Poté, co se mi podařilo vyhrát v Pekelné výzvě poměrně značnou sumu peněz (já vím, že to nejsou nějaké zázračné peníze, ale kdo vám za jedno odpoledne dá 60 tisíc;)), mám konečně možnost uskutečnit si jeden ze svých snů a plánů do budoucna.Už před rokem jsem se rozhodla otevřít si esoterický obchůdek a začít se živit tím, co mě baví – tedy pomáháním lidem, s čímž se pojí vykládání karet, malování obrázků automatickou kresbou a v neposlední řadě i pořádání seminářů a přednášek. Několik jich už mám za sebou (více na mém druhém webu Posel světla) a další připravuji, zatím jenom v hlavě.
A protože jen tím se člověk neuživí, vydělané/vyhrané peníze použiji k založení e-shopu pod hlavičkou Posla světla. A neskutečně se na to těším. Nu a abych byla připravená a zkušená, tak jsem se rozhodla vzdělávat a s tím byl spojený i seminář „Internetový obchod v praxi“, na který jsem dnes jela do Prahy.
Šok před odjezdem anebo nová perla „krněnské“ architektury
Vždycky, když vyrazím do Prahy, zažiju nějaké zvláštní věci. Setkání nebo zážitky, prostě vždycky něco neobvyklého. A dnešek nebyl výjimkou. Pominu-li seminář, který byl skutečně nabitý hodnotnými informacemi a vynaložené peníze i cesta za něj stály, potkala jsem dva zajímavé lidi, kteří mě v životě někam posunuli.
První byl podivný pán, který si ke mně přisedl do kupé. Já jsem pospávala a on mě svým příchodem z jídelního vozu jen napůl probudil – měl černočervený kufr a červenou tašku a já jsem byla kompletně v černočervené – černé boty a punčochy, červená sukně, černé tílko a červená košile zavázaná pod prsy. Pán na to s úsměvem upozornil, posadil se a jal se telefonovat, zatímco já jsem spala.
Někde kolem Pardubic jsem se probudila, najedla se bagety a v tu chvíli pán položil telefon a dříve, než jsem přečetla jednu jedinou stránku z nachystané knížky, se rozhodl, že si se mnou bude povídat.
A povídal skutečně hodně. Ještě když jsem dřímala, zaslechla jsem, že se baví s někým na telefonu o duších (duchové, nezaměňovat s dušemi) a tak jsem už v tu chvíli pojala podezření, že to asi nebude úplně obyčejný obchodní cestující. A taky že nebyl.
Krom toho, že se rozpovídal o své matce, kterou nějaký podvodník okradl o byt za pět milionů, taky mluvil o dalším člověku, který ho obral o peníze a přidal, že to asi bude jeho karma, protože neustále trpí nějakými úrazy. To jsem mu oponovala, že karma se dá změnit a on začal s tím, že to tak úplně není pravda. A že jsem určitě typ nepoučitelného člověka a že je to na mě vidět. A že nikdy v životě nebudu šťastná, protože pořádně nevím, co chci a potřebuji pořád nějaké výzvy, se kterými mohu bojovat. Koukala jsem na něj pěkně vyjeveně, protože měl v mnoha věcech pravdu.
Jsem nepoučitelný samaritánský blb a důvěřivec k tomu a furt mi není nic dost. Odhadl mě dobře. Když jsem ho zeptala, jak to udělal, svěřil se, že je mistrem reiki a také se věnoval nauce, která učí rozpoznávat charakter lidí z obličeje a postavy a že si prý ke mě přisedl záměrně. Začal taky věštit budoucnost téhle civilizaci a nezněl moc optimisticky.
Žel bohům, Praha se přiblížila velice rychle a já musela vystoupit. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit, protože si odskočil a já už musela vystupovat na hlavním nádraží, abych i s vlakem neujela do Hamburku. Vím, že se jmenuje Stránský, je mu sedmašedesát, je hrozně bohatý a prý se potkáme za deset let a povím mu, jak se mi daří v mém podnikání. Inu tak uvidíme:)
Ano je mi za pár dní 24. A ano, koupila jsem si dětské menu kvůli postavičce z My Little Pony. A?
Na cestě zpět jsem zase stála na nádraží a kouřila po vydatném jídle v Burger Kingu. No, vydatném – koupila jsem si dětské menu, protože k němu dávají poníky, sice moji ne úplně oblíbenou Pinkie Pie, ale co už. Tak tak stojím, kouřím a koukám na Prahu, na kterou se pomalu snáší soumrak a přijde ke mně slečna ze zelenomodrými vlasy. Víla Modrovláska z industriálního příběhu, napadlo mě hned. Slečna, evidentně úplně zfetovaná, chtěla připálit, takže jsem jí věnovala zapalovač, protože jsem se bála jí ho půjčit a pak se ho znovu dotknout – mohla mít snad úplně všechny infekční nemoci a já nechtěla dostat ani jedinou.
