…aneb ať žijí duchaplné články.Je strašně zajímavé, že když člověk řeší nějaké věci, tak přesto dokáže fungovat – nebo já to tak alespoň mám. Prostě dokážu na čas odsunout problém do pozadí – dodnes nezapomenu na situaci, kdy jsem deset minut po příšerném rozchodu byla schopná dělat rozhovor s kapelou a sesypala se až pak.
Teď zažívám něco obdobného, ačkoli s úplně jiného soudku problémů a „řéšek“, jak říká kamarád. Na čemž je nejvtipnější, že ten problém se týká minulosti a místo toho, abychom ji nechali být, tak se její kořeny prodírají nemilosrdně do přítomnosti a nejde vytrhnout, spáli, nic. Jediné, co zbývá, je doufat, že uhnijí…
Bavila jsem se na tohle téma s maminkou a ta mi řekla, že štěstí nespočívá v tom dosáhnout toho, co chceme, ale být šťastný s tím, co máme. Ale asi nejsem dostatečně na výši, nejsem žádný Buddha ani Dalajláma, aby mi ke štěstí stačilo nic v krabici a dlouhá zenová zamyšlení.
A ačkoli vím, že mám úžasný život plný přátel, mám milovaná zvířátka, pohodovou práci a dva úžasné, hojně navštěvované a dlouholetou prací vypiplané blogy, že se realizuji ve svém eshopu a vůbec, mám se vlastně hrozně fajn, tak v mém životě zeje veliká díra po partnerovi, které mě bude chápat, milovat a bude mi oporou.
Místo toho jsem neustále já ta silnější, schopnější, ta co se obětuje a všechno vydrží, ta co je ve dne v noci na blízku a ochotná pro štěstí druhého dělat cokoli. Jenomže vždycky, když jsem vedla vztah takto, to skončilo příšerným fiaskem, kdy já přehlcená starostmi a obětováním, jsem se vrhla po hlavě do dalšího vztahu a ničila jsem a bořila vše, vo co ten druhý věřil.
Jenomže když se obětuji a ten druhý se nesnaží ani z poloviny jako já, tak co mám hergot dělat? Být šťastná, že na mě ten, koho miluji, kašle a plácá se v depresích, ze kterých mě prostě nenechá ho vytáhnout? Mám sedět na zadku, zatímco můj milovaný řeší dávno minulé věci, které nejde vyřešit, protože se prostě hernajs staly a nic na světě to nemůže změnit? Mrtví prostě nevstávají z hrobů a (teď zase parafrázuji moji minulost) rány které dopadly už nejdou vzít zpět.
Já se teď rozhodla řešit věc, která ve mě hnije už dlouho – možná vítě, že jsem se před dvěma lety stala obětí domácího násili a dlouho jsem se nemohla vymanit ze vztahu s manipulátorem a agresorem. Píšu o tom v tomhle článku.
Od doby, co jsem se jej definitivně zbavila a on se mi přestal objevovat v životě, uběhlo více než rok. I dlouho po rozchodu mi psal, vyhrožoval sebevraždou, jestli za ním nepřijdu, snažil se na mě vyvíjet nátlak, abych mu pomáhala, jednou mě vylákal pod pohůžkou, že skočí z okna, k sobě domů a pak mě odmítal pustit, držel mě pod krkem a já se strašně bála…
Od té doby uběhlo moře času, ale někde ve mě je to všechno stále. Ta bolest, ten strach, kdykoli někdo zvýší hlas, ten pocit méněcennosti a potřeba obětovat se za každou cenu druhému člověku.
Takže jsem se obrátila na občanské sdužení Persefona, které pomáhá obětem násilí, i sexuálního, a setkala jsem se s úžasným vstřícným přístupem a pochopením. A začala jsem makat na tom, aby se minulost skutečně stala jen minulostí.
Problém je, že úplně ve stejnou dobu zasáhla minulost i mého přítele, s kterým jsme dnes půl roku. Z veliké lásky se stala veliká bolest, protože je velice těžké mu pomoci a nemůžu po něm v současnosti chtít podporu, protože nemá sám sílu mi ji dát.
Asi se prostě musím naučit se nevázat na jednoho člověka, být sama za sebe a zároveň mít vztah. Je to strašně těžké a nevím, zda to zvládnu, ale asi musím. Možná bych si také měla přestat malovat situace, které mě udělají šťastnou a užírat se, že nenastaly, ale být šťastná s tím, co mám teď.
