Bylo hůř, ale bylo už taky líp…

Lum xicht
Pár dní relativní pohody uběhlo jako voda a na mém zdravotním i psychickém nebi už jsou zase mráčky. Co mráčky, pořádná oblaka, co se snaží zastínit i poslední paprsky slunce, co ještě zbyly.
Ke statusům na fejsbůku mi jeden kámoš poslední dobou pořád píše „emo“ a má asi pravdu, připadám si jako emák, už jen patku a jedem. Nějak v sobě nemůžu najít radost ze života, kterou bych tolik zase chtěla prožívat. Vždyť poslední dny tak krásně svítilo slunce a já si ho ani nemohla úplně užít, jeden den jsem se aspoň prošla po venku, ale pak? Práce, vyřizování a dnes spánek. Prospala jsem celý den, protože moje hlava se rozhodla mě úplně zničit a bolí tak, jako by mi do ní někdo neustále třískal kladivem. Pořádně velkým.

Páteř je z duchovního hlediska osou života, kanálem kterým prochází veškerá životní energie. A máme-li rozbitý tenhle kanál, máme rozbitý celý život a nic nefunguje, jak má. O pravdivosti téhle teorie jsem se přesvědčila v posledních týdnech opravdu pořádně.
Nic mě nebaví, nic se mi nechce, jen pořád spát a koukat na pitomé filmy a ještě pitomější seriály, stát se pasivním konzumentem života okolo a hlavně nic nědělat, nic nevytvářet, jenom být a o nic se nestarat. I tenhle článek píšu s vypětím všech sil, jen abych vám dala najevo, že teď zase příval článků zchudne.
Crüxshadows – Eye of the storm
Touhle písničkou se snažím dodávat si energii a sílu, ale moc se to nedaří. Říkám si, že někdo, kdo čte můj blog teprve chvíli musí nabýt dojmu, že jsem jen fňukna, co si pořád jen stěžuje. Asi jo, minimálně to tak teď vypadá i pro mě samotnou.
Ale já se chci radovat! Chci se smát, běhat po venku a dělat tisíc úžasných věcí, které mě napadají. Ale místo toho jen ležím a pozoruju praskliny na stropě, neschopná jakékoli činnosti, protože se nemůžu díky zádům hnout a díky bolesti hlavy soustředit. Modlím se za nějaký zázrak, co mě z těhle nechutných sraček konečně dostane. Chci nad tím vyhrát a ukázat světu, co všechno mu můžu nabídnout, chci vydat sbírku povídek i básní a zase se vrhnout do práce na Čajráži (ano, čtete správně, Horset s Mamutem „něco“ provádějí a možná se dočkáme nového otevření dřív, než si myslíme:)).
Ale hlavně chci konečně žít a ne jen přežívat ze dne na den, ne jen zbytečně ležet, fňukat a nemoci se nadzvednout. Nenaříkej, bojuj. Ale ten boj je kurva těžkej…

5 komentáře “Bylo hůř, ale bylo už taky líp…

  1. Hlavu vzhůru Lum. Každý někdy máme blbé období. Mě to přepadlo z ničehož nic, kdyby se mi stalo něco špatného, nebo kdybych byla nemocná jako ty, tak to pochopím. Ale ze dne na den se z člověka otevřeného vůči všemu novému, stala nevěřící troska, která se bojí co bude zítra, natož za rok. Věřím, že je to jen přechodný, snažím se vracet k věcem, který mám ráda a smát se třeba nad blbejma komiksama. Tak přeju hodně sil a brzké uzdravení. Nejsme v tom samy… asi blbej tlak… na ten svedu všechno.

  2. Únor je nejhorší měsíc v roce, všechno dobré a zdravé, co jsme nasbírali za jaro a léto už definitivně došlo, zima stále drží pevně žezlo v rukách,to přechodné oteplení člověka spíš dorazí, než by ho posílilo, protože se rozbolí všechny klouby a svaly, co jich v těle má a opravdové jaro, to, které by mělo tu moc s tím něco udělat, je ještě v nedohlednu. Snaž se vydržet, moc to neřeš a hlavně se tím (teď myslím ty změny zájmů, nebo spíš nezájmů) zbytečně netrap, jak to přišlo, tak to odejde a zas bude dobře. Jen to zdraví bys měla nějak pohlídat, na takové problémy jsi mladinká.

  3. taky jsem si prošla teď něčím podobným, chce to postavit se tomu a i když jsme smutní, tak se tím nenechat úplně pohltit… ono se ne nadarmo říká, že čas je nejlepší lékař…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *