Když v sobotu ráno vstáváte s myšlenkou, že na pár dní odjedete z lázní, kde se strašlivě nudíte, tak vás docela naštve, když uléháte v neděli večer s tím, že jste v těch lázních radši měli zůstat a bylo by vám líp. Nuda je asi lepší, než probrečená noc i den a pocit, že člověk, který vás miluje, na vás se*e, jak na placatej kameň. A pak pochyby a otázky a láska a doufání…
V sobotu se nám prostě s Mamutexem povedlo parádní nedorozumění a nakonec jsem na něj doplatila já. Nemá cenu rozebírat, co se stalo. Bylo by to nadlouho a ani tak bych asi nedokázala dobře vylíčit, o co přesně šlo. Důležité je, že to nebylo dobré a že jsme nakonec strávili společně naplánovaný víkend každý sám a jeden i druhý se užírali výčitkami a otázkami „co by kdyby“.
A teď? Teď je to za mnou, zůstává však jedno velké ale…
Hodně to bolí a nějakou dobu ještě bude. Ale když jsme se nakonec po všech těch dlouhých telefonátech a hnusných větách, co jsme si stačili říct, viděli, jako by to z nás všechno spadlo. Led roztál a v očích místo slz zase svítil úsměv. Jak je to možné? Jak je možné jednu chvíli brečet, nadávat a nechtít ho už nikdy vidět a v druhý okamžik ho pevně svírat v náručí a vědět, že tohle je Ono? Jak je možné, že dva lidi si způsobí tolik trápení i tolik radosti?
Není ten svět směšný? Zvláštní? Šílený? A jak by nám na něm asi bylo bez lásky?
Mám v hlavě strašný zmatek, ale v srdci nepochybuju ani v nejmenším. Vím, že toho hrozného chlapa, co se v životě nadělal pěkných pár chyb (a nejednu ještě určitě udělá), vím, že ho miluju, z celého srdce tak, jak jsem jen schopná někoho milovat a že pro něj chci udělat úplně všechno. A když se koukám do jeho modrých očí vím, že on to má úplně stejně. Jsme dva otroci svých srdcí, možná máme i jiné tužby a sny, než vše, co máme, obětovat milované osobě, ale na druhou stranu sloužíme svým citům, bez možnosti je opustit, zahodit, zničit.
Láska je silnější než my, než naše mysl, než naše činy, než cokoli, co uděláme nebo si pomyslíme. Je tu, obklopuje nás, svazuje, ale ty provazy jsou tak krásné…
Pochybujeme, občas, a tápeme ve tmě, ale pak zašátráme rukama a nahmatáme ty provazy, co nás spojují a po nich si doručkujeme až do náruče. Co na tom, že není vidět ani na krok, co na tom, že tápeme slepí jako krtci, láska nám ukazuje cestu.
Je to k zbláznění, vědět, že dokud tu bude, tak se sebe navzájem nezbavíme, Že ať já nebo on uděláme jakoukoli chybu, provazy drží pevně dál a vždy nás včas dovedou zpět. Co bude, až jednoho dne povolí, ví jen bohové. A možná ani oni ne. A možná je zbytečné se ptát, možná ta láska nezmizí nikdy, když ustála už tolik věcí, které žena jménem Lúmennka a muž jménem Mamut pos*ali a stále pevně drží…
Ano, naše těla a mysli chybují, ale naše srdce se zatím nezmýlila ani jedinkrát. Ta nezakolísala, nepochybovala, věřila a doufala. A pořád věří, pořád nepochybují, pořád milují. Občas mi to přijde jako zázrak, jako střípek jiné reality vytržený ze sna. A občas to proklínám.