Protože chlapa, se kterým jsem teď, neuvěřitelně miluji a věřím, že tohle má smysl, větší smysl, než cokoli před ním. Jakmile budou ostré hrany minulosti zahlazeny, můžeme se vrhnout naplno do přítomnosti, která doposud byla nádherná.
Děkuji všem svým přátelům, že jsou se mnou. A děkuji vám, že jste to dočetli až do konce…:)
Tak to přeju hodně síly a odvahy… vyrovnat se s minulostí není snadné, ještě složitější je nenechat ji ovlivňovat přímnost a ještě složitější je naučit se předcházet jejímu zopakování. Obětovat sama sebe, tomu rozumím. Ty tendence mám také… jen jsem na ně obvykle reagovala raději stažením se ze vztahu, protože zároveň nesnesu, aby mnou někdo manipuloval. O strachu milovat jsem pak jednou dokonce psala u sebe na blogu http://zitjak.wordpress.com/2013/09/02/strach-milovat-2/… pokud člověk obětuje to opravdu cenné (a ne jen své ego), tak je to průšvih. Pokud obětovává jen ego, je v podstatě jedno, zda se obětovává i ten druhý, či jak moc je vztah jednostranný. Důležité je, aby nám v tom vztahu bylo dobře… pokud není, máme plné právo odejít. Protože obětovat vnitřní radost a lásku sama k sobě :-))
Hodně štěstí… Tentokrát to třeba vyjde 🙂
Jsi statečná, že jsi se dokázala vymanit. 🙂
Momentálně řeším něco podobného, jestli se mám raději nechat unášet svými očekáváními a nakonec být zklamaná, nebo raději hledat to dobré, když už mi nic jiného nepomůže. Zatím se nakláním k druhému způsobu, i když to není úplně nejjednodušší.
Každopádně ti přeji spousty štěstí, odvahy a lásky, ať vám to oběma klape. 🙂
Ze všech rad z dívčích blogísků považuju za nejcennější jednu: vztah má být sdílení životů, ne dva jako jeden, ale dva jako dva, každý sám za sebe a navzájem sdílet. Asi na tom vážně něco je.
Já jsem doposud byla ve vztahu vždycky ta aktivnější a pak jsem se divila, když mi došly síly, že se vztah rozpadnul. Takže ti neporadím. Jen asi budu víc následovat ten předchozí odstavec ohledně sdílení životů, ne spojení a splynutí.
Lúmennko, já už si dávno všimla, že my "beranky" to tak prostě máme. Neznám jedinou holku ve znamení berana, která by svého chlapa nemilovala naplno. My když milujeme, tak se vším všudy. A hrozně nám pak trvá se i z toho vysekat.
Je dobře, že sis řekla o pomoc v té Persefoně. Snad se Ti ten chudák jednou provždy smaže z mysli. Co se lásky týče, tak držím palce. Všechno nakonec dobře dopadne. A pokud ne, tak ještě není konec.:-)
Já měla kdysi s jedním pocit, že je vlastně špatně dávat do toho vztahu všechno, že se to nenosí a byla jsem za vola. Samozřejmě to nedopadlo, protože vztahy, kde jeden miluje výrazně víc prostě nefungujou. Teď mám partnera, kde ta rovnováha je a přála bych to každému.
Luumenko, tu je zaujímavé video, ktoré mi veľmi pomohlo pochopiť svoje minulé vzťahy a aj svoj vzťah súčasný http://www.youtube.com/watch?v=TF9cOjJt2uM skús na to aspoň kliknúť, uvidíš sama, či ťa zaujme… je síce dlhšie, ale dokonale vysvetľuje niektoré princípy našich vzťahov.
[5]: To fakt nebude tím. 🙂 (Ano, jsem beran.) Obětovat se ve vztahu nemá smysl, ten druhý to stejně neocení, spíš naopak, zamiloval se do samostatně fungující jednotky. Já bych spíš řekla, že Lúmenn by měla tak trochu dospět a vzít život do vlastních rukou. Ono je sice skvělý mít milující rodinu a být obklopena přáteli a vědět, že se na ně můžete spolehnout a že kdyby něco, tak vám pomůžou se z toho vysekat, ale není nad to si tu držtičku namlít sám. Jasně, že není hanba říct si o pomoc, když to fakt nedávám, to netvrdím.
