Březén, březén, ten je ale hezký!

Poslední dva měsíce mám pocit, že žiju zabalená v jakési divné mlžné bublině, ze které mi nejde vylézt ven. Občas třeba kouknu na blog a říkám si – „hustý, tady je kupa dobrých článků, co to je za blog?“ a pak mi dojde, že jsem je psala já. Nebo takhle dojdu na svůj nový byt, rozhlídnu se a přemýšlím, u koho to jsem na návštěvě a ejhle, on je to můj byteček! A možná proto mi poslední dobou nejvíce vyhovuje trávit čas někde zalezlá, koukat na film nebo tlachat s kamarády nebo číst nějakou knížku. Jenomže zimní mlha je něco, co si nemůžu dovolit a na hlavu se mi vrší jedna šílenost za druhou a všechno to musím nějak zvládnout. A odříkám a slibuju a přesouvám a zařizuju a nejvíc na světě chci spinkat v pelíšku s mým kocourkem a nevidět sníh za oknem.

Včera ráno jsem se probudila a nebyl to budík, kdo mi vlezl do snu, bylo to sluníčko. Prostě jen tak skákalo po parapetu a volalo na mě. „Co tam děláš, příšero?“ křikla jsem na něj a ono se jen zasmálo, přelezlo pár střech a bylo v trapu. Denní jas za oknem ale zůstal a mě se při pohledu do kalendáře málem zastavilo srdce. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? JE BŘEZEN!

Každý rok touhle dobou mě chytne jarní rapl, sotva se únorová půlnoc přehoupne na březnovou, ale letos jsem do té zimy byla asi zachumlaná nějak víc. Celkově na mě ještě to jaro pořádně nepřešlo, pořád mám v sobě víc zimního sněhu, než by mi bylo milé. Asi je to tím výročím, co mi teď straší v hlavě, všema těma chlapama a vztahama, o které jsem přišla a které se mi nabízejí, do toho stěhování a plány do budoucna, které jsou zatím tajné jak archívy CIA, no a všichni akamrádi něco řeší a pořád mě potřebují a všichni chtějí vykládat karty a Piráti potřebují organizovat akce a … ÁÁÁÁÁ.

Ještě že už je tady ten fešný junák březen, snad mě z toho srabu vytáhne. Chjo, jak na to koukám, takhle to na blogu vypadá každý rok. Pořád si stěžuju na únorové vězení a volám k sobě jaro. Často jaro přineslo něco milého, něco nového a skvělého a často taky ne. Jaro před deseti lety by se možná ani stát nemuselo (kruci, to už bude deset let?) a pak jaro před devíti, na to se taky zapomíná těžce. Abyste nemručeli, že tu mluvím v hádankách, něco z toho odhaluju tady – Vzpomínky, co pálí jako led.

Ale letos je to nějak jiné. Letos jaro k sobě volám mnohem silněji, mám TOLIK plánů, až mi z toho naskakuje husí kůže. A potřebuju jarní sílu v žilách, čerstvý vítr ve tvářích, slunce ve vlasech a vůni trávy a rozkvétajících pampelišek. Potřebuju někam do lesů a sednout si na lavičku a zaklonit hlavu a kouřit cigáro a válet se v Lužánkách a zase šermovat, potřebuju se procházet nočním městem a číst si v parku. Potřebuju se nadýchat jara. Loni jako by mi celé léto seděl ve výhledu na slunce temný stín (a on tam i seděl, akorát nebyl moc mohutný, ani moc temný) a já jsem se nemohla nalokat slunce a tepla, takže teďka hladovím po jaru jak bezďák po krabičáku.

Zase si slibuju, že tentorkát jaro nezradím. Budu pořád venku a pořád naživu. Žádné depky, žádné falešné lásky, žádné zavírání se doma u počítače a kalení vína s bandou kamarádů místo spánku. Bude jaro. Budu jaro. Buďte též…