A stejně nemůžu jinak. Miluji. Miluji. Miluji! A kdo ví, jak úžasné to je, ten chápe, že nechat se dobrovolně spoutat je tísíkrát lepší než běžet volně. Otrokářka láska nás krmí cukrem a bičem jen občas práskne. Práskne a zabolí to, vystříkne krev a v tu chvíli už ta děvka zase nastavuje ruku a my z ní olizujeme cukr jako šílení a divže neprosíme o další ránu. A zase cukr a zase bič. A když nás chvíli tříská, až padáme na hubu a prosíme o slitování, stačí nám jen smočit rty v té sladkosti a vše je zapomenuto, vše je odpuštěno…
Možná by se tohle nemělo jmenovat tak hloupě, ale mohla bych to nazvat třeba „zamyšlení o lásce“:) Ale nechci si hrát na filozofa a mudrce, chci jen vypsat své pocity, které ve mě druhý březnový víkend zanechal, než je rozfouká vítr času.
Časem se možná budu divit, co všechno si pod slovem láska dovedu představit:)
Teď už ale dodám jen jediné. Přes všechno, co se o víkendu stalo, si pořád v mysli přehrávám jeden citát. Je lepší být smutný s láskou, než veselý bez ní. A je to tak.
Copak jde tyhle dva blázny rozdělit???:)
Tos napsalas moc pěkně, blázny nejde rozdělit a právě že jen díky tomuhle svět není směšný a šílený.
Byla nebyla jedna láska a byl nebyl jeden rozchod a bylo nebylo nejedno smíření a bylo nebylo nádherné…
A taky by nebyl tak skvělý článek, který píšeš ze srdce a přestože je o lásce, není kýčovitý, naopak.
Trochu drsný a trochu jako pohlazení.
Těžko říct, kde je vlastně hranice mezi láskou a tím, že člověk nechce (ba dokonce neumí) být sám…
Tak s tímhle souhlasím, to je jedna z věcí, pro které má smysl být naživu. Dobrovolná pouta, která sice někdy trošku dřou, ale zajistí, že se neztratíme v temné samotě. Kéž by vydržela vše.
Taky se mi to mnohokrát stalo. Trucuješ, brečíš, ale na druhou stranu hrozně chceš, aby zrovna teď přišel, řekl promiň a objal tě.. a přitom na něho nadáváš, jaký je debil. Za pár dní se to stane, on tě obejme, třeba se ani neomluví a ty jsi šťastná jako blecha. Jsme lidé blázniví.
Já bych asi v takovém vztahu existovat nemohla. Chyby protějšku vidím, jasněže o nich vím. Ale nikdy mě nevytáčejí do ruda, abych si o něm myslela, že ho už nechci nikdy vidět. Nakonec, já mám chyby taky. Takže to beru střízlivě. Je to jeden normální chybující člověk, ale přesto s ním být chci. Kdybych si nemyslela, že jeho chyby dokážu zvládnout, nemůžu po jeho boku existovat. Láska podle mě bohužel nepřekoná všechno. Můžu se zamilovat, ale pokud zjistím, že dotyčný má něco, co prostě nejsem ochotná zvládat, tak jdu od toho. Láska je krásná, ale nestačí na to, aby setřela povahový a jiný rozdíly. Podle mě teda ne. Možná jsem pesimista.
Ahoj Lumenn =)
Predem se omlouvam, ze muj komentar nebude souviset s clankem, pod ktery ho pisu – sama sem tohle nesnasela, kdyz byl muj blog jeste "aktivni" =)
Muj dotaz je strasne banalni, ale presto me velmi zajima odpoved – v jednom z tvych clanku jsem narazila na to, ze pred psychologii si jiz jednu VS studovala – jakou?
Sama jsem jiz na druhe vysoke, z duvodu, ktery se mi zdaji neopodstatneny vypisovat zde do komentare, kdyz to treba nikoho nezajima.. =))
Ale zajimalo by me na jake si byla ty a proc..
L.
[7]: na takové dotazy je tu rubrika "vy se ptáte já odpovídám" nebo vzkazník, ale oukej, budiž ti to pro jednou odpuštěno:)
Předtím jsem studovala žurnalistiku a divadelní vědu na UP v Olomouci
jej, to promin! =)
Priste budu sve dotazy smerovat tam =)
..a diky za odpoved.. =)