[7]:
Víš, to jsou všechno takové vzletné kecy, to já nemám moc ráda, protože jeden se baví o koze a druhý o voze. Všechno záleží na konkrétním problému, je to případ od případu. Ve většině vztahů je nějaká oběť, nějaký kompromis.
Moje oběť byla to, že jsem překousla rodiče partnera, se kterými to na začátku nebylo nej (než si zvykli, že už není malý chlapeček).
A vydržela jsem, překousla jsem to. Teď? Máme výborné vztahy, oni na příteli už tolik nevisí a s přítelem je to bez přehánění DOKONALÉ. Ten vztah je opravdu dokonalý, jsme strašně šťastní a perfektně k sobě patříme, což víme nejen my, ale vidí to i naše okolí, u kterého platíme za jeden z nejstabilnějších párů. Tím se nechci vychloubat, tím chci naznačit, že kdybych tehdy dala ruce pryč (A že jsem měla sto chutí, protože s jeho rodiči to začalo fakt špatně), zničila bych si život, protože partnera kterého mám teď už bych nikdy v životě nenašla.
Člověk musí "něco pustit" aby něco jiného získal. Nemůžeš od každého problému hned utéct. Neříkám že by měla žena zůstat třeba s gamblerem nebo s chlapem, který je nevěrník nebo ji bije. Nebo s extrémním žárlivcem a někým kdo ji třeba ponižuje, to určitě ne. Ale jsou problémy, které prostě jdou ve vztahu dvou překonat a vyřešit, a které jdou překousnout.
Já kdybych se "neobětovala" = kdybych neskousla ze začátku blbé vztahy s partnerovou rodinou, připravila bych se o životního partnera. A všechno se to nakonec vykrystalizovalo tak, že máme v současné době vztahy na jedničku.
Tím chci říct, že není dobré furt jen utíkat. Partner málokdy bývá dokonalý, na tom dokonalém vztahu, na tom souznění se musí pracovat. Já se nedivím, že dneska ty vztahy nevydržej, když lidi utíkaj hned jak se jim něco trošičku nelíbí.
Nevztahuju to teď na Lúmenn, protože nikdo tady nevíme co přesně s partnerem řeší, ale obecně říkám, že vztahy a láska jsou i o obětích. V únosné míře samozřejmě. Bez kompromisů to jde málokdy. Víš jak se to říká: "Všichni muži nejsou stejní. Každý je debil v něčem jiném." 😀
[7]: "trochu dospět"?
Ty seš k té Lúm pořád nějaká kritická a pořád se Ti něco nelíbí, že?:) Jen jestli o Tvé názory ona stojí..
[8]: Já teda osobně rozlišuju konstruktivní práci na vztahu a zbytečné sebeobětování. Jsou prostě případy, kdy to nemá cenu, kdy vás minimálně partner neocení, takže proč se div nepřetrhnout a pak být akorát frustrovaná, že jemu je to jedno. Ne-li zničíte sebe sama (tebou zmíněný příklad zůstat ve vztahu s násilníkem nebo podobnou podivnou existencí). Lúm se může snažit na vztahu makat, může partnerovi podat pomocnou ruku, ale nemůže mu svou pomoc vnutit, ani se prostě nemůže užírat tím, že on si pomoct nedá. Musí taky trochu myslet na to, že oná má právo být šťastná a to teď a hned a ne "až někdy, až vyřešíme to a tamto". To je to o čem mluvím. Já, ne nikdo jiný a tady a teď. Odvíjet svoje štěstí stále od druhých nelze. (Ani od partnera, ani od rodičů nebo přátel, jakkoli je super, když všechny tyhle věci fungují tak, jak mají.) A ano, jsem k ní kritická. Už pár let ji čtu a můj pohled na ni skrze její blog prošel jistým vývojem. Zkrátka její svobodná volba je ten článek napsat a moje svobodná volba je se k tomu vyjádřit. Ona klidně může ty články nepsat nebo reakce cenzurovat, to je právo, které jí neupírám, netvrdím, že se kdokoli musí řídit podle toho, co mu napsali cizí lidi na netu.
[7]: dospět, dospět…mě spíš přijde, že jsem dospělá až moc. Že skutečné problémy řeším jen sama se sebou a pro ostatní jsem spíše tou v pohodě, silnou ženou, co je nad věcí, která podniká, pracuje, organizuje, je vždycky tahounem, lídrem. Jenomže pod povrchem je moje osobnost mnohem složitější a strašně zraněná minulostí. Nesnáším pomoc od druhých, stačí mi vědomí, že tam existuje ta možnost, a jistě, povídáme s kamarádkama u kafe, ale nakonec se stejně nedoberu k jádru problému, protože se nedokážu tak otevřít, jak bych chtěla a za své vnitřní pochody se stydím. Takže se uzavírám a neřeším.
