Bylo nebylo…já

Lum za sloupem
Právě jsem schovala krabici s Legem, se kterým jsme si se ségrou asi dvě hodiny hrály, a poslouchám písničky od Natalie Oreiro. Možná jsem se zbláznila:D Ale dnes je prostě den, kdy jsem se rozhodla odpočívat a užívat si volna. Děje se hodně věcí, které jsou náročné a vyčerpávající a tak každý den, kdy si můžu válet šunky u neobvyklých a na mozkovnu nenáročných činností, přijde vhod.
Tu zvrásněnou šedivou věc totiž v poslední době namáhám stále víc, organizuju spoustu věcí od obalů na CDčka po svůj život. Super ne?:D
A do toho všeho zjišťuju o sobě kopec zajímavých věcí. Není nad to, když vám někdo upřímně a bez vlastního negativního emočního zabarvení říká, jací jste. K seznamu svých negativních vlastností si tedy kromě ubohé, trapné, směšné a naivní připisuji ještě „v iluzorním světě žijící“, „pubertální“ a „beze cti“. Možná na ten seznam časem vytvořím ozdobné desky a vyvěsím si jej do své emo galerie, ve které se každý večer podřezávám. Zatím stále neúspěšně – pro některé bohudík, pro jiné bohužel.

Když jsem byla malá, hrozně mě děsila hláška z amerických filmů – „všechno, co řeknete, může být použito proti vám“. Od malička jsem hrozně moc (vlastně pořád:D) mluvila a tak by se proti mě daly použít opravdu stohy materiálu. Teď už jsem větší, potíže s nadměrným mluvením sice zůstaly, ale tuhle větu neberu jako strašáka, ale jako fakt, který k životu prostě patří. Přesto mu čelit není o nic snažší.
Mám blog. Jsem známá na hodně webech, o kterých vím a i na hodně, o nichž jsem v životě neslyšela. Lidé, které ani neznám, mě při pokecu v hospodě překvapí hláškou „jo ty seš Lúmenn, tebe znám, ty máš ten blog“ a v seznamu přátel na „fickenbuchu“ se každou chvíli objevuje nějaká žádost od někoho z blogového světa.
Hodně mluvím a hodně píšu a hodně lidí to nesnáší úplně tak dobře, jak by mohli. Nebo měli. Na tomto místě bych se tedy chtěla omluvit všem, kdo by kvůli mě trpěli žaludečními vředy, psychickými poruchami či jakýmikoli jinými neduhy tělesna i duchovna. Omlouvám se všem, kterým některý můj článek zvýšil tlak, donutil jejich podkožní kapiláry na obličeji k nadměrnému prokrvení či způsobil tik. Nedělám to schválně.
Stejně tak se chci omluvit všem, co si o mě myslí, že jsem skvělá, nadprůměrně inteligentní, světaznalá, vševědoucí nebo prostě jen v obraze. Omlouvám se všem, co obdivují moje veršovánky, které hrdě nazývám básně, všechny, co mě považují za zajímavou a nevšední osobnost. Omlouvám se jim, protože jsem úplně obyčejná. Obyčejná dřevárnice, punkerka, metloška, gothička, hippiesačka, fantasačka, obyčejná jednadvacetiletá holka s hlavou plnou naivních snů a ideálů, plánů a vizí, která neustále čumákem tvrdě naráží na zeď jménem realita. Takovejch jako já jsou plné blázince, hřbitovy a hospody páté cenové a já měla jen šílenou kliku a hromadu milujících lidí kolem sebe, když jsem neskončila ani v jedné z výše zmíněných institucí. Minimálně ne trvale.
Každá věta má rub i líc. Já už to vím, ale občas to nevědí mí čtenáři a bohužel občas ani lidé, se kterými se denně potkávám na ulici, v hospodě, na koncertě nebo kdekoli jinde ve hře zvané „reálný život“. Je potřeba pečlivě pochopit obě strany, abyste věděli, jaká opravdu jsem. A to není snadné. Zaměříte-li se jen na rub, zjistíte, že jsem nepříjemný tvor, který má potřebu ostatní neustále poučovat, googlí chytré kecy z rukávu a hraje si na drsňačku, co všechno zažila a všechno zvládne. Uvidíte holku, která se chová infantilně (když se houpe na houpačce nebo skáče radostí po hračkářství) a občas taky trapně (když řve na celou šalinu a visí u toho na tyči). Holku, co hodně kouří, hodně pije, hodně jí, hodně nahlas mluví a se vším tím je strašně otravná.
Když ale nalistujete jen líc, najdete skvělou přítelkyni, která každého podrží, když je mu nejhůř, holku upřímnou, spontánní, která toho hodně ví skoro o všem a tak se s ní dá taky o všem pokecat. Před vašima očima se bude procházet někdo, komu život utržil hodně ran a on to přesto ustál, oklepal se a vždycky znovu vstal, uvidíte slečnu, která se pere se zdravotními problémy a občas už nemůže, ale stejně je veselá, plná optimismu, barev, života a nových nápadů.
Ale pravda, pravda je vážení někde uprostřed. Jsem obojí, co jsem výše popsala, ale jsem taky něco mezi tím a ještě mnohem víc, na co bych musela hustě popsat celou knihu, ne jeden jediný odstavec. A ještě by v té knize byly prázdné stránky, protože ne každý se zná tak dobře, aby o sobě věděl vše.