Klepala se a mluvila z cesty, na sobě úplně roztrhaný špinavý svetr, kabelku těžší než ona sama a byla bosá, pokérované kotníky zjizvené strupy a škrábanci. Koukala jsem, jak potácivě odchází a pak jak vybírá popelnice a nenachází nic k jídlu.
Zalovila jsem v batohu pro zbytek bagety od oběda a doběhla za ní. Pomalu se na mě nepodívala, jen vyhrkla děkuju a jestli prý u mě nemůže přespat. Než jsem stačila odpovědět, že do Brna ji fakt nepovezu, zmizela svou gramlavou chůzí v parku před pražským hlavasem, plném bezdomovců, feťáků a ztracených duší.
Byla jsem z ní nějak naměkko – další oběť tohohle zku***nýho systému, bez domova, bez bot a bez naděje. A ať si někdo zkusí vykládat, že za to, že spadla do drog, si může sama. Nevíš nic, Jone Sněhu, parafrázovala bych Ygritte z Hry o trůny. Nemůžeme soudit lidi, které vychovávaly bohové vědí jaké existence, žili z ruky do huby a dětství prožili mezi popelnicemi a špinavými psy. A vlastně ani děti podnikatelů, znuděné životem, bez lásky a ani všechny ostatní, o jejichž životy se s nimi nedělíme.
Jediné uklouznutí na hraně propasti může znamenat strmý pád dolů, až na samé dno. A nikdy nevíme, kdy blbě šlápneme my sami.
A co mi tato setkání tedy dala? Pan Stránský mě naučil, že se musím pořád učit. Že jsem nesežrala všechnu moudrost světa, i když to ráda sama sobě i všem okolo nalhávám. A že poučit se není totéž, jako nechat se pokořit. Bosá víla Modrovláska mi zase ukázala, že i když se poslední dny cítím úplně na nic, mám toho strašně moc – jen moje páry bot by stačily pro armádu takových zdrogovaných slečen a naději bych jim mohla rozdávat v dealerácích místo heroinu. Asi by jim pak bylo líp. A nebo možná nebylo.
Když píšu tenhle článek, sedím ve vlaku a kolem ubíhá krajina, která se probírá ze zimního spánku. Jaro, na které jsem se tolik těšila, je konečně tady a já cítím, že se mi zase vlévá síla do žil. Za týden mám narozeniny, na účtu slušný balík, v hlavě plány a vize a ačkoli je v srdci prázdno a postel vedle mě zahřívá jen kocourek, ačkoli tahám své přátele z průšvihů a po večerech piju víno častěji, než bych chtěla, mám se vlastně skvěle. Po tváři mě hladí poslední paprsky slunce a já mířím domů, protože mám domov. Mám naději. A děkuji za to všem bohům…
Vaše jarem naplněná a cestou poučená Lúmennka
To ti moc přeju:)
Musím! do! burger! kinga! chci! Pinkie! pie! uáááááá!!! Není mi sedm, ale musim ji mít! Kolik to menu stojí?
Já nechci nijak rýpat, ale vykládaním karet, malování obrázků, to bych v životě nenazval jako pomáhání lidem.
Pokud by si totiž skutečně mělq pouze za cíl pomáhat lidem, tak by si také šla do pomáhací profese…
Zaujimave… :)) tiez by som chcela takeho pana stretnut.
slecny mi je luto, uz je asi neskoro, aby sa rozhodla zit inak…
osobne si myslim, ze prave o rozhodnuti to je…
niekedy je bohuzial uz nezvratne.
Chyby děláme v životě všichni a rozhodně kvůli tomu nekončíme na dlažbě. Navíc nám má vždycky kdo pomoct. Když ne rodina nebo přátelé, tak příslušné instituce. Ať mi nikdo neříká, že se nemohl vyškrábat zpátky nahoru. Mohl, ale nechtěl. Volbu máme vždycky. Vždycky se je na koho obrátit o radu nebo o pomoc. Vždycky můžu jít k psychologovi, můžu se uchýlit do nějaké organizace (všechny ty azyláky, bílé kruhy, linky bezpečí – a ano, nehážu to do jednoho pytle, vím, že to řeší různé problémy). Volbu nemají ti, kteří dostanou rakovinu nebo je smete blázen v autě a skončí na vozíku.
[3]: Jo, já taky. Klidně i jako dobrovolník ve svém volném čase (protože ostatně, složenky se samy nezaplatí a příliš dobře honorované tyhle profese nejsou). Namísto kaleb, že ano. 🙂
[3]: ne? A co to je? Ubližování?:D Víš kolik děkovných dopisů mi denně chodí, kolik dotazů zodpovídám a jak moc lidem pomohou karty jako terapeutický nástroj? Pomáhací profese je třeba psycholog a na studium jsem se vykašlala, ne proto, že bych to nezvládala, ale proto, že jsem v tom neviděla smysl. Mnohem více práce odvedu takto.