To nemá nic společného s dospělostí nebo nedospělostí, ale s tím, že jsem prostě na základě životních zkušeností vytvořila nedokonale fungující psychiku a s tím teď bojuji. Jsou lidi, kterým to nedojde ani v padesáti, takže v pětadvaceti mám celkem slušnou šanci, že od uvědomění k vnitřnímu štěstí ta cesta nebude tak trnitá;)
[11]: Držíme palce 🙂 sama viem, že občas nie je chyba v tom, čo sa deje, ale v mojom vlastnom prežívaní… čo sa týka vzťahov, treba sa snažiť o to, aby dobre fungovali, rozmaznávať ich, budovať, aby nemuselo dojsť k tomu, že bude treba niečo naprávať. Škoda, že nenapíšeš, čo konkrétne sa deje, takto Ti radiť je ťažké, keď sa musíme len domnievať. na druhej strane chápem, že si strážiš svoje súkromie.
Nevím, co poradit, protože tady moc rady není. Zkusit, co fungovat bude. Měli byste si být oba podporou, ale ne vždy to jde hned. Jsou věci, které se budují postupně. Přeji ti, abys měla pořád hodně síly a aby se ti dařilo!
A je opravdu nutné mít v životě nějaký ten vztah? Není člověku náhodou přece jenom nejlíp samotnému? Často se nad tímto zamýšlím a vždy dojdu k výsledku, že je…
Dle mého názoru to vypadá tak, že i když "Lúmenn" vypadá (alespoň z většiny věcí na internetu) plná sebevědomí a vůbec aktivity životní, na straně druhé se na některých místech prezentuje jako pravý opak.
Člověk si musí věřit za všech okolností a bez diskuzí. Vím to z vlastní zkušenosti. Jakékoliv vnitřní dohady (či diskuze) by vedly následně k oslabení či hůře k depresím a tak dále.
Proto nejen sebevědomí, ale i plná víra v sebe sama.
[14]: Existuji lide, kteri jsou stastni jako permanentne single, ale domnivam se, ze takto nastavenych je mensina. Obecne zivot se snasi mnohem lepe, kdyz mame tu specialni spriznenou dusi – je to proste jedinecny druh vztahu, se kterym se neda srovnavat kamaradstvi ani rodinne vztahy.
Podľa mňa človek musí najprv dokonale vychádzať sám so sebou, pracovať samostatne, byť úplne spokojný. Potom je jednak vyššia šanca, že si pritiahneme k sebe niekoho podobne vyrovnaného a jednak ak aj on má napríklad ťažké obdobie, alebo proste veci nevychádzajú vo vzťahu tak ako by mali nezasiahne to človeka až tak mocne, lebo predsa. má stále sám seba. Niežeby som ja bola zrovnaná sama so sebou, ale bohužiaľ to je to, čo ja postrádam a preto aj každú zlú náladu môjho priateľa beriem pomerne tragicky.
Milá Lúmenn, zažívám něco velice podobného tomu, co popisuješ – a docházím k závěru, že existuje jen jediný způsob, jak to zvládnout – pokud má partner deprese, musíš udělat COKOLI proto, abys do nich nespadla taky, případně se z nich co nejdřív vyhrabat. U mě se alespoň v těch nejkritičtějších chvílích probudí jakýsi pud sebezáchovy, který mi dá sílu to zvládnout, protože vím, že musím. Tečka. Dva lidi, kteří se mají rádi, jsou – slovy mého přítele – "spojené nádoby" – jinak řečeno, když se zvedneš ty, pomůže to i jemu.
A pak – jednou oporu, o které píšeš, možná dostaneš, ale nepřemýšlej o tom, co by ti kdo měl dát, alespoň mě podobné úvahy málem přivedly do blázince.
Takže – drž nad vodou v první řadě sebe, jen tak můžeš všechno ustát.
P.S.: Normálně nemám ve zvyku někomu radit na netu, ale tenhle článek mi připomněl spoustu věcí, které jsem musela v posledních měsících řešit – a měla jsem neodolatelnou potřebu se k němu vyjádřit.
Držím palce!