitelný přístup k životu a pak rozchody, schody a občas i záchody, to když to oba přeženeme s chlastem…
A právě proto, že už toho máme docela hodně za sebou si říkám, že teď už to bude jenom fajn, že ať se stane cokoli, tak se tomu postavíme čelem – a nebo taky zády k sobě, každý v ruce meč a štít a navzájem si budeme krýt záda.
Snažím se tomu bezmezně věřit, ale voda zklamání nahlodá i ten nejpevnější břeh víry a pochybnosti jsou pěkně hladové mrchy.
Je devátého devátý. Rok uběhl jak divoká voda, blíží se škola a šílené prázdniny už mám skoro za sebou. Hodně mi daly. Hodně mi vzaly. A pak mi toho daly ještě víc, než by mě kdy napadlo. Mám teď v rukou obrovské možnosti, asi jako kufřík s plutoniem. Pokud s nimi budu zacházet nesprávně, nakonec to bouchne a můj život se rozletí na milion střepů. Ale pokud ne, tak postavím fajnovou jadernou elektrárnu, která mi bude pěkných pár let dávat energii na to, abych kráčela kupředu.
Tak stavím, jak pyrotechnik přestříhávám drátky a modlím se ke všem bohům, aby vždycky ty správné. V betonovém reaktoru nesmí být ani škvírka a hlavně – netřepat, nemíchat!
Milovat někoho bez výhrad je jedna z nějtěžších věcí na světě. Milovat jej i s jeho nedostatky a zlozvyky, milovat jeho chyby a nesnažit se je měnit, vylepšovat ani si namluvit, že jedou to bude lepší. Je to jedna z nejtěžších věcí na světě a já přesto věřím tomu, že to zvládnu. Jinak to plutonium bouchne a to tak, že pekelně:)
Lum a Mamutek
Barbaři na cestě na Warhammer:)
PS: Jsem zvědavá, co budu psát za rok touto dobou…
PPS: Chcete-li vědět, co jsem psala před rokem, čtěte tady.

3 komentáře “Co rok dal aneb devítkové prokletí (požehnání?)

  1. Nějak je mi putna, jestli máš ráda toho nebo toho, otázka zní, jestli máš skutečně ráda sebe. Máš se ráda? Opravdu ráda?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.