[6]: Plánuji kurzy meditací a vizualizací, práci s tarotem a anděly
No pokud budeš nabízet toto, nebo např. automatickou kresbu a podobně, tak je to sice v dnešní době populární, jenže tyto praktiky vůbec nepřispívají k duchovnímu rozvoji, odvádějí pozornost od podstaty. Ohlupuje to intelekt a pouze to ožebračuje lidi. Zase vzniká nějaký kompilát kompilátu. Sory.
Pekný článok 🙂 A mimochodom, MLP zbožňujem a hlavne Pinkie 😀
Keď si písala že nepatrí medzi tvojich obľúbených, tak ktorý je tvoj naj? 😀
[6]: Je to viac-menej okrádanie ľudí. Ono vykladanie kariet, obrázky, prednášky, ezoterické "zázračné" vecičky atď možno niekoho poteší, ale keď si vezmeš koľkým ľudom to reálne pomôže a koľkým nie, tak tých ktorým to reálne pomôže bude asi len malý zlomok. Keď už, má to len psychologický efekt.
Neviem neviem, či je správne a naozaj duchovné živiť sa oblbovaním ľudí nejakým new-age…ale je to tvoja vec, holt ľudia sa radi nechajú oblbovať a zaplatia za to, a kadejakých učiteľov duc-hovna a pomáhačov stále pribúda, je to dobrý biznis.
Ježišmarja, proč zrovna Burgerking, kterej nemám ráda? 😀 já chci taky poníka!!!
Ta obludná budova naproti Brněnskému nádraží mě děsí. Absolutně se mi tam nehodí, je jako pěst na oko.
…Snad se za deset let dočtu, že Vás cesty opět svedly dohromady. Toho pána muselo být vskutku obohacující potkat. Ostatně, tu dívku také.
Nechť se Ti v podnikání daří.
Ten internetový obchůdek ti moc přeji, vím z minulých článků, jak si o něm nadšeně básnila 🙂
Setkání s pánem ti moc závidím, moc lidí zajímající se o esoteriku jsem nepotkala… nebo jsem si jich nevšimla. Nevím.
[7]: mám zcela opačnou zkušenost – a hodně z těchto věcí mi hodně pomohlo a potkala jsem mnoho duch(h)ovních lidí, kteří byli velmi dobrými rádci a učiteli.
[9]: okrádání lidí? To mě popravdě docela uráží:) Vše, co dělám pro čistou pomoc lidem, dělám za dobrovolné částky, kdo nemá nic, nedá mi nic. Věci, které člověk akutně nepotřebuje, jako třeba semináře nebo zboží z budoucího obchodu, jsou placené standardně, abych i já mohla z něčeho žít. Ale říkat pomoci oblbování lidí mi přijde skutečně dost hloupé, kdybych nevěděla, že to funguje a pomáhá, nikomu bych do hlavy nic necpala
Ahoj,jsi moc dobrá blogerka. Píšeš velice zajímavé články a chceš pomáhat lidem.Jsi můj veliký vzor.Tvůj blog Posel světla navštěvuji pravidelně a i když o tom možná nevíš,nejednou jsi mi pomohla.Můj blog sice nesouvisí s tématy o kterých obvykle píšeš ty,ale přesto jej minimálně rok navštěvuji,ať už jen ze zvědavosti,nebo za nějakým účelem. MOC TI DĚKUJI )o(
Moc pěkný článek, gratuluju k výhře, ten díl jsem viděla a byla jsi dobrá. 🙂
Jinak dělej, co chceš. Jestli to byl tvůj sen, tak za ním jdi a nenech si do toho kecat komentátory, co to vidí jen z jednoho pohledu. 😉
[13]:podle mě je to propadnutí ezoterickému a veřejnému šoubyznysu, ale to je každého věc
Fakt miluju lidi, co se pořád někomu snaží zkazit radost. Bože, tak ať Lúmenn dělá, co ji baví…vy snad děláte něco, co spasí celý svět, že tady tak kritizujete činnosti, kterými by se chtěla zabývat? Já jí fandím. Čím víc lidí, co budou dělat, co je baví, tím víc spokojenějších lidí. Holt ne každého láká kancl, supermarket nebo fabrika.
[16]: a podle mě jí to jenom nepřejete a závidíte jí někteří její úspěchy.
[15]: i já jsem tu "Pekelnou výzvu" viděl a je to fakt dobrá komedie. 🙂
[17]: jo jo…nejlepší je, když se někomu daří zkloubit užitečné s příjemným.
Tak hodně štěstí…
Teda, úplně jsi mě nalákala na to dětské menu s koníkem. Asi si ho taky koupím. Nasrat, že je mi 23 😀
[19]: čoveče hele neříkej… 🙂 ) )
Napadla mě taková dobrá slova…
Áňo ?
…co děláš po tmě v noci
Se svou máňou ?
…já bych ti chtěl pomoci
Ách jo ?
Nevím však jak si k tobě dopomoci.
Nic dobrá prdel (legrace).