Před dvěma týdny jsem se pokusila o něco jako článek z mého života a vzniklo z toho zamyšlení o lásce. Co za pamflet vznikne z tohohle zatím netuším. Mám v plánu zhodnotit tento víkend, zas se vrhnout do temných vod mojí mysli a třeba z toho vznikne i něco zajímavého.
Štěstí je, že tento víkend byl o dost lepší než ten minulý…no, lepší, jak se to vezme. Měl taky své mouchy, takové masařky vypasené, mrchy hnusné, co si sedají na mrtvoly a okusují je a smrdí a…kde jsem to skončila? Ach ano, mouchy. Masařky. Byly tady, zabzučely a odtáhly. Zas to stálo nějaký ty slzičky a zatnutý pěsti, ale v konečným důsledku to nebylo tak zlý. Možná to do jisté míry byl minulej víkend na ruby. Co to má znamenat ponechám raději bez komentáře, jsou věci, o nichž se ve veřejném prostoru nemluví, o nich se vlastně vůbec nemluví, ty jenom bolí a člověk by to za boha nepřiznal.
Přiznáváte, když vás něco bolí? Když vás někdo svými slovy vytočí do nepříčetnosti nebo vám ublíží natolik, že se vám chce řvát zoufalstvím, přiznáte to? A nebo mlčíte jak zařezaní, koušete se do rtů, jen abyste nevypustili ani hláseku, ani slzička aby neukápla? Jsem to druhé, bohužel, hrdá, neústupná, rádoby tvrdá holka, která neví, co je to smutek a slzy. Tvrdá jako žula, jako skála…kecy.
Jsem ženská jako všechny ostatní a když mě chlap sere, tak prostě brečím, mlátím do zdi a proklínám ho do horoucích pekel. A nebo o tom aspoň přemýšlím, ačkoli na venek se tvářím jako sfinga a na rtech mám samá drsná slova chlapského pochopení. Jasně kámo, vždyť si rozumíme, dáme pivko a zas to bude mezi náma oukej.
Bude???
Co by dala za jednoduchej, nekomplikovanej vztah!:D Asi ani zlámanou grešli, asi bych se unudila k smrti. Nemůže být smrt unuděním úplně nádherná? Třeba je to jako umrznutí, nejdřív to strašně bolí a pak už jen teploučko, ticho a klid.
To spíš umřu na utrápení. Moje hlava a srdce, ty šílený orgány, by zasloužily vyměnit. Nebo aspoň opravit. Je v nich totální maglajz, svinčík a pavučiny. A víte, že pavouků se bojím. Svojí hlavy taky a možná ještě víc, teda hlavně toho, co je v ní. Chtěla bych se sama v sobě vyznat, chci toho tak moc?:)
Tenhle víkend byl proti tomu před čtrnácti dny fajn. A proti tomu minulému nastejno, akorát když se kouknete do zrcadla. Super. Jednou ublížím já tobě, podruhý ty mě, co kámo, a pivko to spraví?
Nevím, kolik piva bych do sebe musela nalít, aby bolest odtekla odpadem stejně jako blitky z prokalené noci. Možná, že neodteče nikdy a zůstane tam navždycky trčet jako střep z rozbité lahve, o kterej se při každé vzpomínce pořežu. A každá kapka krve z té rány bude otázka nešlo to udělat jinak?
Co když jednoho dne nastane chvíle, kdy si my lidi přestaneme navzájem ubližovat? Bohové, už aby to bylo:) Po tomhle víkendu, po tomhle měsíci, po tomhle životě, to potřebuju jako sůl….
Ano, přejme si, aby už to bylo. 🙂
samozrejme, ze nevim o co de a nemuzu hodnotit, ale kdysi jsem si taky rikala, ze kazdej vztah ma prece svy mouchy a ze bych se jinak asi nudila. ted zazivam neco uplne opacnyho uz to trva skoro rok a za tu dobu nas nepotrapila ani jedna hadka. a vite co? nenudim se. je to naopak super. vim ze je to spis takova vyjimka mezi vztahy a temer vsude se nejaky to nedorozumeni najde, ale ceho je moc toho je prilis a pak prijde chvile kdy clovek zjisti ze uz na to nema silu..ale je to vsechno individualni a za nektery byt bourlivy vztahy stoji za to bojovat
myslím, že ubližovat si navzájem je už v podstatě lidské povahy, takže je naděje celkem malá, ale je tu.;)
Já mám momentálně také ve vztahu celkem klid a jsem za to je ráda. Každý se cítí dobře jinde.
Ať bouřka brzy odejde ti přeji;)
Nádherné zamyšlení…je to tak….
kéž by ta chvíle už nastala..
i když možná potom bychom zase žádali o trochu té "divokosti"..
Ajé, potíže v hnízdě.
Taky nedávám najevo, když mě někdo zraní a podobně… nechci působit jako chudáčet… Také nerada s ostatními řeším sama sebe, svoje pocity, prostě svůj život… radši si ho řeším sama se sebou.
Naštěstí na moje nejbližší okolí moje "maska" zabírá, tudíž mě mají za člověka, kterému nikdo za nic na světě nemůže ublížit… i když někdy na to taky pěkně doplácím…
…
PS: zamilovala jsem si tvůj blog, hned jak dorazím domů a budu na počítači (takže ne hned jak dorazím domů, ale co budu doma a půjdu na počítač :D:D:D – velice smysluplná věta) jde mezi oblíbené :D:D:D
Smrt unuděním není fajn. Jsem jeden z těch, co o tomhle můžou mluvit. Umrznutí neznám, když už, tak asi vykrvácení, ale ne unudění, hlavně to ne. Není nic horšího, než nuda. Mohla by se používat jako mučící nástroj. Nevěznit tělo, ale mysl.
a možná to bude znít chladně a necitelně, ale já furt věřim, že jeden druhému člověku prostě nemůže nijak ublížit, aniž by to dotyčný dovolil… ve své hlavě. takže věta typu "on/a mi ublížil/a" je v principu dost nesmysl, mělo by se říkat "cítím se ublíženě"…
toť k teorii. jinak vám držím palce, ať si všechno co nejdřív vyříkáte a vyřešíte…