Pozorně čtěte, dívejte se mezi řádky, dívejte se na mě jako na takovou, jaká opravdu jsem. Prosím vás o to. Občas se skoro děsím toho, jaký si tu nechtěně vytvářím kult osobnosti, kdy ve mě vídáte někoho pomalu nadpozemského, někoho, kdo nejsem. A někdy dojde i na opačný extrém…
Nevím, čím to je, ale nějak jsem se během let dostala do stavu, kdy nemůžu říct o žádném člověku, že bych ho nenáviděla, nesnášela, nemohla vystát. Jsou lidé, s nimiž mám problém vydržet v jedné místnosti, ale uvědomuju si, že to jsou moje reakce a moje pocity, co tohle způsobují. Nikdy za to nemůže ten druhý, vždycky jste to vy, kdo hodnotí, vy, kdo si vytváří pozitivní nebo negativní názor. To, co ve vás nějaký člověk vyvolává za pocity, není jeho práce, ale jen a jen vaše.
Někdy nás vztekají vlastnosti, které máme sami, jindy nás vytáčí, že jsme od dotyčného něco čekali a on naše očekávání nesplnil, někdy zas ten člověk nevědomky poukazuje na něco, co je v nás hluboce schované, trápí nás to a my nevíme, jak s tím hnout. To, že někoho považujeme za debila, blbce, krávu, ignoranta nebo nás prostě jenom sere, poukazuje na to, že se máme co učit a ne že se máme dotyčného snažit změnit nebo mu jeho omezenost vmést do ksichtu. A pokud tak nechceme učinit a o růst nemáme zájem, pak jedin, komu můžeme nadávat do debilů (atd.) jsme my sami.
A možná proto píšu tohle všechno a v hlavě si přehrávám situaci, která vznikla pod nedávným článkem, jenž měl sloužit jen jako upozornění na změny v seznamu oblíbených blogů. Vlastně jsem tak trochu tušila, že když tam zmíním Onneino jméno, ozve se, za předpokladu, že na mé stránky ještě chodí. Vyšlo to. Chodí. A baví se. Proč vlastně ne, taky mám své oblíbené internetové trotly, na jejichž stránky se chodím pobavit tím, co je někdo schopný ne vymyslet, ale brát to vážně.
Chápu i to, že svému trotlovi občas napíšete, že je trotl. Aby mu moc nestoupalo sebevědomí, že jeho sračky někdo čte.
Ale i největší trotl je člověk, člověk, který si zaslouží jakous takous úroveň, jejíž míra by se neměla překračovat. Proto mě fascinuje, že někdo dospělý, vysokoškolsky vzdělaný je schopný se chovat jako osmáci v době, kdy jsem byla ještě na základce. Jistě si to vybavujete taky – někde se prokecnete, že se bojíte pavouků a další den jich máte plnou školní tašku a oni se smějí, až se válejí po zemi, jak křičíte v panickém záchvatu arachnofobie. A nebo vám před celou třídou stahují kalhoty a můžou se udávit svou prasečí radostí, když se z toho rozbrečíte a běžíte s rudou opuchlou tváří na záchod.
Střih. Základka je za námi. Místo ní je tu člověk, co se snaží tvářit, že vás sleduje jako paparazzi a ví první poslední o lidech, s nimiž se stýkáte. Vlastně ví všechno o vás a o vašich přátelích a hlavně ví to, co vy nevíte. Že vás vaši přátelé pomlouvají za zády, že se vám smějí a že vaše realita je vlastně jen domeček z karet, který se co nevidět zbortí. A místo, aby vás z téhle schizoidní paranoi dostal, když má tu moc zvanou informace, nechá vás v ní vyválet a počká si, až se to stane. A pak bude stát za rohem a bude se chechtat. Pavouci lezou z tašky a holá zadnice svítí na celou třídu…
Není podstatné, jestli lže nebo mluví pravdu. Je podstatné, jak k tomu všemu přistupuje- mamka tomu říkávala prasečí radost a už když mi byly tři mě učila, že je to špatné. Že je špatné se smát proto, že se někomu jinému nedaří nebo pokud jsem to dokonce byla já, kdo mu úspěch překazil.
Prý si to zasloužím. Možná, že je to pravda. Možná jsem fakt tak blbá, že si zasloužím dostat od života pořádnou lekci. A možná ji mám dostat právě takhle.
Chci jen, abys věděla Onni, že já se k něčemu takovýmu nesnížím a kdybych někdy byla v situaci, v jaké jsi nyní ty, nebudu na tebe hnusná. K něčemu takovému se nikdy nesnížím, nikdo si nezaslouží můj výsměch nebo pohrdání. A proto jsem výš, než jsi ty. Kdybys cokoli potřebovala, ozvi se, jednou jsem ti nabídla přátelskou ruku a tou se lidi nemlátí.
Pod tento článek záměrně nelze vkládat komentáře. Nestojím o nařčení z toho, že tu vykládám bludy a chci je potvrdit od hloupých čtenářů svého blogísku. Stejně tak nestojím o další nekonečné hádky, nechci vyprovokovávat další spory. Jenom jsem chtěla tohle říct. Nechť si to každý přebere dle svého vědomí a svědomí.
(Kdo k tomu přece jen musí něco říct, můj mail není neznámý a vzkazník tu stále funguje. To aby nikdo neřekl, že tu zavádím cenzuru;))

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.